Prase divoké

Sus scrofa

Výskyt: Evropa, Asie, severní Afrika
Délka: 110-200 cm bez ocasu
Hmotnost: 50-200 kg
Březost: 16-20 týdnů
Počet mláďat: 4-12 ks
Potrava: Všežravci
velikost písma:  A A A
18.05.2014     Autor: Ing. Zbyněk Pokorný     34698 zobrazení     8 komentářů

Charakteristika

Délka těla 110-200 cm, ocas tenký, 15 až 40 cm dlouhý, výška v ramenou u vzrostlých kanců až 1 m. Hmotnost 50 až 200 kg u kanců a 35-160 kg u sviní. V některých oblastech však mohou divoká prasata dosáhnout ještě větších rozměrů, například v Karpatech byli odchyceni jedinci o hmotnosti 350 kg. Naproti tomu jsou jihoevropská divoká prasata sotva poloviční. Jsou tak jedním z důkazů pravidla, že v teplejším podnebí dosahuje týž druh menších rozměrů než v podnebí chladném. Divoké prase nelze podle vzhledu zaměnit s žádným jiným zvířetem žijícím divoce kdekoli v Evropě. Jeho barva kolísá od téměř černé přes rudohnědou po hnědožlutou, což má zřejmě souvislost i se zbarvením půdy, na které prasata žijí. Mláďata jsou charakteristicky podélně pruhovaná. Kanci jsou mnohem větší než svině (bachyně) a jsou nápadní zejména k stáří prodlužujícími se špičáky. V dolní čelisti rostou v mírném ohnutí dopředu a nahoru, zatímco v horní se mírně zvedají a pak jsou téměř rovnoběžné se spodními. Představují nebezpečnou zbraň, protože mají ostré, téměř nůžkovité hrany a kanec jich může použít s obrovskou silou. Přítomnost divokých prasat prozrazuje mimo jiné i jejich charakteristický pach, který lze i lidským nosem zachytit na velkou vzdálenost. Prozrazují je i rozrytá místa v lesních porostech.

Výskyt

Divoká prasata nemají zvláštní požadavky na svůj biotop. Vyhýbají se pouze zcela otevřenému terénu bez jakéhokoli porostu, stejně jako vyšším horským polohám. Zcela chybí na britských ostrovech a ve Skandinávii. Díky intenzivnímu lovu, jemuž jsou všude vystavena, je jejich rozšíření nerovnoměrné, a kromě toho jejich roční stavy velmi značně kolísají, takže o jejich rozšíření neexistují zcela přesné informace. V současnosti se shoduje jejich areál s většími lesními oblastmi, v nichž hledají zvířata ochranu i zdroj potravy. Vlhké listnaté nebo smíšené lesy představují nejvhodnější životní prostředí, protože tam jsou stáda schopna vyrývat různé „pochutiny" a na podzim sklidit žaludy a bukvice. Lužní lesy byly zřejmě původním areálem jejich rozšíření, ale ty jsou dnes ve střední Evropě téměř zničeny, takže pro prasata jsou nejvýhodnějším terénem nyní smrčiny v rovinatých územích a ve středohoří. Šíří se i díky myslivcům a za posledních 20 let jejich početnost mnohde vzrostla nad únosnou míru. Zatímco v minulém století nebylo v Čechách jediné divoké prase, dnes se s nimi setkáme prakticky všude.

Způsob života

Divoká prasata se pohybují v tlupách založených na rodinných vztazích. Jádrem takové skupiny je matka bachyně s jejími mláďaty. Další zvířata se mohou k této skupině více méně volně připojit. I mladá zvířata z předchozího roku zůstávají v tlupě, dokud nedosáhnou pohlavní zralosti. Kanci (kňouři) občas navštěvují tyto skupiny, aniž by se jakkoli starali o mladé jedince. Teprve s nástupem období páření se přimykají k sviním. Jednotlivé tlupy se drží na stejném území, pokud nejsou vyrušeny a pronásledovány. Tam se stahují k dennímu odpočinku, kde buď leží v úkrytu, nebo se válejí v bahnité vodě. Tlupa se probouzí k večeru a vyráží za potravou. Zvířata se obezřetně blíží ke kraji lesa a stále větří na všechny strany. V takové situaci se pohybují velice tiše, i když na druhé straně při úprku pádí podrostem s velkým hlukem. Je-li nedostatek potravy, toulají se po širém okolí a hledají lepší a bohatší stanoviště. Většinou běhají zvláštním typem klusu. Při útěku však cválají zdatně, i když nejvýše několik set metrů. Velmi dobře plavou, a tak osídlila i ostrovy při pobřeží a v ústí velkých řek. Objeví-li místo zvláště bohaté na potravu, shromáždí se tam neobvykle velké množství kusů. To je případ dunajských lužních lesů v období úrody žaludů. Jedinci v tlupě pak stojí blízko vedle sebe a vzdávají se jakýchkoli třenic mezi sebou. Jednotlivé tlupy však zůstávají zachovány. Jejich členové se osobně znají a různými kvičivými a chrochtavými zvuky mezi sebou udržují kontakt. Divoké prase je schopno vydávat celou řadu zvuků, které odborník dovede interpretovat. Zrak je u divokých prasat poměrně málo významným smyslem. Svýma malýma očima vidí špatně a spoléhají se spíše na sluch a na svůj velmi citlivý chobotovitý nos. Ten jim slouží při rytí a vyhrabování hmyzích larev, červů, podzemních hlíz (například brambor a dalších škrobnatých rostlin) a hub. Terčovitý čumák jim dovoluje jednak rozhrabávat půdu, jednak uplatnit svůj čich. I domácí prasata, která ostatně mají v divokých prasatech jediného předka, se dají podobně vycvičit k vyhledávání a vyhrabávání lanýžů. Divoká prasata si libují v dotyku s ostatními jedinci, takže spojů spí, třou se o sebe a navzájem se čistí. Často leží poskládána jedno přes druhého, takže je obtížné v tlupě rozeznat jednotlivé kusy.

Dobře vyvinuté špičáky kanců neslouží však pouze k boji se soupeři, nýbrž také k obraně před nepřítelem. Zvířata mají vysoce vyvinutý obranný pud a jsou-li zahnána do úzkých, mohou být velmi bojovná. Nejnebezpečnější jsou bachyně s mladými selaty, které někdy napadají i zcela nevinného výletníka nebo sběratele borůvek.

Potrava

Divoká prasata jsou praví všežravci. Vedle žaludů, bukvic a různých polních plodů žerou i červy a drobnou zvěř. Loví krysy a myši, jejichž hnízda s mláďaty vyčenichají a vyhrabou; požírají i mršiny divoké zvěře.

Rozmnožování

Páření probíhá v zimě od listopadu do ledna. Říje či rujnost předchází období březosti, jež trvá 16-20 týdnů. Samice vrhá 4-12 mláďat, pro něž připraví jakési hnízdo, které vystele rostlinným materiálem a často překryje větvemi. Mláďata jsou tmavě pruhovaná na světlém podkladě. Rodí se s otevřenýma očima a sledují matku, jakmile po narození oschnou. Tlačí se k matčiným strukům a snaží se získat nejvýhodnější místo, až se po několika dnech ustaví jakési přednostní pořadí, v němž má každé sele své místo, svůj cecík. Protože mají řídkou srst, vyžadují vnější teplo, a jsou na matku odkázána daleko více než ostatní mláďata sudokopytníků. Proto drží rodina dlouho pohromadě. Kojí se tři měsíce, pak začnou přijímat i tuhou stravu.

V šesti měsících jsou už poměrně samostatná. Po deseti měsících už nabudou barvy srsti dospělých zvířat. V přirozeném prostředí se divoké prase dožívá až 20 let. Pro svoji rycí činnost a chutné maso se prase divoké hojně loví, ale jeho stavy v Evropě se nijak nezmenšují, naopak.

Prase divokéNázvy ve světě

Anglicky: Eurasian Wild Boar, Dánsky: Vildsvin, Chorvatsky: Divlja svinja, Italsky: Cinghiale, Maďarsky: Vaddisznó, Německy: Wildschwein, Polsky: Dzik, Rumunsky: Mistreţ, Rusky: Kaban

Foto: http://pixdaus.com

Komentáře ke zvířeti

Vaše jméno:
Kolik je dva krát tři? *
Text komentáře: *
Napsáno je 0 a zbývá 500 znaků.

31.12.2021, 09:11
Přála bych všem ochráncům divočáků naše ,,zážitky,,,kdy se bojíte jít večer přiložit do kotle,o rozryté zahradě nemluvě.Sousedovi zničili drátěný plot,nás to stojí taky pěkný peníze,aby po zkušenostech plot vydržel,musíme dělat taras.A pak vám druhá sousedka milovnice zvířat ,řekne, že je krmí.
22.06.2021, 11:14
Právě dnes jsem ve stáji našla zahrabaného v seně malého pruhovaného divočáka. Rodinu má pryč. Co s ním? Vypustit to je asi špatně, když je samotný a malý. Zatím žere tvrdé rohlíky. Budu hledat myslivce ....
13.12.2017, 17:02
Huuuuuuustiiiiiiiiiiiiiii
31.03.2017, 12:26
Osiřelé - trochu mi to ulétlo :-)
31.03.2017, 12:22
Čím krmit max.dvoudenní osyřelé sele ? Ještě se mu podlamují nohy :-(
02.03.2017, 10:05
ahoj to prase je velmi divoké
18.04.2016, 10:56
Tak hurá k jejich vybíjení teď v dubnu, jako třeba v Mníšku pod Brdy. Střílet do bachyň a mláďat je skutečně hodné člověka stříleče nikoliv myslivce, ten by takovou zhovadilost neudělal. Velká Británie náš vzor, tam už vystříleli všechny. Jančíková
18.01.2016, 10:53
V myslivecké mluvě se u divokého prasete ocasu neříká ocas ale pírko.