Evropští špicové - trpasličí špic, vlčí špic, velký špic a další

Přehled plemen

• vlčí špic
• velký špic
• střední špic
• malý špic
• trpasličí špic (pomeranian)
• italský volpino

Konečně se v rozlehlé skupině špicovitých plemen dostáváme k těm, která jsou pro většinu lidí ztělesněním „pravého špice" - k evropským, přesněji řečeno německým špicům. I když jsou formálně rozděleni na pět různých plemen, liší se převážně jen velikostí, a proto bychom je stejně dobře mohli považovat jen za velikostní rázy, podobně jako tomu je třeba v případě kníračů nebo pudlů. A ten šestý – volpino - sice pochází z Itálie, ale těm ostatním jako kdyby z oka vypadl.

Bývaly časy, a nejsou zase tak vzdálené, kdy se i kynologičtí odborníci domnívali, že špicové se na rozdíl od ostatních psů nevyvinuli z vlků, ale z lišek. Zřejmě je k této představě svedla určitá vnější podobnost, zvláště v případě malých a středních špiců v oranžovém provedení více než zřejmá. Především hlava se velmi podobá liščí, má podobné blízko sebe stojící špičaté uši i stejný jiskrný, smělý výraz.

Praotec špic

Moderní badatelé to samozřejmě prohlásili za pustý nesmysl, ale další starou domněnku, že evropští špicové představují na starém kontinentu zřejmě nejpůvodnější formu psa domácího, už víceméně přijali za svou. Odvozují je dokonce od bájného „prapsa", tedy rašelinného psa coby nejstarší formy psa domácího, jehož kosterní pozůstatky byly nalezeny už v době kamenné. Jinak řečeno: nejstarší psi v Evropě byli bezpochyby předkové špiců a „praotec pes" byl dnešním špicům podle všeho dosti podobný.

Na území Evropy se s označením „špic" poprvé setkáváme už v 15. století. Přesto dnešní němečtí špicové už nepředstavují zdaleka tak původní, přírodní typ jako jejich severští příbuzní, o nichž jsme se zmiňovali v předchozích dílech našeho seriálu. Chovem byli výrazně pozměněni, vynikají nádhernou dlouhou hustou srstí odstávající od těla, s nápadným mohutným límcem kolem krku připomínajícím hřívu. V takovém kožíšku by si stěží v přírodě ulovili něco k snědku, nemluvě o tom, že krátký hřbet rychlý vytrvalý běh nutný k dostižení kořisti ani neumožňuje. Dnešní evropští špicové nejsou lovci, někdy o nich dokonce slyšíme, že postrádají lovecký pud. To samozřejmě není úplně pravda, lovecký pud v sobě mají všechna plemena psů od maličkého pomořanského špice až po německou dogu. Pravda ale je, že u evropských špiců je tento pud výrazně omezen a rozhodně není, jako u mnoha loveckých psů, hlavní pohnutkou a hybatelem jejich jednání.

Dlouhodobě od nich bylo požadováno, aby se drželi u domu a nebrouzdali po okolí. Špic v našich zeměpisných šířkách je zkrátka synonymem domácího hlídače a společníka. I na českém venkově se vyskytoval odpradávna a byl stejně běžný jako „pravý český voříšek". Ještě před pár desítkami let štěkal za plotem pomalu každé druhé venkovské chalupy. Dnes byl bohužel i tam převálcován modernějšími plemeny, takže kdysi tak oblíbené a široce rozšířené plemeno je dnes minimálně v některých svých rázech téměř na vymření. Týká se to zvláště špiců velkých, ale o mnoho lepší to není ani s těmi středními. Jen nejmenší špicí trpaslíci, někdy zvaní pomeranian, jsou na koni. Zájem o tyto „živé hračky" spíše vzrůstá. Jsou však poměrně nároční na údržbu, kvůli extrémní srsti i stavbě těla dosti omezení v pohybu a s původními pravými špici, otužilými, odolnými, nenáročnými venkovskými hafany tak už mají jen málo společného.

Co špic, to Němec?

Přinejmenším o evropských špicech to platí s jednou malou výjimkou, jíž je málo známý italský volpino. A co víc - všichni od maličkého pomeraniana až po největšího vlčího špice jsou považováni za jedno plemeno a mají společný standard - i když na výstavách jsou posuzováni odděleně. Ve skutečnosti se však jednotlivé rázy špice liší podobně jako třeba rázy kníračů. Je to logické - trpasličí růst neboli nanismus je u psů způsoben poruchou normální funkce podvěsku mozkového, kterou chovatelé podchytili a dědičně upevnili. Nese s sebou určité charakteristické rysy, jako jsou zkracující se čenich, vystupující oči, velmi výrazný čelní sklon (stop) apod. S těmito znaky je možno do určité míry chovatelsky bojovat, nikoliv však je zcela popřít. Trpasličí špice se tedy zákonitě vždy bude lišit do takového vlčího špice, a to nejen velikostí.

Do určité míry se tyto rozdíly promítají i do povahy - malí psi, a tedy i nejmenší špicové bývají živější, vznětlivější, hlasitější, velcí vyrovnanější, klidnější a pomalejší.

Všichni špicové však přesto mají základní charakterové rysy společné. Jsou jimi živá, ostražitá povaha zahrnující i určitou nedůvěru k cizím lidem, sklon ke štěkavosti, což s předchozím souvisí a zároveň je základem pověsti špiců coby excelentních, ač neagresivních hlídačů. Jinak jsou ale němečtí špicové učenliví, vyrovnaní a vytvářejí si úzkou vazbu na své lidi. Vynikají také přizpůsobivostí a dlouhověkostí.  Stejně dobře se hodí do města i na vesnici.

Italská lištička

Název volpino bývá vykládám jako zdrobnělina latinského názvu pro lišku - Vulpes vulpes. Pravda je, že volpino lištičku připomíná, i když ne více než němečtí špicové. Však je také s nimi blízce spřízněn a pozná ho od nich jen zkušený odborník. Hlavními rozpoznávacími znaky mají být špičatější čenich a mohutnější hlava. Volpino je maličký pejsek, který od dob renesance sloužil především jako společník vznešených italských dam. Dorůstá velikosti 25 až 30 cm a zřídkakdy váží více než 4 až 5 kilogramů.

Pět v jednom

Německý špic existuje v pěti podobách:

• trpasličí (pomeranian) - s ideální výškou kolem 20 centimetrů
• malý - kolem 26 cm v kohoutku
• střední - asi 34 cm
• velký- optimálně kolem 46 cm kohoutkové výšky
• vlčí (keeshond) - většinou přes 50 centimetrů

Barva

Standard mají všichni němečtí špicové společný, to znamená, že kromě velikosti (a v některých případech i zbarvení, protože pro některé rázy jsou typické jen některé barvy - například vlčí špic je vždy vlkošedý, velký jen černý, bílý nebo vzácně hnědý. U menších rázů špiců je povolená barevná škála podstatně širší a sahá od černé, hnědé a bílé přes oranžovou a vlkošedou až po špice vícebarevné, například černé s pálením nebo strakaté černobílé.