Odlehčující téma, napište jako kočičku chováte je čistokrevná nebo obyčejná? Pro mě jsou všechny kočky ušlechtilé, nerozlišuji úplně původ, ale zajímá mě spíš mazlivost. Máte zkušenost někdo kdo poznal obě strany, ušlechtilá a obyčejná? Která má jaké výhody.
Obyčejná bývá pořízena zpravidla zadarmo, později stojí stejně, jako kdejaká
"papírová". (krmení, stelivo, dr,= kdyby jen kastrace ..)
Kočka bývá mazlivá, když jí majitel poskytne pro ni!!! = ne pro sebe
vyhovující podmínky a získá si její důvěru.
Kočka není neživá dekorace. Strádá, když musí být celé dny sama,
zavřená v bytě.
obyčejná kočka má tu výhodu, že si člověk může snadno vybrat a nastěhovat tu mazlivou.
Bodlinka:obyčejná kočka má tu výhodu, že si člověk může snadno vybrat a nastěhovat tu mazlivou.
z mého pohledu a praxe to uchopím naopak - že se stěhují ti, kterým kontakt s člověkem nevadí/vyhledávají ho
a pak mám mazla na mazla 😀
ti druzí se chodí jenom živit
My máme dva vykastrované venkovní kocoury, jednoho rezavého a je to mazlík, co musí být u všeho, druhý je černobílý a má zelené oči a je to naprostý flegmouš, pohlazení ještě bere, ale musí přitom zůstat na zemi, nemá rád chování.
V září jsem musela dát uspat svou britskou modrou. Byla semnou 12 let… doufala sem že to bude déle…
Tak teď mám černobílého ďábla v kočičí podobě z ‘útulku’ … ona a její dva brášky někdo vyhodil v lese v zavřené krabici. Naštěstí je našli.
Beanie sem si chytila v domečku, kde paní měla hned celou smečku koček. Tak bylo rozhodnuto.
My máme doma kastráta sibiřského kocoura. Každá návštěva kouká jaký je to mazel, že to ještě neviděli. Je to náš miláček, člen rodiny a už si život bez něj nedovedeme představit, spí s námi v posteli. Manžel ze začátku nechtěl zvíře do domu, ale dostala jsem ho od otce k narozeninám. Už mu jsou dnes dva roky a je skvělý. Kočičku všem doporučuji.
Hlásím, že mám z vašeho pravidla výjimku. MOuses je rabiját, o mazlení moc nestojí, když tak to je svátek. Spíš stojí o kontakt teda venku- v zimě mi leze na záda (on by lezl i v létě, ale to dost bolí 😀) a rád se se mnou honí po zahradě, ale mazlivec a kontatkovač to moc není. Já ho nenutím teda.
Už jsem psala, mám PP britky, už číslo 3 a 4. Vždycky pár, vždycky samozřejmě kastrovaní. První generace skoro čistě venkovní, do baráku chodily až ke stáří a v zimě. Tato druhá generace už je hodně doma, i když kočka v létě v zahradě spokojená, hlavně v noci. Kocoura jsme přivezli k Vánocům, takže byl doma vlastně do jara, se psem v pracovně, navázal se jak na nás, tak hlavně na něho, s kočkou se nijak moc nemusí vzájemně. Ani jedna z našich britek nebyla mazel. Občas se přijdou nechat pohladit, chvilku, pár tahů max a jdou si lehnout tam, kde je nikdo neotravuje. S kocourem jsme nacvičili, že se večer nechá zanést do pracovny na spinkání, kočku když náhodou musím vzít na ruce, abych ji někam přenesla, tak má skoro amok, nesnáší to. Kocour ještě občas trochu praktikuje otírání o nohy, takový spíš jen náznak, kočka nikdy.
Měla jsem křížence, dlouhosrstého od kotěte. Zpočátku mazlivý moc nebyl, postupně jsem si ho naučila, mazlil se nevtíravě, distinguovaně, někdy mi seděl na klíně, ve stoje chovat nechtěl, tak jsem mu to nedělala. Byl venkovní, ale pouštěli jsme ho i domů, kde si ležel u topení nebo s námi na sedačce. O víkendu na chvilku ráno do postele. Byl s námi rád, rád nás držel packou, dotýkal se, nechal hladit, nechtěl hladit na břiše.
Když ve třinácti umřel, pořídila jsem si dospělého jakosibiřáka, to je mazlivka neskutečná až otravná. Úplně by se do člověka vetřel, mazlí se o 106, leze na klín, leží na mně, otírá se. Chování ve stoje ale taky nemá rád. Je zase venkovní, občas ho vezmeme domů na sedačku nebo do postele - aby se mohl mazlit, potřebuje to.
Oba kocoury (vykastrované) jsem si mazlit naučila - kočka se musí na člověka nenásilně napojit, získat k němu důvěru a vztah, chtít být s ním v kontaktu. A myslím, že to je věc toho člověka, aby ke zvířeti přistupoval citlivě a s respektem a získal si ho tak, aby se s ním chtělo mazlit.
Skoro bych vám věřila a myslela si, že to teda s kočkama neumím😉Ale první kočky, od koťátek, vesnické micky(taky kocourka a později kočku) jsem měla velké mazly. Normálně jsem na ně skoro zapomněla😢Byli na baráku ještě, když byl rozestavěný. Oba zachráněná koťátka. Bohužel kolem chodil myslivec, který štval na kočky svoje psy. Kočinky neskončily dobře😢
nemyslím si, že se to dá “naučit”. jasný, člověk si musí získat u kočky důvěru, ale některé kočky prostě ten fyzický kontakt nevyžadují.
já mám všechny mazlivé až vlezlé, ale třeba Bert řečený Bertuleň se rád mazlí na klíně, ale nevleze pod ruce když je člověk s počítačem v posteli. Fíček se nejradši mazlí tak, že zarazí hlavu do krku pod vlasy.
No a Jonáš zase neřeší nějaké důvěry, jakmile kdokoliv pohladí, tak dobrý a mazlíme se. Koneckonců takhle se taky nastěhoval.
Bohužel jsem si programu všimla pozdě.
Je to pěkný pořad, třeba si ho někdo vyhledá v archivu.
Rapotačka:Bohužel jsem si programu všimla pozdě.
Je to pěkný pořad, třeba si ho někdo vyhledá v archivu.
Já na to hleděla..Moc zajímavé …Dívám se většinou na všechno o kočkách🐈..A film “Kočka” je sice počítačově upravený,ale stojí za to se na něj podívat..Nebo ještě jeden-nevzpomenu si momentálně..Jak se proměnil ředitel v kocoura..myslím…
X-krát tam byl “můj” rezavobílý Maxík🐈
Bobca:Já na to hleděla..Moc zajímavé …Dívám se většinou na všechno o kočkách🐈..A film “Kočka” je sice počítačově upravený,ale stojí za to se na něj podívat..Nebo ještě jeden-nevzpomenu si momentálně..Jak se proměnil ředitel v kocoura..myslím…
X-krát tam byl “můj” rezavobílý Maxík🐈
Film se jmenuje Nine lives, s dcerou jsme ho viděly už několikrát 😅
Tak my máme kočky tři, všechny obyč, ale vnitřní. Buráka, Yenu a Lízu.
Buráka (černobílý krátkosrstý záprtek) máme po tchýni, je mu 12. Je extrémně flegmatickej, rád se přijde pomazlit a jakmile si všimne příležitosti, přijde si ustlat na klíně nebo ideálně na zádech. Zvednout se ale nenechá.
Yena (obrovská černá a huňatá) je roční dračice, venkovní divokej odchov, se sourozencema nalezená v popelnici. Zbyla jen ona, tak jsme si řekli že se jí ujmeme aby Burákovi nebylo smutno. Je to naše čůza, pořád řve, pohladit se nechá jen na hlavě a to musí vyloženě přijít a říct si o to. Chytit se nenechá a zvednout už vůbec. Spí s námi, ale se psem hlídá u dveří.😀
Líza (dlouhosrstá trikolóra) je naše bejbina, přivezli jsme si ji před půl rokem z jatek, koťat kvanta, nekastrovaných koček taky. Sbíhaly se tam asi ke zbytkům. Když jsme si brali maso, spolu s ním jsme si odnesli i ji. Venku se mi pověsila za kalhoty a i přes mé počáteční námitky se pevně držela až do auta. 😀 S tou můžete dělat naprosto cokoliv, je jedno jestli vás zná nebo ne. Nechá se nosit, pořád se dožaduje jakékoliv pozornosti, sardelí se mezi nás s přítelem v posteli, nebo se mi cpe pod ruku a spí v náručí. Ale u těch trikolór to tak bývá, že jsou hodně kontaktní.
Takže jsem se opravdu přesvědčila o tom, že je každá kočka úplně jiná. 😀
fotečka by nebyla??😊
Plesknu Kocoura i sem, ať je sranda.
Nalezenec, trochu narostl (6-7 kg), vocásek a mazel a vykladač. Slyším ho houkat u dveří v létě přes otevřený balkon už když parkuju auto na parkovišti před domem (pozná zvuk motoru, co nadělám) a jeho jekot mě provází celou cestu pěšo do čtvrtého patra. Když vejdu do dveří, řekne “čau” a jde zalézt 😄 Celkem brzo je s každým kamarád a nechá se ňuňat, když mu toho člověka ukážu. Ale když u nás byl na víkend pejsek (10 kg), tak pejsek se plížil podél stěn, ani se na Kocoura nedíval, a Kocour stál vždycky dvakrát tak velký uprostřed místnosti a přísně si psíka měřil 🙂
Byla, byla 😀 Tady tedy Yenefer a šéf domácnosti Bobík, aby se neřeklo. 😀
