Můj první pes aneb trocha historie

Já chápu, že někdo GR nemusí a vůbec mě to neuráží. Jen si dovolím poznamenat, že i u jednoho plemene můžou být velké rozdíly v povaze. Feny mám mazlivky, milujou hlavně děti, ale zatímco Julinka je takový slon v porcelánu, dokáže každýho radostí poskákat, tak Cherry je rezervovaná, ta nejdřív čeká, až k ní dotyčný přijde sám a pak se nechá v klidu pohladit a když nepřijde, tak si jde po svým. Na procházkách neobtěžuje ani lidi ani psy, zajímají ji jiný věci….motýli, ptáci, myši, prostě jiný zvířátka a případně nějaký smrady. 😄 Dráčka lidi nezajímají vůbec, ten visí jen na mě. Takže on je jak se říká opravdu pes jednoho pána. Na výstavách mně ho třeba občas předváděla kamarádka, ale to on už ví, že se ke mně vrátí a i kdyby to předvádění trvalo jen 5 minut, tak pak vyvádí tak, jak kdyby mně neviděl nejmíň měsíc. Pro mě by se přetrhl, na výcviku nebo na zkouškách občas blbne jak hujer, to ho musím korigovat. Doma jako jedinej uklízí po všech hračky, když vidí, že se mně to nelíbí, jak je to všude rozházené. Někdy mám pocit, že rozumí úplně všemu, co mu říkám. Venku na procházce jde kousek přede mnou a vždycky se otáčí, jak jsem daleko a jestli má čekat. Pokud přijde k rozcestí, tak někdy si vybere cestu sám, ale sedne si a čeká, co řeknu já. Prostě je to pes, kterýho jsem vždycky chtěla a i kdyby mně vadilo, že je chlupatej a musím ho česat a stříhat, tak to překousnu, protože jeho povaha je úžasná. A myslím si, že žádnýho takovýho už mít nikdy nebudu. Hrozně rychle to s nima utíká, za rok už bude mít 8 let a bude senior. A moc si přeju, aby mu zdravíčko vydrželo co nejdýl a my nemuseli řešit nějaký ošklivý věci.

Murphy - teriéří velkoškolitel /a někdy velkoškoditel/ 🙂 

na kterýho jsem si musela počkat dlouhých sedmnáct let, protože ani mně pes doma neprošel, přes to, že jsem jich domů z ulice natahala celkem dost, spoustu jich venčila sousedům, vozila v kočárku místo panenek, jako Bedřicha-velšteriéra… myslela jsem si, že teriéři zůstanou v mým životě napořád, a ona přišla  vižla 🙂

Sarah, psala jsem ,že retrívři, myšleno obecně, nejsou můj šálek kávy. Ta příliš přátelská povaha s absencí tvrdosti vůči nepříteli, mi nevyhovuje. Mám ráda psy, na něž se můžu spolehnout, že zasáhnou. To splňovaly kavkazanky i černá ruská teriérka. Naopak u samojeda to bylo spíš teoretické, myslím, doufám, že kdyby šlo do tuhého, tak by zasáhl, ale jak by se zachoval doopravdy netuším. Chodka předchozí by se řídila tím, co její souputnice kavkazanka první. Chodka současná sice pouští hrůzu štěkotem za plotem, ale kdyby k něčemu došlo, poběží se nejspíš schovat. V tomto směru je určitým zklamáním, je v povaze měkčí než předchozí chodka. Pro nás, zvyklé na kavkazanky, je to fakt velký rozdíl. 

Jinak vzhledově se mi retřívři obecně líbí. Jsou to krásní psi. Já bych ale neocenila ani lovecké vlohy, protože lovecká kynologie mě nikdy nebrala, nikdy jsem se o ni více nezajímala. Z toho důvodu jsem ani nikdy neuvažovala o pořízení loveckého plemena. Vlastně jednou jo, před pořízením samojeda jsem byla na takové křižovatce, kdy jsem zvažovala více plemen. Moc se mi líbil a líbí anglický bulteriér, okouzlil mě Dan z Jeleního luhu, s nímž paní Hana Březinová dělala jak služební tak lovecký výcvik a Dan měl spoustu úspěchů, porážel na soutěžích i NO. 

balu:

Sarah, psala jsem ,že retrívři, myšleno obecně, nejsou můj šálek kávy. Ta příliš přátelská povaha s absencí tvrdosti vůči nepříteli, mi nevyhovuje. Mám ráda psy, na něž se můžu spolehnout, že zasáhnou. To splňovaly kavkazanky i černá ruská teriérka. Naopak u samojeda to bylo spíš teoretické, myslím, doufám, že kdyby šlo do tuhého, tak by zasáhl, ale jak by se zachoval doopravdy netuším. Chodka předchozí by se řídila tím, co její souputnice kavkazanka první. Chodka současná sice pouští hrůzu štěkotem za plotem, ale kdyby k něčemu došlo, poběží se nejspíš schovat. V tomto směru je určitým zklamáním, je v povaze měkčí než předchozí chodka. Pro nás, zvyklé na kavkazanky, je to fakt velký rozdíl. 

Jinak vzhledově se mi retřívři obecně líbí. Jsou to krásní psi. Já bych ale neocenila ani lovecké vlohy, protože lovecká kynologie mě nikdy nebrala, nikdy jsem se o ni více nezajímala. Z toho důvodu jsem ani nikdy neuvažovala o pořízení loveckého plemena. Vlastně jednou jo, před pořízením samojeda jsem byla na takové křižovatce, kdy jsem zvažovala více plemen. Moc se mi líbil a líbí anglický bulteriér, okouzlil mě Dan z Jeleního luhu, s nímž paní Hana Březinová dělala jak služební tak lovecký výcvik a Dan měl spoustu úspěchů, porážel na soutěžích i NO. 

Však to nebylo na vás, to bylo všeobecně, že jsou i rozdíly v povaze u jednoho plemena. Je jasné, že každému vyhovuje něco jiného, jinak by tolik plemen nebylo. Já jsem v minulosti vždycky chtěla NO, ale teď už ne. A nebudu asi radši psát proč, stejně všichni víme a jeho vlastníci by se tady na mě sesypali jak vosy. 😊

Kdysi jsem taky moc toužila po NO s PP. Před cca čtyřiceti lety. To byli páni psi! Dnes, vlastně už dlouho, po NO netoužím. Ne, že by se mi nelíbili ti z pracovních linií, ale nelíbí se mi, jak se plemeno rozdělilo, nelíbí se mi lymfatičtí představitelé výstavních linií s tím hrozným přeúhlením zadních končetin. A na pracáka bych neměla energii a ani už bych to nedala fyzicky. 

Sarah01:

Však to nebylo na vás, to bylo všeobecně, že jsou i rozdíly v povaze u jednoho plemena. Je jasné, že každému vyhovuje něco jiného, jinak by tolik plemen nebylo. Já jsem v minulosti vždycky chtěla NO, ale teď už ne. A nebudu asi radši psát proč, stejně všichni víme a jeho vlastníci by se tady na mě sesypali jak vosy. 😊

Ač můj osudový pes Arex byl NO, tak teď bych toto plemeno opravdu nechtěla.  Jsem si úplně jistá, že bych si zkazila “chuť”.  Výstavní linie by neměla co nabídnout mně a pracovnímu bych zase nestačila já 😀 

Dcera, ač má raději kočky, tak se shlédla v sibiřském husky. No, je jí 12 let, takže dost času ji vysvětlit, co by ji s huskym čekalo a věřím, že pro ni, která nemá ráda zbytečné komplikace, by to bylo neštěstí. Já zase mám ráda malé výzvy. Sebevrah nejsem, síly odhadnu, ale s GR je to v tomto smyslu hrozná nuda. Muchlací méďa řízený žaludkem. Ani urazit se to neumí 😀❤️

Právě se mi urazila pyrenejka, když jsem jí vysvětlovala, že piškoty došly a že by bylo fajn dokončit vyčesávání bez nich… a je to paráda, vůbec nevím, jak bych mohla žít bez uraženého psa😓

Ja zacinam mit pocit, ze budu nabizet moje goldiky nekterym k tak 14 dennimu pronajmu, aby si poupravili nazor na GR 😀

Obzvlaste trio E+F+P dohromady vyleci i zatvrzele presvedcene, ze GR neni vyzva 😀 Pro slabsi povahy mozno rozdelit 😀

Arosek:

Ja zacinam mit pocit, ze budu nabizet moje goldiky nekterym k tak 14 dennimu pronajmu, aby si poupravili nazor na GR 😀

Obzvlaste trio E+F+P dohromady vyleci i zatvrzele presvedcene, ze GR neni vyzva 😀 Pro slabsi povahy mozno rozdelit 😀

Pravdou je, že mám asi štěstí na samé přespříliš pohodáře. Znám jediného, co se k němu nemůže přiblížit jiný pes, majitelka má co dělat, aby ho udržela, ale ten mi přijde, že je nepovedené křížení “oba rodiče PP”. Je takový vyšší,  štíhlejší a má protáhlejší čumák….jak kdyby tam měl přimíchaného něco jako fleťáka…. takže toho úplně jako GR brát nemůžu. Ač mi paní tvrdila, že je to zaručeně zlaťák.

Odberryho:

Pravdou je, že mám asi štěstí na samé přespříliš pohodáře. Znám jediného, co se k němu nemůže přiblížit jiný pes, majitelka má co dělat, aby ho udržela, ale ten mi přijde, že je nepovedené křížení “oba rodiče PP”. Je takový vyšší,  štíhlejší a má protáhlejší čumák….jak kdyby tam měl přimíchaného něco jako fleťáka…. takže toho úplně jako GR brát nemůžu. Ač mi paní tvrdila, že je to zaručeně zlaťák.

Pokud je bez PP, tam může být cokoliv a paní si může tvrdit, co chce. Já bych spíš tipla hovawarta podle popisu a chování. 🙂

Jo jo, to jsou ty inzeráty zaručeně čistokrevný bez PP.

Dneska je tam inzerát - štěňata - otec vyšlechtěný alaskan, matka kříženec rotvajlera a NO (prý výborná obranářka). Jsem si říkala, co když to bude zdrhat po tatínkovi a zakusovat všechno na potkání po mamince?

Taky bych tam jako Alenka videla spis Hovika. Ono si je lidi i dost pletou a pak se dost divej, kdyz ocekavaj goldeni povahu 😀

Jinak ty moje hovadka jsou nekonfliktni. To zas jako v pohode, neni problem chodit volne, se psy si bud chteji hrat, nebo ignoruji (dle nalady protistrany), lidi ozkousej zda by z nich nevypadlo neco k jidlu a jdou dal … ale vymejslej nevymyslitelny, clovek aby byl porad ve strehu. Myslim ze treba Merunina akce s zidlickou nebo Fretcin pokus o sklizeni orechu uz jsou pomalu legendarni 😀

Se psy jsem vyrůstala. Z těch, co si pamatuji nejen z fotek, to byli jezevčíci, jezevcik x česky fousek a baset - s tím jsem uz jako mala holka chodila sama po vesnici. No a do toho jsem zadonila o “sveho” psa, kterým mel být GR. Kdyz mi bylo 11 let tak rodiče svolili. Dokonce se mi je podařilo přesvědčit na psa s PP, bohužel tátu pak odradil přístup chovatelky po telefonu; a tak to skončilo u bez PP psa, no mě to tenkrát bylo fuk, hlavně ze bude 😀. 

Matka psa typický GR (otec údajně taky) ale náš GR mel z toho plemene maximálně tak barvu 😂.  Začátky byly těžké, pes mě vláčel na voditku, na volno začal zdrhat a dělat si ze mě srandu, navíc povahově nezávislá samostatná jednotka, která nesnasela cizi děti. A vlastní názor mel i na cizi lidi, nekompromisní hlídač, nenechal se jen tak od někoho pohladit ani venku. A to všechno měla ukocitovat 11 létá holka (přesto jsem toho psa tahala s sebou všude). No v roce psa bylo na čase si přiznat, ze takhle to dal nejde a vyhledat cvicak. Na který mě nasi museli každý týden vozit, protože z vesnice o víkendu nic nejezdilo. Nebylo to vždy jednoduché, ale zvládli jsme to, a nakonec to byl skvelej pes, jen vůbec ne takovej, jakého jsme očekávali. Zkusili jsme i obrany, které ho taky moc bavili. 

Na druhou stranu byl naprosto pohodový co se týkalo jiných psu, nekonfliktní, i bez nějaká řízené socializace dokázal fungovat s jakýmkoli psem. Jednou jedinkrát vyjel na psa, a to v situaci, kdy bránil jiného, slabšího, psa. 

Prožil toho se mnou hodně - dětství, základku, střední školku, první vztahy, práci, i první stěhování. Po letech byl i ten vztah úplně jinde než na začátku, ale nikdy to nebyl vyloženě “mazlící” pes, stačilo mu být na blizku. 

Zpětně (až po soužití s jinými psy) vidím taky to, ze byl v mnoha věcech naprosto úžasný a vlastně s ničím neměl problém. Mohla jsem ho s sebou vzít kdykoli, kamkoli a nebylo třeba ho na to nějak připravovat, něco s nim trénovat, byl všude v klidu. Bylo jedno jestli půjdeme na celodenní výlet do přírody mezi zvěř, do civilizace mezi lidi a psi, nebo na výstavu kde bude x psů, ke známým, kde bylo jiné zvířectvo, do restaurace nebo na akci, kde bude muset být v klidu. Mohli jsme jít pesky, mohl běžet u kola, autem, vlakem, busem (přesto ze poprvé to zažil až  v dospělosti bez nějakého nácviku). Bylo vlastně jedno, co se kde děje nebo neděje, všude se choval úplně automaticky tak, jak se od neho očekávalo. 

Opravdu Můj první pes je vlastně nynější Malina, ale náš první pes, který byl zatížen na mě, byl tátův Stypík, čistokrevný vořech.

Doma jsme nemohli mít psa, protože mamka je neměla ráda, ale tátův sen byl, že až půjde do důchodu, tak si nějakého pořídí. Pak přišel jednou brácha z hospody s tím, že má pro tátu zamluvené štěně a bude velký, je to štěně NO.   Celé dětství jsem po něm toužila, ale tohle přišlo v době, kdy jsem nejen po psovi netoužila, ale navíc jsem měla hodně těžké období. Pak přišel den D a brácha na své narozeniny přinesl dárek tátovi k svátku. Nalezence, lidi, co ho našli jako slepé štěně u školy, už měli tři psy a dalšího nechtěli. Veterinář ani moc nečekal, že to přežije, ale paní ho vypiplala a pak mu hledali nový domov. Moje máma prohlásila, buď já nebo pes, ukecali jsme jí, že by šel pak do útulku. Tak se stanovilo, že bude jen na chodbě a domů nesmí…taky to vyprávěla sousedce a když se za měsíc na to sousedka ptala, protože její muž taky přinesl domů psa, tak na to moje mamka, že ten náš už může všechno. Ano, probojoval se postupně až k našim do postele. NO z něj ale nebyl, do velikosti dospělého psa mu dorostly jen uši a když je poprvé postavil, celkem jsme se vyděsili a doufali, že mu do nich dorostě hlava…nedorostla, ale nakonec jsme viděli, že budou velmi praktické, třeba při běhu ze schodů u nás doma s jedním brzdil o zeď…. 

Pes to byl úžasný, dopustili jsme se na něm spoustu chyb, které nám odpustil a tak nějak časem nejvíc tíhnul ke mně. Dožil se 14-ti let a počkal než umře až se vrátím z víkendu domů. Celou neděli prý apaticky ležel a když jsem přišla domů zvedl hlavu a zkusil se postavit, ještě ten den umřel na selhání asi všeho možného. 

Jak já ho milovala, časem fungoval na myšlenku. V lese a kdekoliv jsem s ním šla, si hlídal mě. Byl osobnost, uměl si lidi omotávat kolem packy, že i naprosto nepsí lidi po seznámením s ním, kolikrát řekli, že kdyby psa, tak takového. 

Velikostí byl jezevčík, ale srdcem německý obvčák.

efe:

Andy Maria Magdalena od Zlaté flory alias Andulka ❤️

Toy pudlík, boží pejsek, povaleč i sportovec, samovychovatelný klauník, chodila se mnou všude bez vodítka, byla skvělá. 

Efe, jak se stalo, že jste se od pudlíka dostala k placatým tvářím, které jsou evidentně Vaše krevní skupina 🙂? 

Já už to tu asi psala, ale já mopse strašlivě nechtěla, chtěl ho muj chlap. Po letech svolil, že si pořídíme psa, já chtěla cokoliv jinýho malýho, ale u něj prošel prostě jen mops (měla ho totiž tenkrát jeho sestra), tak jsme nakonec jeli pro naši první mopsinku. No a celoživotní láska a závislost byla na světě…

Všude to bohužel nedopadne tak dobře jako u vás doma.

Známá (nepejskařka) chtěla malého pejska jako mazlíka, manžel (údajný pejskař, vyrůstající s NO) chtěl NO. Ona se z lásky přizpůsobila a on vybral křížence NO (nyní ucho sem, ucho tam). Štěně ho bavilo asi 2 měsíce a najednou se zjistilo, že sice vyrůstal s NO, ale absolutně se na výchově a výcviku těch psů nepodílel, takže věděl, stejné kulo jako ta známá. Ona si naštěstí uvědomila, že takhle velký pes potřebuje nějakou výchovu, i když je u baráku. Takže nějakým stylem pokus omyl psa jakž takž vychovala. Ale pes je nebaví ani jednoho, takže se mimo zahradu dostane velmi málo ☹️.

Psa je mi líto a jen doufám, že až přijde jeho čas, tak sami uznají, že psa nepotřebují a u každého baráku nemusí být řvoucí bestie, lítající kolem plotu při každém pohybu. Jim jezdí kolem domu celkem dost aut, takže štěkotu a pohybu je celkem dost.

To je smutné 

Je no, ale štěňátku je skoro 10 let, takže nemá cenu je nutit, aby se ho vzdali a našli mu nový domov. Nikdo mu neubližuje, asi ho mají i rádi, krmí ho dobře, bydlí uvnitř a vyžití má kolem plotu. Takhle a ještě hůř žijí v ČR tisíce psů, jsou to přece hlídací psi u baráku.

Asi si budu pamatovat všechny psy, kteří mi zkřížili cestu. Moc jich nebylo. První vzpomínka je asi z mých 3 let, když jsme byli na dovolené v Tatrách a tam měli několik čuvačů. Na jednom mě vozili jak na koni, ale nejvíc mi utkvěl jeden postřelený. Celou dovolenou ležel uvnitř a já se o něj moc bála. Je to taková hodně silná vzpomínka. 

Nevybavuji si ale, že bych jako dítě vyloženě chtěla psa. U zvířat jsem byla pořád někde u babiček, u tetiček, ale moje první zvíře bylo morče. Chovám je dodnes. Vůbec netuším co to naše popadlo, že pořídili psa. Jednou mamka přišla domů a že pomozte mi s nákupem. Dostala jsem do ruky tašku, jak přes kopírák ta od Triskyvoo a ten pes jakbysmet. No a měli jsme štěně. Akorát nikdo netušil co s ním. Jediné co jsme věděli o “výchově” bylo: když zlobí, tak dostane novinama, když se počůrá, tak čumák…no vždyť víte. Já jsem ho měla strašně ráda, i knihu jsem četla, ale byla jsem prcek. Já nevím, 8 letej? Pes nakonec skončil po rodině a po pár letech někam utekl.

Druhého jsem měla na střední, ale malovala jsem si to moc na růžovo. Ve filmu to vždy vypadá tak jednoduše, že? Děsně se mi nechtělo venčit tak, jak potřeboval pes. Někdo nám ho nakonec otrávil. A tím byli pro mě psi uzavřená kapitola. Prostě to není zvíře pro mě. 

Tohle přesvědčení, a přesvědčení, že jsem člověk kočičí, mi vydrželo 25 let. Ale děti loudily a když byly splněny všechny podmínky, tak jsem po pár letech svolila s tím, že to bude pes vychovaný a že ho vychovají oni! Hlavně dcera teda. Ani se mi pejsková nelíbila na začátku, ale byla jsem s tím smířená.  A dopadlo to tak, že mám toho Psa s velkým P právě teď. Který si nakonec NAŠTĚSTÍ za pána vybral mě a nikdo ani neprotestoval, když viděli co to obnáší. Žádné překvapení. Do tří dnů to byla láska jako trám a i když s ní zažívám všechny možné trable, o kterých se mi ani nesnilo, jsem odhodlaná to všechno zvládnout děj se co děj.