Zoborožcovití - ptáci s mohutnými zobáky - 1. část
Charakteristika
Čeleď zoborožcovití, přináležející do řádů srostloprstých (Coraciiformes) má přibližně 54 zástupců, vyskytujících se v Africe a Asii. Jejich hlavním znakem je nápadný zobák, který má ještě často rohovitý hřeben a u některých druhů výrazné zbarvení holé kůže na tváři a kolem očí, ve zbarvení peří na celém těle převládá černá, někdy hnědá, šedá a bílá. Některé druhy žijí v tropických lesích a jejich potravou jsou převážně různé plody (zástupci rodů Buceros, Aceros, Penelopides, Ceratogymna, Anthracoceros, Ocyceros, Anorhinus), i když obzvláště v hnízdní sezóně dávají přednost živé potravě. Jiné druhy, často žijící více pozemním životem, jsou převážně masožraví a živí se drobnými obratlovci nebo větším hmyzem (r. Bucorvus) nebo jen hmyzem (r. Tockus), ovšem nepohrdnou i plody.
Většina zoborožců je monogamních, u zoborožce kaferského (Bucorvus leadbeateri) a zástupců r. Anorhinus i jiných druhů se na odchovu mláďat podílí celá skupina. Zoborožci převážně hnízdí v dutinách stromů a společnými silami obou je samice uvnitř dutiny zazděna, takže zbude jen úzká škvírka, kterou během inkubace a odchovu mláďat samec podává samici i mláďatům potravu. Výjimku tvoří dva druhy r. Bucorvus (zoborožec kaferský a zoborožec havraní), kteří mohu hnízdit v dutině i upraveném hnízdě ve skále nebo zemní noře a nezazdívají se. Samice některých druhů během pobytu v dutině úplně přepeří (nebo jen letky a ocas) a většinou vlastní trus vystřikuje škvírkou ven a odstraňuje i trus mláďat, i když ten ne už tak důsledně. Velikost snůšky kolísá od 2 (max. 3) vajec u velkých druhů (např. Buceros, Bucorvus, Aceros), menší druhy (např. r. Tockus, Ocyceros) již mají snůšku větší (4-7 vajec), ale i u poměrně větších rodů jako Anthracoceros je to až 6 vajec. Někdy jsou oplodněná vejce snesena až 3 týdny po zazdění, tzn. že životnost spermií v těle samice je značně dlouhá. Inkubační doba trvá až 37-42 dní u největších druhů (Bucorvus, Buceros), u nejmenších druhů r. Tockus je to něco mezi 23-27 dny. Samice zasedá už na první vejce (což je kvůli zazdění pochopitelné) a mláďata se tudíž líhnou postupně. Mláďata dosahují vzletnosti (což se rovná vybourání z hnízda) u velkých druhů mezi 75-90 dny, u malých druhů mezi 39-50 dny. Samice u některých druhů zůstává v dutině zazděna stále a vybourává se až současně s mláďaty, někdy opouští dutinu dřív (rozhodující je asi počet mláďat a tudíž i prostor v dutině), mláďata znovu zazdí a pomáhá samci ve shánění potravy (např. u r. Tockus a jiných). Mláďata mohou zůstat s rodiči po dosažení vzletnosti i docela dlouhou dobu (zpočátku je rodiče ještě přikrmují) a třeba v další sezóně pomáhat při odchovu dalších potomků. Pohlavní zralosti dosahují malé druhy (např. Tockus) v 1-2 letech, velké druhy např. r. Buceros, Bucorvus nebo Aceros až ve 4-6 letech.
Chov
Chov zoborožců je převážně veden v zoologických zahradách či u specializovaných chovatelů. Nádherně zbarvené asijské pralesní druhy uchvacují návštěvníky, ale pro vysokou cenu a omezení dovozu jsou pro soukromé chovatele málo dostupné. Nejdostupnější jsou zástupci r. Tockus, kteří žijí v Africe, pro svou menší velikost a složení jídelníčku (převážně masožravé druhy), lze však pořídit i některé plodožravé druhy r. Buceros, Aceros nebo Ceratogymna, jejichž chov již vyžaduje větší zkušenosti. Všechny druhy zoborožců potřebují přiměřeně prostornou voliéru a u stromových druhů dostatečně zarostlou stromy nebo uměle doplněnou větvemi v různých úhlech. Součástí voliéry by měly být živé keře, neboť zoborožci hnízdní dutinu ještě přistýlají malým množstvím větviček a listí. Jelikož zoborožci pocházejí většinou z tropických oblastí, potřebují kromě vnější voliéry i vnitřní (v zimě vytápěnou) ubikaci (naše zimy by nevydrželi). Pro druhy z tropických deštných lesů je až nezbytností pro úspěšné hnízdění, aby měli vysokou vzdušnou vlhkost; jelikož tito ptáci nepijí ani se nekoupou (jen se vystavují dešti), je vhodné opatřit ve voliéře mlžení. Úspěšnost hnízdění také pravděpodobně ovlivňuje délka fotoperiody; jelikož v tropických oblastech délka dne kolísá daleko méně než v našich zeměpisných šířkách. Nejpřirozenější je pro ně fotoperioda 12 hod světlo/12 hod tma. Některé druhy v zajetí dokonce pravidelně hnízdí v zimních měsících (např. zoborožec kaferský). Na rozmnožování příznivě působí teplejší počasí a dostatek až nadbytek kvalitní oblíbené potravy, což simuluje v přírodě běžné období hojnosti určitých plodů. V přírodě bylo pozorováno, že na hnízdění některých druhů stimulačně působí ovoce s vysokým obsahem tuku (v našich podmínkách můžeme nahradit sezamovým nebo olivovým olejem), což je nezvyklé, neboť většinu druhů ptáků stimuluje větší obsah bílkovin. Je lépe umisťovat vždy pár ptáků zvlášť a maximálně s většími druhy pozemních ptáků (např. bažanty). Kromě pozemních druhů zoborožců (r. Bucorvus) je lépe misky s krmením umísťovat na vyvýšená místa.
Pro hnízdění ptákům nabídneme nejlépe několik budek (nejoblíbenější jsou stromové), které se umístí na vyvýšené místo (je lépe pokud je to místo svrchu kryté stříškou - ne pod průsvitným stropem). Vhodné jsou silnostěnné budky tak, aby je ptáci nezničili a zároveň udržovaly uvnitř vyšší vlhkost. Pokud používáme budku z prken, je dobré její přední část před vletovým otvorem pobít kousky kůry pro zatraktivnění a snazší zazdění. Rozměry pro malé druhy např. Tockus mohou být 40-50 cm (výška) a 20 cm vnitřní průměr, pro velké druhy r. Aceros a Buceros je doporučovaná výška 130 cm a vnitřní průměr 60 cm. Velikost vstupního otvoru by měla být jen o něco větší než šířka ramen dospělého ptáka a vstupní otvor měl by mít drsný povrch. Musíme však dbát na to, aby ve spodní části pod vletovým otvorem nebyly žádné ostré části (např. třísky), které by mohly při přijímání potravy přes štěrbinu poranit krk matky či mláděte. Vletový otvor do budky má být přibližně v polovině výšky budky, aby horní volná část budky zajišťovala dostatečnou cirkulaci vzduchu a sedící samice měla snadný přístup k otvoru, kterým se vyprazdňuje i krmí. Doporučuje se dno budky vysypat křemičitým pískem, a horní 2/3 vyplnit trouchnivějícím dřevem, tak aby spodní hrana vletového otvoru byla 15 cm nad výstelkou. Trouchnivějící dřevo je vhodné kvůli udržování optimální vlhkosti během hnízdění. Nízká vlhkost v budce bývá častou příčinou neúspěšného hnízdění, neboť vajíčka vyschnou. Vhodné je při prvních známkách zazdívání vletového otvoru celý obsah budky prolít vodou. Samozřejmostí je každoroční výměna substrátu v budce a její desinfekce. Ptákům musíme poskytnout materiál k zazdění (což může tvořit jíl, hlína), ale používají i vyvrhnuté zbytky potravy (lepkavé ovoce, části myší, granulí) a vlastní výkaly (proto se musí nechat jedno místo, kde se trus nechává). I když se zoborožci většinou zazdívají, v zajetí může dojít i k nedokonalému zazdění a ptáci mohou úspěšně hnízdit i pokud k zazdění vůbec nedojde. Ptáci si samotnou dutinu ještě vystýlají a to např. trávou, suchým i čerstvým listím nebo kousky kůry, mechem. Pokud je první snůška neúspěšná a samice se včas vybourá, může zahnízdit v témže roce znovu (avšak většinou jen u ptáků chovaných v celoročních vnitřních ubikacích).
V období před samotným hnízděním často dochází k velké agresivitě samců vůči samicím, jde však jen o součást námluv, kdy je samec připravený hnízdit dříve než samice a tu nutí k obsazení budky. Zabití samice můžeme předejít několika opatřeními; poskytneme samici minimálně 2 odpovídající budky, aby měla možnost volby; budky musíme poskytnout až teprve 1 měsíc před předpokládaným hnízděním; voliéra musí být dostatečně velká a zarostlá nebo vytvoříme umělé kryty. Je též vhodné nechávat otevřené dveře do voliéry tak, aby samice, která je sražena k zemi mohla nenápadně (ne průletem) opustit vnitřní kotec a samec ji někde v koutě neutloukl. Posledním opatřením je mírné zkrácení primárních (ručních) letek samci na jednom z křídel.
Pokud toto období proběhne v pořádku, aktivity se ujímá samice a během 3-7 dní (pokud se opravdu rozhodne hnízdit) se samice s menší asistencí samce zazdí. V některých případech však i přes už téměř zazděnou budku stále nedochází k hnízdění, bývá to tehdy, když zazdívá převážně samec, ale samici ještě stále něco nevyhovuje. Tento stav může trvat i několik měsíců. Pak je vhodné přidat další budku, zvýšit vlhkost celkovou i v budce, zpestřit stravu a přidat i na jejím množství.
V době hnízdění jsou zoborožci extrémně citliví na vyrušování, a tak musíme být velmi opatrní při úklidu voliéry a podávání krmení. Je lépe, pokud jsou misky s potravou umístěny co nejdál od budky.
V období přirozeného odchovu, je vhodné veškeré krmení podávat několikrát denně (nejméně 4-5x), tak aby došlo k stimulaci samce, aby tímto novým krmivem nakrmil samici s mláďaty.
Inkubace
Odebírání vajec pro umělý odchov a inkubaci není častou záležitostí, jelikož to vyžaduje specifickou shodu okolností - samice z nějakého důvodu opustí hnízdní dutinu (vybourá se) a chovatel stačí najít vejce ještě dostatečně teplá a způsobilá k další inkubaci. Nebo opakovaně dochází k nevylíhnutí oplozených vajec, která potom odebíráme v druhém týdnu od zazdění samice. Pokud dopředu předpokládáme, že budeme odebírat část snůšky či mládě ze zazděné budky, musí být budka vybavena kontrolním otvorem např. s plastovou trubkou, kterou můžeme prostrčit ruku a sáhnout pod samici tak, aby nám neublížila a příliš se nevyděsila. Ale i tak jde o velice riskantní akci, neboť hrozí, že se samice poté stejně vybourá a zbytek snůšky opustí. Nejčastěji byla umělá inkubace a následný odchov prováděna u zoborožce kaferského a havranovitého, jelikož tyto druhy se nezazdívají a tudíž lze při nějakých problémech (např. zabití prvního mláděte, rozbití vejce), ostatní vejce odebrat a pokusit se o umělý odchov. V různých chovech se uvádí teplota při umělé inkubaci vajec zoborožců od 36,9 °C po 37,2 °C a relativní vlhkost mezi 55-70 %. Tropické druhy mají v hnízdní dutině vysokou vlhkost (85-90 %) a předpokládá se, že vyžadují vysokou vlhkost během umělé inkubace. Proto je nutné sledovat váhové úbytky vajec.
V příštím pokračování se zaměříme na odchovné zařízení, krmení a odstav zoborožců.
