Molosové: Obři na vyhynutí?

Molosové jsou skupinou prastarou, nápadnou a působivou. Přesto se s nimi potkáváme jen zřídka. Jejich nároky jsou totiž jako jejich tělo. Tedy značné.

Mastif, bulmastif, neapolský mastin, bordeauxská doga… Mohutní dogovití psi se silnou kostrou a ještě silnějšími čelistmi, se širokou tlamou, dovedou v leckom probudit skutečnou hrůzu. Však právě to se od nich v minulosti, která byla leckdy i velmi krvavá, očekávalo. Patří k největším a nejimpozantnějším plemenům, jaká vůbec existují. A i když v průběhu času prošla jejich povaha přeměnou a dnes je většinou lze označit za klidné, mírné a vyrovnané psy, kteří nemají ve zvyku bezhlavě útočit, snadné to s nimi vždy není. A to hned z několika důvodů.

Býkohryzové a medvědobijci

Chceme-li skutečně pochopit povahu nějakého plemene (či jako v tomto případě skupiny plemen), neobejdeme se bez toho, abychom se seznámili s jeho dávnou minulostí, s tím, k jakému účelu bylo stvořeno a k čemu bylo používáno.

Již ve starověku byli obrovští, mohutní psi neodmyslitelnými průvodci válečných tažení, známe je z různých dobových vyobrazení, jak (často dokonce vyzbrojeni brněním) v první linii před vojsky útočí na nepřátele. Byli prý i ve vojscích Alexandra Makedonského.

Španělští dobyvatelé ve střední a jižní Americe je štvali na vyděšené domorodce, kteří nikdy nic podobného neviděli.

Molosové také už od starověku bojovali v amfiteátrech proti nejrůznějším protivníkům od lvů přes medvědy až po lidské otroky, k podobným zápasům byli později používáni i v novověku, dokud tomu neučinil přítrž zákaz zvířecích zápasů, který vstoupil v platnost roku 1835 v Británii. Od těch dob se jim dlouho říkalo býkohryzové.

Ve středověku byli podobní psi používáni také k lovu obzvláště velké a nebezpečné zvěře, jako jsou divoká prasata a medvědi. Jejich úkolem bylo zvěř ne pouze zastavit, ale vstoupit s ní do přímého kontaktu, strhnout ji k zemi a udržet do příchodu lovců.

Nejen tělesnou stránku, ale i povahu těchto psů tedy formovaly úkoly velmi drsné až – z dnešního hlediska – nelidské. Z toho by se dalo usuzovat, že se i dnes bude jednat o psy nebezpečné, útočné, chcete-li krvelačné. Naštěstí tomu tak není. Od starověkých molosů si ti současní uchovali sílu, urputnost a neohroženost, s jakou jsou připraveni bránit své teritorium a svého pána, rozhodně však ne prvoplánovou útočnost. Dnešní molosové, pokud jsou dobře vychovaní a socializovaní, nebývají po stránce povahové problematičtí.

Tady hlídám já!

Zachovalo se u nich ovšem výrazné teritoriální chování. Kromě všech výše zmíněných činností sloužili molosové od samých počátků také jako hlídači. V oněch dávných dobách, kdy neexistovaly ostnaté dráty, alarmy, ba ani policie, a lidé se museli, co se ochrany svých rodin i majetku týká, spolehnout jen sami na sebe, byla tato činnost klíčová. Zvláště v noci nebo v době nepřítomnosti. Úkolem velkých psů bylo odrazovat vetřelce preventivně, zjevem budícím respekt. Teprve v těch řídkých případech, kdy to nešlo jinak, přistoupili k akci. Vzhledem k jejich síle někdy s fatálními následky.

I dnešní molosové bývají výrazně teritoriálně zaměření. Přesně znají hranice svého pozemku (které nemusí nutně splývat s hranicemi oplocení, leckdy bývají širší, zvláště v případě malých zahrádek) a nedovolí, aby tam pronikla ani ona příslovečná myš, natož kočka, jiný pes či cizí člověk. Zatímco domácí mazlíčky v rámci vlastní domácnosti akceptují, s cizími bývá problém. A ten může nastat, i pokud na svěřené území pronikne třeba v noci podezřelý cizí člověk. Jistě, neměl tam co dělat a zásah psa by byl vlastně oprávněný, nicméně naše zákony to vidí jinak. Nemluvě o tom, že ne každý, kdo vstoupí na cizí zahradu, musí být nutně veden nekalými úmysly.

Co se týče přístupu k hostům, je to u molosů individuální v závislosti na stupni socializace, daném jedinci a také plemeni. Zatímco třeba mastif nebo bordeauxská doga, když vidí, že je návštěva žádoucí a rodina se s ní vítá, ji většinou běží přivítat také, u takové brazilské fily bývají i v těchto případech potíže.

Zajímavé, ale vlastně logické, je, že mimo hranice teritoria se molosové chovají k cizím buď neutrálně, netečně, nebo dokonce přátelsky, a většinou se to týká i cizích psů. Nedoporučuje se ale chodit s nimi na procházky po stále stejných trasách v blízkosti domova, protože v tom případě by mohli i toto opakovaně označkované území začít považovat za své teritorium.

Molosové jsou tiší hlídači, nejsou žádní nervózní štěkalové, kteří od rána do večer poblafávají a pronásledují kolemjdoucí za plotem. Jen tak se nedají vyprovokovat, chovají se klidně, rozvážně, většinu času proleží (s oblibou na nějakém vyvýšeném místě, odkud mají přehled). Nebývají ani zvlášť ostražití. Neútočí bezhlavě, předtím sahají k mírnějším prostředkům, jako je vrčení – a ty většinou zaberou. Ovšem pokud situaci vyhodnotí jako nebezpečnou nebo mají dojem, že host je nevítaný a překročil meze, neváhají zasáhnout. A jen pro připomenutí: molosové byli odjakživa proslulí svým železným sevřením, schopností chytit kořist či soka, strhnout je k zemi a nepustit. Každý musí posoudit, zda se takový pes do jeho podmínek hodí. 

Dlouhé mládí

Výše popsané chování se ovšem u molosů neprojeví ihned. Někteří začnou hlídat v 18 měsících, jiní ještě mnohem později. Patří ke psům, kteří mají dlouhé mládí, úplně dospívají až kolem tří let. Zatímco do té doby mohou být hraví, nerozvážní, spontánní, i k cizím přátelští, to vše se s příchodem úplné dospělosti většinou změní. Hraní nebo sportovní aktivity je náhle „nebaví“, s cizími se přestávají bratříčkovat. Končí legrace.

Rodina nade vše

V rámci rodiny by se na většině molosů dalo příslovečné „dříví štípat“. Jsou to klidní, milí, kontaktní psi, kteří chtějí být pohromadě se svými lidmi. Spolehliví, oddaní a věrní. 

Mívají skutečně vysoký práh dráždivosti, často bývá zmiňována jejich trpělivost s dětmi: nedají se vyvést z míry jejich křikem, hektickými pohyby ani škobrtáním a padáním. Na vlastní děti shlížejí se shovívavým nadhledem. Což ovšem vůbec nemusí znamenat, že stejné pochopení budou mít pro ty cizí, zvláště pokud na ně nebyli od mládí důsledně přivykáni.

Výchova ano, výcvik ne

Když se to vezme kolem a kolem, molosové na výchovu vlastně nijak zvlášť nároční nejsou. Pro lidi s přirozenou autoritou, kteří mají cit pro psy, to je skoro hračka. Nemusí se zvlášť cvičit ani zaměstnávat, nepotřebují sportovat ani na slovo poslouchat.

Zato ale nenásilně vychovávat se musí od nejútlejšího věku. Začít by s tím měl už chovatel. Již ten by měl zasáhnout vždy, když hravé chování začne nepozorovaně přerůstat v agresivní. Štěně se musí od samého začátku učit znát svoje mantinely. Náznaky protestů je třeba rozeznat a reagovat na ně důsledně, ale bez tvrdosti. Je třeba více chválit než kárat, nicméně jednou „ne“ je pro vždy „ne“.

Role musí být od počátku jasně dány a vyžadovány. Alfou a omegou výchovy molosů je vedle důslednosti dobrá vazba, vztah mezi psem a majitelem. Pes musí vědět, že se na vás může za všech okolností spolehnout. A vy byste totéž měli vědět o něm.

Základní ovladatelnost a poslušnost jsou nezbytné, ale je třeba počítat s tím, že výuka i pak samotné provedení vašich požadavků se poněkud protáhne. Molosové na povely reagují pomalu a uvážlivě, ne dychtivě či zbrkle. Mívají sklon k tvrdohlavosti, očekávat od nich nadšené plnění povelů, jaké známe třeba od ovčáků, by bylo bláhové.

Nejsou to psi pro výcvikáře ani sportovce (snad s částečnou výjimkou přece jen sportovnějších bulmastifů), ani pro ty, kteří touží se psem stále něco podnikat. Nehodí se pro lidi zaměřené na výkon, ani pro takové, kteří jsou zvyklí brát svého psa jako věrný stín všude s sebou. Procházky ocení, ale nemusí být zvlášť dlouhé, mívají rádi vodu, ale vzhledem ke své hmotnosti nebývají příliš dobrými plavci.

I když se většinou dokážou dobře přizpůsobit i životu v bytě, vhodnějším a přirozenějším prostředím pro ně je pozemek s velkou zahradou, který budou moci střežit, a tím plnit svoji prapůvodní úlohu. Dobrý plot je samozřejmě nezbytností, protože jak už jsme si řekli: správný molos bere svou úlohu hlídače smrtelně vážně. Stejně nezbytný je však úzký kontakt s rodinou, molos rozhodně nepatří do kotce, dlouhodobě ponechaný sám sobě by mohl být nebezpečný svému okolí!

Mějte oči otevřené!

Když se rozhodnete pro molosa, při výběru chovatele a štěněte musíte být ještě mnohem ostražitější než u jiných plemen. Orientovat se podle dosažených výstavních titulů může být cesta do pekel. Mnozí rozhodčí stále ještě dávají přednost zvířatům co největším, nejtěžším, nejmohutnějším, což se často děje na úkor vytrvalosti, pohyblivosti, délky života a celkové vitality. Nejmarkantnější to je na neapolských mastinech, kde byly typické exteriérové znaky včetně kožních záhybů a pysků dovedeny do extrémů, ale týká se to i ostatních plemen. Proto se při výběru soustřeďte především na to, jak působí rodiče, zda jsou atletičtí a normálně pohybliví, jestli nemají problémy s dechem, s očima, s kožními záhyby. I kdyby byli mnohonásobnými šampiony, pokud nepůsobí jako normální zdravá zvířata, neberte je. V konečném důsledku to jsou i kupující, kdo rozhoduje o dalším směřování chovu.

Nároční (skoro) v každém směru

Na co jsou molosové tak nároční, když na pohyb a výcvik ne, ptáte se? Vlastně na všechno ostatní. Na velký prostor kolem sebe při zachování intenzivního kontaktu s rodinou. Na kvalitní potravu, které nesmí být ani moc, ani málo, protože obojí by mohlo mít v mládí závažné zdravotní důsledky. Na socializaci. Na zdravotní péči, protože zdravotní problémy se jim rozhodně nevyhýbají. A také se majitel musí připravit na to, že s nimi nepobude dlouho. Průměrná délka života je u nich výrazně nižší než je průměr, například u bordeauxské dogy činí pouhých 5,5 roku, u bulmastifa a mastifa to je kolem 7 let. Právě této problematice by se chovatelé měli věnovat mnohem intenzivněji než snaze vyšlechtit co nejimpozantnějšího, nejmohutnějšího, nejpůsobivějšího psího obra. Ještě vám dlužíme odpověď na otázku z úvodu: Hrozí molosům vyhynutí? Doufejme, že ne, i v dnešní době poutají zájem a najdou uplatnění. Pokud se otázka zdraví, vitality a fyzické funkčnosti dostane na první místo, mají molosové šanci. Tito jedineční svědkové dávných časů si zaslouží, abychom je uchránili pro budoucí generace.

Kdo byli Molossové?

Psí molosové dostali jméno od starověkého řeckého kmene Molossů sídlícího v Epiru a okolí na severozápadě Řecka. Jejich prapůvod bývá odvozován od antických bojových a válečných psů. Poprvé se o nich dozvídáme z asyrského reliéfu z Ninive pocházejícího ze 7. století před naším letopočtem.

Molosové typu mastifa (dle FCI)

• brazilská fila
• broholman
• bordeauxská doga
• bulmastif
• mastif
• neapolský mastin
• tosa inu

*Pro úplnost: dle klasifikace FCI sem patří také argentinská doga, šarpej, německý boxer, německá doga, rotvajler, pero de presa malorquin a anglický buldok. I když mají společné prapředky, od mastifa se však v mnoha ohledech už výrazně oddělili, a proto se jim v článku o molosech v užším slova smyslu nevěnujeme, stejně jako prozatím FCI neuznaným plemenům.

Co jim hrozí?

• torze žaludku
• růstové poruchy
• pohybové problémy
• dysplazie (DKK, DLKK)
• oční problémy
• onemocnění srdce