Grifonci - oškliví krasavci

Ve tváři mají grifonci permanentně podmračený výraz, jsou spíše rozježení než úpravně úhlední, u země je skoro ani není vidět... Upřímně řečeno, o jejich kráse může mluvit jen zanícený milovník plemene. Těch přesto stále přibývá. Čím si „psí opičky“ z Belgie získávají příznivce?

Že by svojí plochou, téměř lidskou tvářičkou? Nebo je jejich popularita vyhnaná účinkováním v oscarovém filmu? Či jde jen o další z nevyzpytatelných rozmarů paní Módy? Nejspíš ode všeho trochu. Je tu ale ještě něco navíc. To „něco“ jsou vnitřní kvality grifonků, které z nich činí jedny z nejpříjemnějších „pokojových psíků“.

Zdravé selské jádro

Paradoxně se možná zakládají na tom, že jejich historie v honosných pokojích rozhodně nezačala. Na rozdíl od mnoha jiných dnešních společenských plemen těsně spjatých s historií vládnoucích vrstev, s králi, velmoži a knížaty a vůbec s dvorským způsobem života, grifonci jsou svým původem ryzí plebejci. Jejich předkové si neužívali pohodlí paláců, ale motali se mezi nohama dobytku ve stájích, proháněli myši a potkany, zkrátka byli to ryzí vesničané. Původně šlo o psy spíše střední velikosti, s delším čenichem, drsnosrsté, rozježené, různých barev a nejednotného vzhledu. Podle místa, kde se převážně zdržovali, se jim říkávalo stájoví pinčové nebo stájoví grifoni. Zpočátku se jen zřídkakdy dostali z vesnice do města, to když pobíhajíce za vozem nebo sedíce na kozlíku doprovázeli své pány na trh. Jak se dostávali do měst, dokázali svou bystrostí, ostražitostí a okázalou příchylností svému člověku vzbudit pozornost městského obyvatelstva. Postupně tak pronikali i do měšťanského prostředí, a to si je začalo přizpůsobovat obrazu svému. Jejich velikost se zmenšovala, tvary nabývaly na nepraktičnosti. Zdravý vesnický kořínek jim však zůstal.

Velká přeměna

Ke stabilizaci plemene v té podobě, v jaké je známe dnes, došlo – tak jako u mnoha jiných – na konci 19. a počátku 20. století. Návaznost na „stájové pinče“, projevující se i v určité vnější podobnosti s malými knírači, grifonci nezapřou ani dnes. Ovšem určité zvýrazněné tělesné znaky, které jejich poměrně nedávní předkové neměli, především výrazně zkrácená čenichová partie, téměř plochý obličej a poněkud vystouplé oči, svědčí o tom, že na jejich formování se musela podílet i další plemena.

K dnešnímu poněkud bizarnímu vzhledu grifonků se dospělo nejen cíleným chovatelským výběrem, ale i křížením s mopsem, což je zvláště patrné u hladkosrstého brabantíka. Výrazně se to projevilo i na povaze grifonků, která nejspíš právě díky mopsům získala na vlídnosti a vyrovnanosti. Svůj podíl na jejich formování pravděpodobně měli i malí angličtí španělé a jorkširští teriéři.   

Už v roce 1880 se „nový“ grifonek poprvé představil na výstavě v Bruselu, a dokonce tam byl hned zvolen nejlepším psem výstavy! Popularita plemene, výrazně podpořená zájmem královny Marie Henrietty, kulminovala kolem roku 1900. Mnoho psů bylo vyvezeno do zahraničí, takže grifonci se brzy stali známými po celé Evropě. Týkalo se to i našeho území, kde byli poprvé vystaveni údajně už v roce 1907, a odchováváni byli ještě v období před první světovou válkou. Po té druhé však bohužel zcela vymizeli a znovu byli dovezeni až v 80. letech 20. století.

Vývoj však kráčel i jinými cestami. Z podhoubí „stájových pinčů“ vznikli nejen grifonci, ale také knírači a opičí pinčové. Z těch hladkosrstých se naopak formovali dnešní pinčové a dobrmani. 

A konečně velmi podobným způsobem se vývoj ubíral i u teriérů, jichž jsou pinčové, knírači a v podstatě i grifonci kontinentální obdobou. Však mají zástupci těchto skupin dodnes mnoho společného: bývají mimořádně ostražití, vznětliví, živí, pohybliví a sebevědomí. A také nenároční a odolní. Do určité míry se to týká i maličkých grifonků, i když vývoj se u nich ubíral směrem k vysloveně pokojovým, luxusním psům.

Tři v jednom

Když se hovoří o belgických grifoncích, každý může mít na mysli něco jiného. Toto plemeno se totiž vyznačuje trojjediností. I když každá z variet má svůj vlastní standard, a mělo by se tedy jednat o tři samostatná plemena, ve skutečnosti se ve všech základních anatomických rysech shodují. Rozdíly jsou pouze v typu, délce a barvě srsti.

Asi nejznámější je bruselský grifonek, jehož proslavil okouzlující Verdel z oscarového filmu Lepší už to nebude s Jackem Nicholsonem. Určitě si ještě vzpomenete na onu maličkou rozježenou „opičku“ s dojemným pohledem, která nakonec dokázala obměkčit i zdánlivě bezcitného podivína. 

Tento film zvláště v USA nastartoval novodobou slávu bruselského grifonka, který se tam díky filmu stal velmi populární.

Bruselského grifonka bezpečně poznáte podle pšeničné až načervenalé barvy jeho tvrdých polodlouhých chlupů. Ačkoliv se většina štěňat rodí s tmavou maskou v obličeji, černý nádech na čenichu a na bradě přetrvává do dospělosti jen u některých jedinců.

V podstatě úplně stejný, rovněž polodlouhosrstý a ježatý, je grifonek belgický. Jen zbarven je tmavě: může být černý, černý s pálením nebo černohnědý.

S předchozími dvěma si určitě nespletete brabantíka, který má krátkou hladkou srst a nazván byl podle historického Vévodství brabantského, jež se překrývalo s centrem dnešní Belgie. Škála barev je u něj nejpestřejší, zahrnuje vlastně téměř všechny barvy přípustné u ostatních grifonků (může být tedy tmavý i světlý, se znaky i bez, měl by však mít tmavou masku). Právě na něm je nejpatrnější příbuzenství s mopsem, jako jehož menší, subtilnější obdoba tak trochu působí.

Pozoruhodné je, že ač se oficiálně jedná o tři různá plemena, v jednom vrhu se mohou narodit – a také se běžně rodí – třeba všechny tři rázy najednou. Je to jednak důsledek toho, že na vzniku grifonků se podílela opravdu pestrá směska psů, jednak poměrně malé chovné základny, která neumožňuje důsledně oddělené vedení chovu každého ze tří rázů.

Dětské schéma

Ač si to jako lidé sami většinou neuvědomujeme, i my jsme předem nějak „naprogramováni“ a to, co se navenek jeví jako spontánní náklonnost, může mít své hlubší biologicko – psychologické příčiny. Tak tomu alespoň zčásti bude i s naším vztahem ke grifonkům. Tento pes se vám nemusí líbit, můžete stokrát tvrdit, že byste si ho nikdy nevybrali – ale když se na vás podívá svou téměř lidskou tvářičkou, když na vás upře své výmluvné velké kulaté oči, s hlavičkou pootočenou na stranu, málokdo je takový „tvrďák“, aby to na něj alespoň na chvíli nezapůsobilo a nedojalo ho to. A samozřejmě je také mnoho lidí, kteří kouzlu těchto a podobných pejsků totálně propadnou.

Etologové by nám vysvětlili, že se jedná o instinktivní chování, tzv. dětské schéma, jímž my lidé reagujeme na některé – třeba i přehnaně zdůrazněné – znaky typické pro děti, jako jsou velká nápadně klenutá hlava, velké kulaté oči nebo krátký nosík. Chovatelé, zvláště ti s obchodním talentem, to z praxe velmi dobře znali a využili toho při utváření některých plemen. Samozřejmě především tzv. „dámských“ či „pokojových“ psíků, jejichž hlavním úkolem bylo dělat lidem, zvláště ženám, společnost a umožnit jim vybít si na nich jejich pečovatelské a mateřské pudy. Že to zní moc tvrdě a naturalisticky? Že za naším vztahem k maličkým krátkonosým pejskům musí být něco víc než potlačené instinkty? Nejspíš ano. Ale ani toto skryté hledisko nelze podceňovat.

Netýká se jen grifonků. Na stejném principu působí také mopsové, pekinézové nebo třeba francouzští buldočci. A koneckonců také oblíbená kreslená zvířátka z dílny Walta Disneye. Prohlédněte si je někdy pořádně!

Něžné stíny

Tím vším ale vůbec nechceme říci, že by si grifonci náklonnost lidí nezasloužili nebo že k ní přišli nezaslouženě! S dojímavým vzhledem dokonale koresponduje jejich milá, vstřícná a nekonfliktní povaha. Ač jsou to svým původem psi z příbuzenstva pinčů, tedy vznětlivých, někdy poněkud nervních hlasitých hlídačů, jejich charakter je jiný: něžnější, vyrovnanější, přítulnější.  Snad za to může přikřížení dobromyslných, lidi milujících mopsů, snad dlouholetý chovatelský výběr těch jedinců, kteří se nejvíce osvědčili jako společníci při nejtěsnějším soužití s člověkem. Buď jak buď, grifonci patří k největším „závislákům“, jací existují – a že jich mezi psy není málo! Svým lidem jsou dojemně oddaní, doma je většinou doprovázejí na každém kroku, duševní trýzeň jim způsobuje už jen nutnost setrvat před dveřmi toalety. Jak konstatovala jedna zkušená chovatelka: „Chtějí být s vámi neustále. Kdyby dokázali vlézt do vás dovnitř, udělali by to.“

I k ostatním lidem bývají vstřícnější, než je u pinčů obvyklé. Ne že by se ke každému hned lísali, ale jsou méně nedůvěřiví. Na nově příchozího štěknou, ale záhy se s jeho přítomností smíří, a pokud jim je sympatický, po chvíli mu většinou začnou sami projevovat příchylnost.

Nebývají agresivní, nevyhledávají sváry a neradi se perou. Snaží se vyjít s každým po dobrém, nepatří k těm typům malých psů, kteří za hlasitého ňafání útočí na každého, kdo je větší než oni sami. Štěkají poměrně málo, a i vzhledem ke specifickému utváření hlavy potichu.

Rádi a rychle se učí, ale díky vrozené inteligenci většinu věcí pochopí i bez cíleného výcviku a skvěle se začlení do rodiny. Nepotřebují mít nad sebou „tvrdou ruku“.

Od pinčů jim zůstala zvědavost a zvídavost. Zajímají se o všechno, co se kolem nich děje, bývají aktivní, hraví a podnikaví, ale ne do té míry, aby to obtěžovalo nebo působilo problémy.

S výjimkou hlavy si zachovali funkční tělesnou stavbu s pevnou a podsaditou stavbu těla. Srst zvláště hrubosrsté rázy dobře chrání před nepřízní počasí. Grifonci bývají odolní, nenároční a přizpůsobiví. Mohou žít ve městě i na vesnici, venku i uvnitř. Zkrátka v mnoha ohledech jsou stejní jako jejich pinčí příbuzenstvo, ale je s nimi snazší pořízení.

Péče o srst a Achillova pata

Zájemce o grifonka to má dobré v tom, že si může předem vybrat podle toho, kolik péče je ochoten srsti svého psa věnovat. Pokud jen minimum nebo téměř žádnou, může se rozhodnout pro hladkosrstého brabantíka. Je-li ochoten investovat alespoň trochu času a nejméně dvakrát ročně (u výstavních psů častěji) zajít k psímu kadeřníkovi, může volit i jeden z drsnosrstých rázů.

Srst grifonků je tvrdá a hustá. Nestříhá se, ale vytrhává, tzv. trimuje. V době výměny srsti, tedy zpravidla na jaře a na podzim, je třeba psu pomoci zbavit se staré srsti, a zvláště výstavním psům doupravit obrysy těla. Provádí se to buď přímo prsty, nebo trimovacím nožem či pilkou na železo. 

Přibližně dvakrát týdně je zapotřebí je důkladně vykartáčovat, hřebínkem zvlášť pečlivě a opatrně pročesat vous. Ten je také třeba omývat, pokud na něm ulpí zbytky potravy nebo nečistot.

Achillovou patou mnoha grifonků bývají oči. Ty mají být dle standardu velké, kulaté, ale nikoliv vystupující. I tak se ale velmi snadno podráždí. Pravidelně je proto třeba odstraňovat chlupy kolem nich, které rostou na nose kolmo vzhůru, protože by mohly trvale dráždit oči a vyvolávat zvýšenou slzotvorbu. Bohužel u některých jedinců s extrémně zkráceným nosem a příliš výrazným čelním sklonem dochází k výraznému zahnutí slzných kanálků, které tak někdy dokonce přestávají být funkční. Chovatelé by měli přestat lpět na zcela krátkém ohnutém nosu, který způsobuje zdravotní těžkosti, a zaměřit se na chov v tomto směru „přirozenějších“ a tudíž méně problémových zvířat. 

Grifonci mají výrazně zkrácenou čenichovou partii, proto je třeba pravidelně kontrolovat a čistit také případné kožní záhyby v obličeji.

Drápky, pokud se dostatečně neobrušují samy (což je zvláště u jedinců nižší váhové kategorie dost pravděpodobné), je třeba pravidelně zastřihovat.

Grifonci jsou po mnoha stránkách prima psi. Když se chovatelé dokážou vyhnout pokušení chovat extrémně „typová“ zvířata a budou klást hlavní důraz na zdraví, vitalitu a životaschopnost svých odchovů, věříme, že se zájem o ně ještě rozšíří. Vždyť tyto zdánlivě roztomilé hračky mají zdravý selský základ někdejších venkovských hafanů a nestojí o rozmazlování ani polidšťování. Jsou to robustní, nenároční psíci mimořádně příjemné povahy, schopní přinášet svému majiteli radost patnáct i více let.

Co to je grifon?

S pojmenováním grifonek se nesetkáváme jen u malých belgických grifonků. Názvem grifon 
se označuje i jedna skupina velkých loveckých psů, ohařů, kam kromě Korthalsova grifona a italského spinona patří i náš český fousek. Obecně označuje psy s drsnou, hrubou srstí, kteří však z vývojového hlediska nemusí mít nic společného.

Mezinárodní značení grifonků

• Griffon belge black rought - grifonek belgický černý, hrubosrstý
• Petit brabancon black smooth - brabantík černý, hladkosrstý
• Griffon bruxellois red rough - grifonek bruselský hrubosrstý
• Petit brabancon red smooth - brabantík červený, hladkosrstý
• Griffon belge black and tan rough - grifonek belgický černý s pálením
• Petit brabancon black and tan smooth - brabantík černý s pálením, hladkosrstý
• Griffon belge red-black mixed rough - grifonek belgický červeno-černý hrubosrstý
• Petit brabancon red-black mixed smooth - brabantík červeno-černý hladkosrstý