Vombat chluponosý

Vombat chluponosý (Lasiorhinus latifrons) je podsaditý australský vačnatec, jehož tělo je přizpůsobené hrabání rozsáhlých nor. Má širokou hlavu, krátké silné končetiny s mohutnými drápy, nepatrný ocas a jemnou šedohnědou až pískovou srst. Od vombata obecného se liší zejména čenichem porostlým jemnými chlupy a delšími, nápadnějšími ušními boltci. Není to hlodavec ani drobný medvěd, jak může vzhled naznačovat, ale zástupce australských vačnatců. Přestože působí nemotorně, dokáže překvapivě rychle běžet a při obraně využívá značnou sílu těla.

Suchá jižní Austrálie

Původní areál leží v suchých a polosuchých oblastech jižní Austrálie. Hlavní populace se vyskytují v Jižní Austrálii, menší nebo izolované skupiny také na jihovýchodě Západní Austrálie a v jihozápadní části Nového Jižního Walesu. Vombat chluponosý vyhledává otevřené travnaté pláně, řídké křoviny a krajinu s dostatkem nízké vegetace. Podstatná je půda vhodná k hloubení stabilních chodeb. Na povrchu mohou panovat výrazné výkyvy teplot, ale hluboko pod zemí je mikroklima vyrovnanější a poskytuje úkryt před horkem i vysycháním. Druh se přirozeně nevyskytuje v Evropě, v České republice jej lze poznat nanejvýš ve specializované zoologické péči.

Nory a aktivita

Součástí života vombata je síť podzemních chodeb s několika vstupy, která může sloužit více jedincům. To ale neznamená, že všichni trvale spí v jedné komoře; jednotlivá zvířata obvykle využívají své části nor. V podzemí tráví většinu dne a na pastvu vycházejí zpravidla za soumraku a v noci. Při chladnějším počasí se mohou objevit také za dne. Přesuny mezi norami a oblíbenými pastvinami vytvářejí zřetelné stezky. Vombati komunikují pachovými značkami a hlasovými projevy, mezi samci může v období rozmnožování docházet ke střetům. Jejich chování není možné správně posuzovat podle krátkého pozorování zvířete odpočívajícího na povrchu.

Trávení

Jde o vyhraněného býložravce, který spásá především vytrvalé trávy, byliny a ostřice. V suchých obdobích využívá i části některých keřů. Zuby mu nepřetržitě dorůstají a obrušují se vláknitou, často tvrdou potravou. V trávicí soustavě probíhá dlouhé mikrobiální zpracování rostlinné vlákniny, což umožňuje hospodaření s omezenými zdroji energie a vody. Trus je velmi suchý a mívá charakteristické hranaté tvary. Při práci se zvířetem v lidské péči se proto nelze řídit krmením běžných domácích savců: základem musí být kvalitní hrubá vláknina a vhodně sestavená býložravá dieta, nikoli sladké ovoce nebo energeticky bohatá krmiva.

Mláďata

Samice zpravidla rodí jediné velmi nevyvinuté mládě po březosti trvající přibližně tři týdny. Mláďě se ihned přesune do vaku, který se otevírá směrem dozadu; při hrabání se tak dovnitř nedostává tolik půdy. Ve vaku pokračuje vývoj několik měsíců, obvykle asi šest až osm, a další období zůstává potomek závislý na matce. K odstavení dochází zhruba kolem jednoho roku nebo později. Pohlavní dospělost nastává přibližně ve třech letech. Rozmnožování je silně ovlivněno dostupností potravy: při dlouhodobém suchu a slabém růstu trav mohou samice reprodukci omezit nebo přerušit. Pomalé rozmnožování činí místní populace citlivými k opakovaným ztrátám dospělců.

Péče a ochrana

Chov vombata chluponosého nelze považovat za běžný domácí chov. Vyžaduje mimořádně odolné a prostorné zařízení, možnost přirozeného hrabání, chladnější úkryty, vhodné podloží, odborně sestavenou dietu a zkušený veterinární dohled. V českém klimatu je navíc nutné řešit ochranu před dlouhodobými mrazy i letním přehříváním. Konstrukce výběhu musí počítat s velkou silou zvířete a s tím, že se dokáže podhrabat pod oplocením. V přírodě druh ohrožuje ztráta travnatých stanovišť, střety s dopravou, soutěž o potravu s dalšími býložravci, sucho a především některá onemocnění včetně svrabu. Pro udržení populace je důležité zachovat nejen potravu, ale také půdu a klidné prostory, kde může bezpečně existovat síť nor.