Aktuálně: 4 348 inzerátů183 390 diskuzních příspěvků17 862 uživatelů

Divoké formy prasat v evropských chovech

Divoké formy prasat v evropských chovech
Jiří Zimola (Jiri24) 21.11.2023, 13:00
1 476 11 minut čtení

Prasata jsou velice inteligentní a zajímavá zvířata. Přesto mnohdy zůstávají neprávem opomíjena. V následujících řádcích bych tak chtěl blíže představit některé zástupce, které můžete potkat na cestách po evropských zoologických zahradách. Jaké zvíře však lze považovat za prase?

Prasatovití

Všechna prasata patří do čeledi prasatovití (Suidae) a dohromady vytváří 18 žijících druhů. Jedná se o čeleď z řádu kytokopytníci (Cetartiodactyla) a patřící do podřádu nepřežvýkaví (Suiformes). Charakteristickým znakem je rypák, který je většinou podložen rypákovou kostí. Díky takovému rypáku pak dokáží rýt v zemi a hledat si tak potravu. Ta se mírně liší dle druhu, ale vesměs se jedná o všežravce živící se plody, kořeny, listy, houbami, bezobratlými živočichy či drobnými obratlovci, nepohrdnou dokonce ani mršinou a jsou schopni aktivně lovit. Celkově jde o velmi inteligentní zvířata. Prasata přirozeně obývají Asii, Afriku a Evropu. V Americe pak žijí příbuzní pekari.

V zoologických zahradách a dalších zařízeních věnujících se chovu zvířat po celé Evropě je aktuálně chováno 6 druhů prasat z rodů prase (Sus), štětkoun (Potamochoerus), prase (Phacochoerus), a babirusa (Babyrousa), nicméně v blízké budoucnosti se počet chovaných druhů ještě zmenší. Naopak v minulosti bylo v Evropě k vidění druhů více, ne všechny taxony se však podařilo úspěšně chovat a odchovávat. Nyní již přejdu k představení jednotlivých chovaných druhů.

Prase divoké Sus scrofa Linnaeus, 1758

Divoké formy prasat v evropských chovech

Prase divoké obývá ve volné přírodě Evropu, Asii, severní Afriku a některé přilehlé ostrovy (Taiwan, Sardinie...). Na takto velkém území vytváří několik poddruhů, jejich počet se liší podle autora, většinou se jejich počet pohybuje kolem 20. Navíc vytváří domestikovanou formu. Dle IUCN red list je to druh málo dotčený. Není známo, jak se populace vyvíjí, v Evropě zřejmě mírně stoupá, kdežto v JV se zdá, že má populace spíše klesající tendenci.

Prase divoké dosahuje váhy až 200 kg a délky až 2 metry. Dospělci jsou dle poddruhu zbarveni v odstínech tmavě hnědé, černé či šedé, ale například u poddruh libycus (prase maloasijské) je zbarvení do béžové. Selata jsou pak světle hnědá až oranžová s tmavými, svislými pruhy, které jim pomáhají při maskování.

Prase divoké je nejpočetněji chované prase v evropských chovech. Nelze přesně určit počet zařízení, které tyto prasata chovají, dle údajů z webu zootierliste.de je prase divoké bez určení poddruhu chováno v 45 zoo zařízeních (mimo Rusko). Nominantní poddruh prasete divokého – prase evropské Sus scrofa scrofa pak v 358 zařízeních, z toho 23 na území České republiky. Je to například zoo Děčín, zoo Tábor či Minizoo Malá Chuchle v Praze. Již zmíněný poddruh prase maloasijské Sus scrofa libycus je chován v pouhých 5 zařízeních na území Bulharska a Řecka. Prase baleárské Sus scrofa baeticus je pak chováno v 16 zařízení na území Španělska a Portugalska. Poddruh prase karpatské Sus scrofa attila je pak zastoupeno v 15 zařízeních, nicméně 6 z nich se nachází na Ukrajině, takže číslo nemusí být přesné. Při sečtení různých poddruhů se počet zařízení, která chovají prase divoké vyšplhá na 439. Reálné číslo se však může lišit. V případě započtení domácí formy by pak toto číslo ještě vzrostlo. Vzhledem k početnosti prasete divokého ve volné přírodě má chov tohoto druhu spíše edukativní význam, případně jako doplnění expozic.

Prase visajánské Sus cebifrons Heude, 1888

Divoké formy prasat v evropských chovech

Ve volné přírodě najde tento druh prasete na západních Visayských ostrovech, které jsou součástí Filipín. Volně žijící populace dnes přežívají pouze na ostrovech Negros a Panay, situace na ostrově Masbate není jasná. Druh je silně ohrožen lovem, ztrátou přirozeného prostředí a křížením s prasetem domácím. Právě i kvůli hybridizaci se předpokládá, že druh z volné přírody zmizí úplně. Toto vše přispívá k tomu, že druh je dle IUCN red list hodnocen jako kriticky ohrožený. Na území svého areálu vytváří 2 popsané poddruhy, existence třetího ještě není zcela prozkoumána. Jeden z těchto poddruhů je již vyhubený. V Evropských zoologických zahradách je chován poddruh prase visajánské negroské S. c. negrinus, Americké zoologické zahrady pak možná chovají jedince náležící k ještě nepopsanému poddruhu.

Prase visajánské dosahuje délky těla až 100 cm a hmotnost dosahuje až 70 kg. Zbarvení je černé, vyskytují se však i světleji zbarvení jedinci. Kanci mají na hlavě čupřinu s dlouhých štětin, kterou pravidelně ztrácí v průběhu roku a poté jim znovu narůstá. Na hlavě mají tato prasata rovněž bílý pruh. Na rozdíl od jiných prasat z Filipín mají pouze 3 páry mléčných bradavek a mají potlačené bradavice v obličeji. Selata mají pruhy podobně jako selata prasete divokého. Zajímavostí tohoto prasete je například to, že nejspíše jde o vývojově nejprimitivnější druh rodu a zároveň je to jediný druh prasete, u kterého bylo pozorováno používání nástrojů.

Prase visajanské negroské je aktuálně chováno v 47 zařízeních, 30 v EU. Na našem území to jsou pak 4 zoologické zahrady a to zoo Děčín, zoo Jihlava, zoo Ostrava a zoo Ústí nad Labem. Chov má záchranný a edukativní význam, zároveň jako doplnění expozic (kombinace například s nosorožcem indickým). Pro tento druh je veden EEP (European ex-situ program).

Prase vousaté Sus barbatus Müller, 1834

Divoké formy prasat v evropských chovech Foto: Michal Peterka

Prase vousaté je další z prasat obývajících JV Asii, se kterým se můžeme setkat v Evropských chovech. Ve volné přírodě jej nalezneme na ostrovech Borneo, Sumatra a na jihu Malajského poloostrova. Na tomto území vytváří 2 poddruhy. V důsledku ztráty přirozeného prostředí a intenzivního lovu (zejména na Borneu) má druh klesající tendenci žijícího počtu jedinců. Z tohoto důvodu je druh veden jako zranitelný dle IUCN red list, což je první stupeň, kdy druh považujeme za ohrožený.

Prase vousaté Dosahuje délky těla 160 cm a hmotnost se pohybuje okolo 100 kg. Charakteristickým znakem prasete vousatého jsou dlouhé chlupy na čenichu, které tvoří mohutné vousy. Ty mývají většinou bílou barvu, jinak je srst povětšinou šedá.

Bohužel prase vousaté je druh, o který v Evropě brzy přijdeme. V současné době totiž žije poslední samec bornejského poddruhu prasete vousatého S. b. barbatus. V Berlínské zoo. Neo, jak se kanec jmenuje, se narodil se v roce 2008 a s jeho úhynem toto zajímavé prase z Evropy zmizí.

Štětkoun africký Potamochoerus porcus (Linnaeus, 1758)

Divoké formy prasat v evropských chovech

Štětkoun africký je snadno rozeznatelný od jiných prasat díky svému zbarvení. To je rezavé s bílými znaky na hlavě. Charakteristické jsou také pro toto prase uši se štětkou, které používá mimo jiné ke komunikaci a kterým také vděčí za jméno. Ve volné přírodě pak štětkoun africký obývá střední a západní Afriku, kde vyhledává různé typy lesů. Přestože je loven pro maso a jeho populace v současné době klesá. Není hodnocen jako ohrožený a patří tak mezi málo dotčené druhy dle IUCN red list.

Štětkoun africký dosahuje délky těla mezi 100 až 140 cm a hmotnosti od 50 až do 130 kg. Žije v menších skupinách. Zbarvení štětkouna již bylo popsáno v předchozím odstavci a tak pouze doplním, že selata se rodí páskovaná. Mimo druhý druh štětkouna, se kterým byl dříve považován za totožný druh je se štětkounem blízce příbuzné velké, černě zbarvené, prase pralesní Hylochoerus meinertzhageni Thomas, 1904, které rovněž najdeme v lesních oblastech rovníkové Afriky.

Díky svému atraktivnímu zbarvení je štětkoun africký poměrně častým chovancem a v Evropě jej najdeme v 80 zařízeních zabývající se chovem zvířat. V České republice jsou pak chováni ve 3 zoo, v Praze, Olomouci a ve Dvoře Králové nad Labem. Chová se především za účelem edukace (kořist, zástupce západní Afriky, obchod s bushmeatem), chov má také doplňkovou funkci expozic ve smíšených ubikacích (například s opicemi). Pro druh je veden EAZA ex-situ program.

Prase savanové Phacochoerus africanus (Gmelin, 1788)

Divoké formy prasat v evropských chovech

Prase savanové dříve bylo považováno za totožný druh s prasetem bradavičnatým Phacochoerus aethiopicus (Pallas, 1767), nicméně následně došlo k jejich rozdělení. Prase savanové tak obývá téměř celou subsaharskou Afriku mimo oblastí rovníkových lesů a pouští. Dále jej nenajdeme na Somálském poloostrově, kde žije právě prase bradavičnaté. Na tomto území tvoří prase savanové 4 poddruhy. Nejde o ohrožený druh, IUCN red list jej řadí jako málo dotčený druh, ale jeho početnost má klesající tendenci.

Délka těla tohoto druhu prasete se pohybuje mezi 90 – 150 cm, hmotnost pak dosahuje 50 – 150 kg. Prase savanové je snadno rozlišitelné od prasat jiných rodů díky své hlavě, na které jsou výrazné bradavice, téměř lysém tělu a hřívě která se táhne od hlavy k zadku. Prase savanové je také zajímavé například tím, že v nebezpečí zalézá do nor, které si samo kope, případně využívá upravených nor jiných savců. Do nory leze pozpátku, takže pak může z nory útočit svými kly na predátora, kterým může být například lev či jiná velká šelma.

V Evropě se lze setkat jak s prasaty savanovými bez určení poddruhu, tak s prasaty náležícími k  poddruhu P. a. africanus. Právě tato na poddruh určená prasata nalezneme celkem v 14 zařízeních, z toho 2 na území ČR (zoo Plzeň a zoo Zlín). Prasata savanová bez určení poddruhu jsou pak chována v 20 zařízeních, u nás jsou pak ve Dvoře Králové nad Labem.  Celkem tak v Evropě nalezneme 34 chovatelů prasete savanového. Chov se provádí zejména za účelem edukace a doplnění expozic podobně jako u již zmíněného štětkouna. Pro prase savanové existuje ESB (Evropská plemenná kniha).

Babirusa celebeská babyrousa celebensis Deninger, 1909

Divoké formy prasat v evropských chovech

Babirusa celebeská spolu s dalšími 2 druhy babirus patří v rámci prasat do zvláštního tribu babirusy a od ostatních prasat mají řadu odlišností, například chybějící rypákovou kost, u kanců jsou pak výrazní rozdíl kly, kdy horní jsou otočeny o 180o, prorůstají horní čelistí a stáčí se směrem k očím. Tyto kly jsou velice křehké a netušíme, k čemu babirusám slouží. Ve volné přírodě babirusu celebeskou najdeme především v severní polovině ostrova Sulawesi. Bohužel především kvůli ztrátě přirozeného prostředí jde dnes o ohrožený druh. Počet babirus ve volné přírodě se odhaduje okolo 10 000 jedinců, nicméně má klesající tendenci. Proto je IUCN red list řadí do kategorie zranitelný.

Délka těla u babirusy celebeské dosahuje 90 – 110 cm, kanci jsou větší jak samice a jejich hmotnost může dosahovat až 100kg. Kůže je šedá, srst je velice řídká a krátká. Na špičce ocasu je štětka. Zajímavostí z života babirus je například to, že dokáží velice dobře plavat, dokonce (zaznamenány i 500 metrů od břehu jezera). Oproti jiným prasatům konzumují primárně listy a spadané ovoce, neryjí v zemi. Samci se při boji přetlačují předními končetinami.

Babirusa celebeská není příliš často chovaný druh prasete i přes svůj zajímavý vzhled. Aktuálně jej najdeme v pouhých 12 zoologických zahradách. Nejvíce je jich v Německu, kde babirusy chová 6 zoologických zahrad. Na našem území chová babirusu pouze zoo Jihlava v počtu 4 jedinců, v minulosti byli vidění i v Děčíně či v Ústí nad Labem. Naopak do budoucna by se babirusy mohli objevit v zoo Praha. K většímu rozšíření babirus pak brání i poměrně pomalá reprodukce (obvykle pouze 1 až 2 selata). Pro babirusy je vedeno EEP (EAZA ex-situ program).

Závěr

Tímto jsem představil druhy prasat chované na území Evropy. Jak z článku vyplývá, počet chovaných druhů se v blízké budoucnosti zmenší. Jisté je, že jde o poměrně opomíjenou skupinu u laické veřejnosti. Proto ani v chovech nejsou prasata více zastoupena, což je škoda, neboť jde o velmi inteligentní a krásná zvířata, navíc v mnoha případech velice ohrožená a zajisté by si zasloužili větší pozornost, než jaká se jim dostává. Nutné je také zmínit, že počty institucí, která prasata chovají, vychází z neoficiálních statistik a tak se ve skutečnosti mohou počty institucí mírně lišit, především u prasete divokého.

Keuling, O. & Leus, K. 2019. Sus scrofa. The IUCN Red List of Threatened Species 2019: e.T41775A44141833. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2019-3.RLTS.T41775A44141833.en. Accessed on 18 November 2023.

Luskin, M., Ke, A., Meijaard, E., Gumal, M. & Kawanishi, K. 2017. Sus barbatus (errata version published in 2018). The IUCN Red List of Threatened Species 2017: e.T41772A123793370. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2017-3.RLTS.T41772A44141317.en. Accessed on 18 November 2023.

Meijaard, E., Oliver, W.R.T. & Leus, K. 2017. Sus cebifrons. The IUCN Red List of Threatened Species 2017: e.T21175A44139575. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2017-3.RLTS.T21175A44139575.en. Accessed on 18 November 2023.

Leus, K., Macdonald, A., Burton, J. & Rejeki, I. 2016. Babyrousa celebensis. The IUCN Red List of Threatened Species 2016: e.T136446A44142964. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2016-1.RLTS.T136446A44142964.en. Accessed on 18 November 2023.

Reyna, R., Jori, F., Querouil, S. & Leus, K. 2016. Potamochoerus porcus (errata version published in 2016). The IUCN Red List of Threatened Species 2016: e.T41771A100469961. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2016-1.RLTS.T41771A44141118.en. Accessed on 18 November 2023.

Reyna, R., Jori, F., Querouil, S. & Leus, K. 2016. Potamochoerus porcus (errata version published in 2016). The IUCN Red List of Threatened Species 2016: e.T41771A100469961. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2016-1.RLTS.T41771A44141118.en. Accessed on 18 November 2023.

Weby: https://zootierliste.de/ https://www.biolib.cz/

Podělte se s námi o názor na tento článek →

Jiří Zimola (Jiri24)

Autorem od: 02.07.2023

Co chovám:

Africká fauna (obratlovci), Testudo hermanni, v budoucnu snad kopyta, střední chov cizokrajných zvířat. Na ifauně podobná fotka, nicméně moc často jsem nepřispíval.

Podobné články

Může vás také zajímat