Naši krkavcovití 4 - krkavec velký a ořešník kropenatý

Když přepadla mě docela nedávno myšlenka, jak bych mohl upustit přetlak vzpomínek ve vlastní hlavě a použít přitom i fotky, které jsem náhodně, někde během času ulovil, vybral jsem si vyprávění o krkavcovitých. Dnes s tím tedy musím skončit, ale teprve dnes jsem si začal lépe uvědomovat, jak nám příroda prostřednictvím tohoto největšího druhu krkavcovitých jaksi nastavuje zrcadlo, do kterého se ovšem jen pramálo umíme dívat. Asi tak 120 let byste vůbec žádné krkavce v naší přírodě nikde nepotkali, proto se ani dost dobře nedalo mluvit o nich jako o našich ptácích. Avšak 28. 11. 2024 jsem si přečetl na platformě avif – pozorování ptáků, že bylo pozorováno 1 100 krkavců na skládce komunálního odpadu Jedlová hora u Ústí nad Labem. Takový počet velkých, černých ptáků je již docela slušným mrakem, který na obloze nelze přehlédnout. Je sice otázkou, jestli náhodou nešlo třeba o záměnu s havrany, ale dá se předpokládat, že nešlo. Protože v současnosti máme u nás krkavců viditelně, jak se říká po ostravsku, hafo. Není sice o co stát, přesto je krkavec u nás co nejpřísněji chráněn! Dokonce až natolik, že pokud byste snad chtěli nějakého vsadit doma do klece, musíte k tomu nejprve získat zvláštní povolení. Takové povolení vám může vystavit jen zvláštní úředník. Dále si v úvahách nedovolím pokračovat, neboť se považuji za člověka obezřetného. Když asi před sto a sedmdesáti léty básník jásal, že čas oponou trhnul a změněn svět, zdá se mi dnes, že ta změna nebyla až tolik zásadní, abychom se i my změnili a dovedli se lépe poučit. Ale vraťme se k našim dnešním krkavcům. 

Krkavec velký

Krkavec velký – Corvus corax Linnaeus, 1758,  je skutečně dobrým představitelem různých druhů ptáků řazených do této čeledi. Je z nich největším, nejsilnějším a také co do zeměpisného rozšíření, nejčastějším ptákem. Podíváme-li se na mapu jeho rozšíření, třeba do publikace Fauna ČSSR, Ptáci díl 3/2, vidíme, že je v podstatě rozšířen po celé severní polokouli, s přesahem do dalších zoogeografických oblastí. Od Čukotky na východě, kolem celé zeměkoule až zase po západní Aljašku. Směrem k jihu pak na americkém kontinentu po Střední Ameriku, v Africe po hranice palearktické zoogeografické oblasti, které na východě překračuje až po rovník. A má se vyskytovat i v Arktidě, kde se v Grónsku objevuje až vysoko na severu. Na mapě je označen jeho výskyt i na Islandu, ale v textu stojí, že tam nežije. Já tedy na Islandu nebyl, takže nevím. Proto ani v té nejodbornější literatuře přečtenému, bychom neměli všemu skálopevně věřit, z čehož plyne poučení, že to, co nevidím na vlastní oči, to nemusí být vždy pravda. Vzhledem k velkému plošnému rozšíření krkavců po naší rodné zeměkouli, nemůžeme se divit, že bylo popsáno celkem 8 zeměpisných forem, které se však vzájemně podstatně neliší. Jedno je jisté, jsou to ptáci, kteří se dovedou uživit opravdu v rozmanitém prostředí, od pouští, až po ledové pláně Arktidy. V zásadě jsou to všežravci, se zvláštním zaměřením na mršiny, tedy maso a to i ve vysokém stupni rozkladu. To také znamená, že v tomto ohledu mají vybudovanou zvláštní imunitu, kterou lidé rozhodně nemají. V časech, kdy náš stát byl ještě větším o území Slovenska, se krkavci objevovali řídce jen na jeho východě. Uvažovalo se o tom, že jejich výskyt je vázán na výskyt velkých šelem a to vlků a medvědů, které se také vyskytovaly jen na východě tehdejší republiky. Zbytky kořisti vlků a medvědů byly a jsou jistě vítaným zdrojem potravy krkavců, ale nedá se uvažovat o tom, že by to snad byl jediný způsob jejich obživy. Atlas zvěře, vydaný v roce 1980, říká, že loví i živá zvířata, jak savce, tak i ptáky. Savce do velikosti zajíce, ptáky do velikosti tetřeva. Zdroje potravy má vyhledávat do vzdálenosti 10 ti až dvanácti kilometrů. Můžeme si všimnout, že při sečení luk se v současnosti někde v blízkosti vždy pohybují krkavci. Při hluboké orbě, se za traktorem obvykle pohybují i krkavci, ale také i luňáci červení, často i káňata. Najde se tam dost myší, které nemusí být ani mrtvé, či poraněné, jen zmatené. Dříve jsem takhle za orajícím traktorem vídával spíše hejno racků. Myslivci při lovu srnčí nebo černé zvěře, střelená zvířata vyvrhují na místě. Nikdy jsem zbytky vnitřností v lese potom následně nenašel. Jeden z myslivců mně vyprávěl, že ještě před dokončením této práce již vždy slyší někde poblíž krkavce. Ti jsou totiž značně hluční a i při letu vždy křičí. Často je to vidět i na fotkách, kde letící pták má typicky otevřený zobák. Ačkoliv tedy ulovená zvířata jsou vždy vyvrhována na místě, nikdy jsem tedy vyvržené vnitřnosti někde v lese nenašel. Proč asi? Vždy, se o to nějaký mrchožrout rychle postará. Proto také mají různé zájmové skupiny odlišný pohled. Myslivci považují krkavce za škodnou, ochránci mluví o zdravotní policii. Nejsem tedy ani myslivcem, ani snaživým ochráncem, považuji se za pouhého pozorovatele. Oba směry pohledu mohou mít i svá negativa.

Krkavec a káně

Myši dovedou krkavci lovit dobře, ale dovedou o takové sousto připravit i jiné lovce. Před časem jsem za dobré viditelnosti, v brzkém podzimu, pozoroval krkavce, jak připravil káně o ulovenou myš. Pozoroval jsem to však na opravdu velkou vzdálenost, přes fotoaparát a dokonce se to podařilo i vyfotit. Na takovou vzdálenost však nemůže být fotka nějak opravdu kvalitní. Jako doklad o činnosti to sloužit může. 

Jak to bylo s krkavci po Čechách, potažmo na Moravě, je rámcově zdokumentováno, ale nějaké většinové povědomí nepanuje. Zvláště přísně chránit krkavce v současnosti jeví se jako holý nesmysl, je to, jako kdyby byla chráněna třeba divoká prasata. Hlášení o počtu pozorovaných 1 100 kusech krkavců u Ústí nad Labem mluví za vše. Dnes hnízdí krkavci již i na území Prahy, například v oboře Hvězda.

Krkavci byli v Čechách systematicky likvidováni jako škodná již dávno. Někdy v sedmdesátých létech minulého století byl publikován oslavný článek o návratu krkavců, ve kterém byly zmíněny účetní záznamy jakéhosi velkostatku v jižních Čechách ze sedmnáctého století, kde jsou zaznamenány výdaje za zástřelné krkavců. Před 350 léty se vyplácelo zástřelné za krkavce. Sto let potom byl vydán tereziánský lesní zákon, protože země byla v podstatě odlesněna. Nedostatek lesních porostů byl další důvod, proč se krkavcům moc nedařilo. V Čechách zmizel krkavec prý s rokem 1870, kdy byl ještě zaznamenán u Lomnice nad Lužnicí, na Moravě byl údajně poslední pár zaznamenán v roce 1852 v oboře u Hukvald. Po roce 1955 se začal postupně šířit z východního Slovenska směrem na západ. Šlo samozřejmě o přirozený proces, ovšem podpořený i ochranou krkavců. Já sám jsem však svoje první krkavce v přírodě pozoroval na západě, v podhůří Českého lesa, kde však o čistě přírodní proces nešlo. V roce 1974 byli totiž krkavci uměle vysazeni na Šumavě a to jak na české, tak i na německé straně. Zajisté v bohulibém úmyslu, který lze dnes považovat spíše za hrubou chybu. Krkavci jsou dnes svým chováním ostražití ptáci, jsou však velmi inteligentní. Znal jsem tři nadšence, kteří drželi doma ochočené krkavce, na volno. Ve všech případech to skončilo stejně. Příroda zavolala a ptáci zmizeli. Z jejich zkušeností vytěžili ostatní, jak se lépe pohybovat v okolí lidí. Takže je máme dnes zase až v Praze, kde si jich všimnou jen znalci, většina ostatních o jejich přítomnosti vůbec netuší. Situace nápadně podobná situaci s divokými prasaty. Ostatně s nimi vlastně začínají i české dějiny, kdy musel přijít bájný Bivoj, aby to umravnil na přijatelnou míru. Určitě se vyplatí pozorně pozorovat úspěšný návrat krkavců, nepředpokládám však, že bychom v současnosti snad tento proces jakkoliv dokázali ovlivnit. Co do výčtu druhů našich krkavcovitých nám chybí jeden druh. Ten je vlastně z těch našich, druhem nejvzácnějším, nejméně u nás početným.
 

Ořešník kropenatý

Ořešní kropenatý evropský – Nucifraga caryocatactes caryocatactes (Linnaeus, 1758).

Je pták asi o velikosti těla hrdličky, avšak jeho silueta je o poznání jiná. Ocas je krátký, zobák však mohutný, ostatně je tomu tak u většiny krkavcovitých. Ořešníci jsou převážně asijskými ptáky, kde jsou ponejvíce obyvateli lesních porostů, zvaných tajga, anebo horských oblastí Střední Asie a Himaláje. V Evropě je ořešník ptákem horských oblastí od Alp a Karpat, či jižní Skandinávie směrem na východ přes celou Asii až po Kamčatku a severní japonské ostrovy. Je to také všežravec, avšak se zaměřením na oříšky, což mu dalo i jeho české jméno. V Asii, zvláště pak v Rusku se ořešníci zaměřují hlavně na semena borovice limby, která jsou v tamních krajích sbírána jako potravina pod jménem limbové oříšky. U nás řídce žijící ořešníci zajímají se hlavně o oříšky z lísky. Ořešníci začínají u nás s hnízděním v brzkém jaru, kdy bývá okolní krajina ještě pod sněhem a potravy bývá pramálo. Jenže jsou to ptáci fikaní a dovedou si v příhodném čase dělat zásoby. Paměť mají dobrou a svoje skrýše oříšků na horší časy si dobře pamatují. Svoje mláďata krmí v počátku právě ze svých zásob. 

Ořešník kropenatý se u nás vyskytuje jen v horských oblastech, hlavně na Šumavě, v Krkonoších, Beskydech. Byl však zaznamenán i na Vysočině. Sám jsem jej na vlastní oči viděl v životě jen dvakrát, právě v předhůří Vysočiny v okolí Ledče nad Sázavou. Sice jsem jej viděl jen na dálku, ale mohu říci, že tento druh je dobře rozeznatelným, hlavně svojí stavbou těla s mohutným zobákem, což ve svém výsledku vytváří typickou siluetu. A ovšem, nechyběl ve sbírkách ptáků známé ptačí zoo Walsrode, známé většině našich chovatelů ptáků. Ornitologické tabulky Dr. Jiřího Mlíkovského, vydané v roce 2003, odhadují stavy ořešníků u nás na 2500 až 5000 hnízdících párů, zimní stav pak na 3000 až 6000 jedinců. Vzhledem k rozloze území, kde můžeme ptáky zahlédnout, to není mnoho. Navíc ptáci žijí, jak se můžeme dočíst, skrytým způsobem života, převážně v lesích. Proto také je zná a viděl na vlastní oči jen málokdo. Z našich krkavcovitých je to nejméně početný druh.