Andulky a korely - nejslavnější chovanci

Naše povídání o chovu papoušků, při kterém jsme prošli napříč kontinenty od Ameriky přes Afriku, Asii až po Austrálii, zakončíme představením dvou posledních papoušků, kteří by – pokud bychom od začátku používali žebříček popularity – stáli na zlatém a stříbrném stupínku. Jde o andulku a korelu.

Pro mnoho lidí i chovatelů exotických ptáků je andulka či někdy papoušek vlnkovaný (Melopsittacus undulatus) nejobyčejnější z exotických ptáků, vhodná leda tak pro děti nebo naprosté laiky. Takový názor však naopak svědčí o velké neznalosti. Andulka je pták vhodný také pro začínající chovatele. Rozhodně však nejen pro ně.

Ve skutečnosti je to pták hodný nejvyššího zájmu, opeřenec, který nemá v přebohatém světě exotických papoušků chovaných v zajetí konkurenci. Na jedné straně má nesmírně zajímavý život, bohaté projevy, vyznačuje se zvídavostí a inteligencí. Na straně druhé její chov skýtá netušené možnosti.

Je to pták plný paradoxů. Odchovat mláďata od něj dokáže i nezkušený chovatel, ale vyšlechtit jedince, blížícího se vzezřením chovatelskému ideálu, dá zabrat i špičkovým odborníkům. Obyčejnou andulku koupíte za pár desítek korun. Výstavní andulky bývají běžně nabízeny za několik set, ale i desetitisíce korun. Malá a nenápadná andulka se často naučí „mluvit“ rychleji a lépe, než její několikanásobně větší a dražší příbuzní. Andulka je ztělesněním ideálního bytového ptáka, ale výborně prospívá i při celoročním pobytu venku.

Z Austrálie do celého světa

Andulky nebo také papoušky vlnkované pozorovali v Austrálii již první mořeplavci a dobrodruzi. Zprávy o nich přivezl ze slavné výpravy anglický cestovatel Cook po roce 1770, nejstarší vyobrazení od Shawa a Noddera pochází z roku 1805. Srovnáme-li tuto kresbu s andulkou, jakou můžeme dnes spatřit na výstavě, budou vám připadat jako dva odlišní ptáci. Vždyť původní divoká andulka nebyla o mnoho větší než náš vrabec, zatímco dnešní výstavní jedinec se velikostí téměř blíží korele. Svět záhy odhalil výborné vlastnosti andulek a ty se do Evropy začaly dovážet po statisících. Již v roce 1894 byla australská vláda nucena přikročit k zákazu jejich vývozu. Naštěstí v té době se už v klecích a voliérách chovatelů na celém světě zabydlely natolik, že zde jejich stavy nebyly nijak ohroženy. Naopak, staly se nejrozšířenějším exotickým ptákem chovaným v zajetí.

Voda je život

I ve své vlasti jsou andulky zřejmě nejpočetnějšími papoušky. Ve velkých hejnech se zdržují především v okolí vodních toků a při shánění potravy často překonávají velké vzdálenosti. Celý jejich život se řídí podle vláhy. Jakmile začne pršet a všude se objeví výhonky čerstvé trávy, pouštějí se do hnízdění. Vědí, že až se vylíhnou mláďata, poskytne jim matka příroda dostatek čerstvých travních semen pro jejich nenasytné zobáčky. Po šesti týdnech už mladí vylétají z hnízda a zanedlouho jsou schopni s celým hejnem putovat zase jinam: za vodou, která je ve vyprahlé Austrálii pro andulky synonymem života.

Andulka v bytě

Běžná andulka je ideálním ptákem pro každého. Je zcela nenáročná, a přitom se vám odvděčí neuvěřitelnou přítulností. Většina lidí si andulku pořizuje jako opeřeného mazlíčka do bytu. Právem má pověst milého společníka, stále aktivního, naladěného na komunikaci s lidmi, schopného naučit se opakovat lidská slova. Žádná z těchto charakteristik není mylná. Přesto hned na začátku by si měl každý odpovědět na otázku: Kolik času budu moci své andulce věnovat? Protože od ní se odvíjí otázka další: Jednoho ptáčka, nebo raději dva?

Hned se pokusíme vysvětlit, jak spolu tyto otázky souvisejí. Andulka je pták, žijící v přírodě po celý rok v početných hejnech, její přirozeností je život ve společnosti. V zajetí se náhradním hejnem může stát člověk a jeho rodina, od nichž vyžaduje pozornost, projevy lásky, a jimž bude svou něhu opětovat. Když si andulku pořídí někdo, kdo odchází do zaměstnání brzy ráno a vrací se před spaním, je jisté, že papoušek bude citově strádat. Proto pracovně vytíženému milovníkovi zvířat doporučujeme, aby si hned na začátku pořídil ptáky dva, nejlépe pár. Pochopitelně ochočení dvou ptáků trvá déle a nebývá dokonalé, navíc většinou „mluví“ jen mezi sebou a lidské řeči se nenaučí.

Domov pro andulku

I když se po čase andulka ochočí a bude v bytě létat volně, musí mít stále k dispozici svůj domov, místo, kam se bude uchylovat ke spánku, kde bude dostávat potravu a které jí poskytne pocit bezpečí. Tímto domovem je klec. Při výběru klece dbáme především na praktičnost. Tedy žádné výklenky a ozdobná cimbuří, ale rovné stěny a snadno dostupné kouty. Klec je nutné pravidelně čistit, měla by mít tedy vysouvací zásuvku na dně. Po stranách alespoň do výšky 15 cm musí být plastové nebo skleněné zábrany, aby krmivo nevypadávalo ven. Andulky jsou velice nepořádné a stále rozhazují zobákem či křídly plevy a celá nevyloupaná zrníčka kolem krmítka. Vhodná jsou proto krmítka krytá ze všech stran, jen s malým otvorem zepředu, kudy do nich andulka strká hlavu. 

Uvnitř zařídíme klec střízlivě, obyčejně postačí dvě bidýlka na vzdálených stranách klece a případně třetí v dolní části uprostřed. Lepší jsou bidla z přírodních materiálů než soustružená, jedno vždy výrazně slabší než druhé.

Na dno klece se dává písek nebo nějaký k tomu určený savý materiál, stále se jako nejekonomičtější a nejhygieničtější jeví noviny. Do klece obyčejně patří 3 - 4 krmítka - na vodu, na suché zrniny, na grit a na měkké krmení. Všechna krmítka musí být umístěna tak, aby do nich nepadal trus ptáků sedících nad nimi. Klec umístíme ve výši očí nebo trochu výše, nikdy ale dole v místech, kudy lidé pravidelně procházejí. Nesmí být na přímém sluníčku u jižního nebo západního okna, v průvanu, v místě, kde se stále mění teplota, např. u kamen, v předsíni, kde se v zimě topí a zároveň otevírají dveře ven do mrazu.

Pro jednu ochočenou andulku, kterou budeme pod dohledem vypouštět, postačí klec 40 - 60 cm dlouhá. Vždy raději delší než vyšší, andulky raději létají, než šplhají. Na pár by klec měla být delší než 60 cm, lépe je 80 - 100 cm, ale takovou si budete muset sami vyrobit, těžko ji seženete v obchodě. 

Potrava

Základním krmivem je směs prosných zrn. Směs říkáme proto, že proso se pěstuje a prodává žluté, červené, zelené, šedé, bílé, senegalské a mnohá další. Doplňky jsou lesknice a oves - loupaný (bez plev) i neloupaný.

Nezralá semena z přírody se v zajetí mohou nahradit semeny máčenými či klíčenými. Základní složkou potravy andulek je také zelené krmení, které milují. Během sezóny to mohou být ptačinec žabinec či pampeliškové listy, dále salát, špenát, ředkvičková nař, vojtěška, jetel, salátová okurka, klásky trav či jitrocele atd.

Vedle zeleného krmení tvoří významnou část krmné dávky nejrůznější ovoce a zelenina. Nejoblíbenější jsou kousky jablek, hrušky, třešně či mrkev, někdy bývají andulky stejně jako jiní papoušci velmi konzervativní a trvá dlouho, než si na nové plody zvyknou.

Pokud chceme andulky rozmnožovat, nabídneme suchou vaječnou směs nebo klasickou vaječnou míchanici z natvrdo uvařeného nastrouhaného vejce, strouhané mrkve a strouhanky.

Nebezpečí číhá všude

Více než polovina chovaných andulek uletí a toulá se přírodou. Sem tam lidé některou odchytí a znovu zavřou do klece, mnohem více jich ale uhyne. Andulka není schopna se orientovat a cestu domě nikdy nenajde, je nápadně zbarvená, takže často padne za oběť dravcům, hledá společnost jiných hejnových ptáků, ale ti ji většinou zahánějí.

Také na andulku puštěnou na volno číhá v bytě mnoho nástrah. Řada jich zapadne za nábytek, utopí se v nádobách s vodou či záchodové míse, je omylem zavřeno do skříní, spálí se otevřeným ohněm či v kuchyni o různé elektrické přístroje, opaří se horkou vodou, pozře nějaký jed (lepidla, ředidla, hnojiva na rostliny, čistící prostředky, prášky, alkohol), vadí jim cigaretový kouř, průvan, kolísání teplot, přímé sluneční paprsky. Velké nebezpečí hrozí od pokojových rostlin - mnohé z nich jsou jedovaté a andulky je s oblibou okusují.

Andulčí pantomima

Pozorujeme-li andulky, budeme uchváceni jejich kontaktními projevy. Někdy je těžké odhalit, co všechno vlastně ty různé posunky, postoje, náznaky a pohyby znamenají. Andulky se nedomlouvají jen svými zobáčky, ale hovoří celými těly - své druhy upozorňují na nebezpečí, hlásí nalezení potravy, prokazují jim sympatie či vyjadřuje odpor. I ochočené „mluvící“ andulky svými gesty a mimikou vyjadřují pocity. Pokud brebentí určitá lidská slova, nečiní to proto, aby nám něco důležitého sdělily, ale aby se s námi sblížily. Používají k tomu svěj zobáček, ale i svá křídla, 
opeření a celé tělíčko.

Podle okamžité nálady a rozpoložení se nám ptáčkové pokoušejí imponovat, přičemž se vzpřímeni natřásají na bidýlku sem a tam, nebo si vyzývavě brousí zobáček na své „větvi“ a tím dokazují nárok na tuto část teritoria. Pozor, pokud byste při tom sáhli na klec, mohla by vás andulka bleskurychle klovnout. Krvavý prst budete asi mít vždy, když sáhnete na andulku, které se zježilo peří v týlu, roztáhla ocasní pera do vějíře nebo která "koulela" očima a rychle rozšiřovala a zužovala zorničky. To jsou totiž projevy nejvyššího vzrušení.

Velice často se ptáček se krčí, sklání, zvedá lehce křidýlka a pokouší se opakovanými jemnými údery zobáčku na sebe upozornit. Navazuje tím kontakt, prokazuje dobrou náladu, prosí o vaši přízeň.

Výrazněji požadují papoušci sympatie, když klokotají, hudrují či vydávají naříkavé zvuky, přičemž kývají hlavičkou a pírka na čele jsou kolmo vztyčena. V tomto rozpoložení nalétávají andulky rády na ramena lidí, třou si jemně tváře o jejich krk či ramena nebo něžně oždibují jejich ušní lalůčky. 

Jindy se rády procházejí lidem po ramenou. Samečkové při tom dokonce mohou vyvrhovat potravu z volátka stejně, jako to dělají při krmení svých partnerek při námluvách a projevech přízně. Samičky nastavují hlavičky a vyžadují podrbání na zátylku, mezitím své lidské kamarády lehce oštipují zobáčkem.

Pohlaví a stáří u andulek

„Máte samečka?“ slýchávají pravidelně chovatelé i prodavači v obchodech. Všeobecná představa je taková, že jen sameček se dobře ochočí a naučí mluvit. Pravdou však je, že vlohy k ochočení mají obě pohlaví stejné a k mluvení v podstatě také. Trváte-li přesto na samečkovi, je nutné, abyste ho bezpečně odlišili od samičky a poznali mladého ptáka.

Mládě

Na ochočení zásadně doporučujeme koupi mladého ptáka. Toho u všech základních typů zbarvení poznáte poměrně snadno - má totiž tmavou duhovku, takže oko působí celkově černě, zatímco u dospělých ptáků je duhovka světlá. Dalším znakem mláďat je barva ozobí - to je modrofialové, u červenookých ptáků a tmavookých ptáků bílých a žlutých pak fialovorůžové. Mladí ptáci mají také jasné vlnkování na čele od kořene zobáčku po temeno, zatímco u starších ptáků je čelo jednobarevné, bez vlnek. Další znakem mláďat je barva zobáku, která je narůžovělá až světle oranžová, zatímco u dospělých andulek je rohovitá.

Samec nebo samice

U všech barevných typů (tedy nikoliv albín a lutino) nebývá problém odlišit pohlaví již u mladých ptáků. Samičky mají na modrofialovém ozobí okruží dýchacích otvorů světlé či spíše bělavé, zatímco samečci nanejvýše mírně světle ohraničené.

Jak mláďata dospívají, jejich ozobí mění barvu a odlišení obou pohlaví je stále zřetelnější. Samečkům ozobí intenzivně zmodrá, v toku je svítivě modré, zatímco u samic modrý nádech ztrácí a v dospělosti je hnědošedé.

Výstavní andulky

Specializovaní chovatelé andulek se nespokojí s pouhým odchováváním mláďat. To by bylo příliš jednoduché. Snaží se svými odchovy přiblížit standardu, chovatelskému ideálu dokonalé andulky. Standard pravidelně aktualizuje a vydává organizace Confederation ornithologique mondiale 
zvaná C.O.M. Ideální výstavní andulka by měla mít odpovídající velikos, silné, zavalité tělo, široký krk a ramena. Hodnotí se postoj, zvláštní důraz se klade na hlavu, která má být co největší, nejširší, nejkulatější. Přísně se hodnotí také černé skvrnky na bradě, kterých musí být pravidelně rozložených šest. Na výstavách se andulky posuzují v několika samostatných řadách.

Rozmnožování

Andulka je mírumilovný tvor a lze ji chovat ve velkém hejnu, někdy ve společnosti jiných neagresivních ptáků (korela, kanár, holoubek, křepelka...). Ve společné voliéře se tvoří náhodné páry a chovatel se může v budkách dočkat zajímavých odchovů všemožných barev. Výstavní či barevné andulky chováme ovšem po párech, aby bylo zaručeno spojení právě dvou vybraných jedinců. Ideální klec má rozměry 80 x 40 x 40. Budka je obvykle ležatá a prkenná, rozměry dna 15 x 25 cm, výška 15 cm, na dně vrstva hoblin. Samice snáší 4–10 vajíček, mladí se začínají postupně líhnout po 19–20 dnech. První opouštějí budku po 35 dnech.
Andulka se dožívá až 15 let věku.

Korela

Pokud se někomu zdá andulka příliš obyčejná a malá, může se rozhodnou pro korelu. Mnoho toho, co jsme o andulce napsali, platí i pro tohoto mírumilovného většího papouška.

Korela chocholatá (Nymphicus hollandicus) není sice tak pestře zbarvená jako většina ostatních papoušků, ale zato má nápadnou chocholku prozrazující vzdálené příbuzenství s kakaduy. A jasně oranžové lícní skvrny samečků zářící ze žluté hlavičky se k převážně šedému šatu korel výborně hodí. Kromě toho si můžete vybrat z množství barevných mutací od bílé přes perlovou až po žluté, bělohlavé, žlutolící, straky a pastelové atd.

Jaké jsou důvody obrovské popularity korel a které vlastnosti je v žebříčku obliby vynesly na druhé místo hned za andulkami? Určitě to není nadání k mluvení, protože korely nebývají příliš schopnými řečníky, málokdy se naučí alespoň pár slov. Výrazně lépe jim jde napodobování různých zvuků, od pískání známých melodií až po drnčení budíku (měli jsme korelu, která nás celé roky úspěšně mátla dokonalým napodobováním různých vyzvánění mobilů). Zato se velmi rychle ochočí, bývají přítulné a mazlivé, v mnohém dokážou nahradit nedostupné velké papoušky.

Skromná a mírumilovná

S korelami také nejsou obtíže při rozmnožování. Jsou skromné, takže jim stačí i větší klec v bytě, i když mnohem více ocení venkovní voliérku, kde budou moci procvičovat své skvělé letecké schopnosti. Korely jsou jako většina dlouhoocasých australských papoušků skvělými letci. 

Jejich další velkou výhodou, která není u papoušků až tak obvyklá, je mírumilovnost. Zatímco jejich příbuzní kakaduové jsou proslulí svou vzájemnou agresivitou, korely jsou mírné a velmi dobře se snášejí i s jinými druhy. Pokud tedy toužíte po smíšené voliérce, v níž byste mohli mít více druhů najednou, párem korel v ní určitě nic nezkazíte.

Chov a rozmnožování

Ideálně je zahradní voliéra dlouhá alespoň 2 metry, ve třímetrové voliéře můžeme držet pohromadě i tři páry korel s několika páry andulek. Pár se ale spokojí i s metrovou klecí. Ochočenou korelu obvykle držíme v menší kleci, takže ji denně vypouštíme na prolétnutí.

Budku používáme vysokou, rozměry dna asi 20 x 20 cm, výška 40 cm. Samice snáší 4 až 8 vajec, na kterých na rozdíl od andulky nesedí sama, ale střídá se se samcem. Inkubace trvá 19–21 dní. Vylíhlá mláďata krmí oba rodiče asi 5 týdnů, a pak opouštějí budky. Rodiče se o ně ještě nějakou dobu starají a dokrmují je. Někdy to zůstane na samcovi, protože samice nasedá na další snůšku. Korely mohou hnízdit i 3 x za rok. Délka života korel je při dobré péči i více než 20 let.

Korely krmíme podobně jako andulky, směs zrní ale musí být bohatším obsahuje menší část slunečnice, semenec, kardi.