Australští ploskoocasí papoušci

Vedle obdivuhodných kakaduů, pestrobarevných loriů a hlavně drobné světoznámé andulky je Austrálie domovem celé řady papoušků, které spojuje podobná stavba těla. Jsou středně velcí, mají nápadně dlouhý ocas a skvěle létají. Vesměs je řadí do skupiny ploskoocasých papoušků a mezi našimi chovateli jsou široce rozšířeni v mnoha druzích. Najdeme mezi nimi ptáky cenově přístupné i velmi drahé, náročné i zcela nenáročné. Ve voliérách se chovají po mnoho generací, byla odchována řada barevných mutací a stále nové se objevují.

Tyto australské papoušky spojuje celá řada společných vlastností. Již jsme zmínili, že se jedná o skvělé letce, a proto je k jejich chovu nutný dostatek prostoru. Ideální jsou voliéry s délkou 6 až 10 m s krytým vnitřním prostorem bez průvanu. Austrálie je kontinentem plným protikladů, vedra zde střídají mrazivé dny a noci, a proto i tito papoušci jsou velmi otužilí a bez problémů přečkávají naši zimu, aniž bychom jim museli přitápět. Ostatně právě to je jedním z hlavních důvodů jejich obliby a širokého rozšíření.

Ne do klece!

I když jde o překrásné ptáky, nemůžeme je doporučit jako ochočené mazlíčky do klecí. Stejně jako jiní papoušci se sice dají dobře ochočit, ale nikdy se nezbaví své touhy rychle létat. Pokud je vypustíme v místnosti, na rozdíl od žaka či amazoňany si nevylezou na klec a nebudou si zde hrát, ale začnou zběsile létat po místnosti ve snaze vybít svou nahromaděnou energii. A je logické, že budou shazovat z polic předměty a přivádět majitele bytu k zoufalství, takže po čase buď budou natrvalo zavřeni v kleci, nebo skončí někde ve voliéře chovatele (což je to nejlepší řešení).

Jednoduchá voliéra

Voliéry pro australské papoušky vybavíme větvemi a bidly jen střízlivě, aby nebránily proletu po celé délce. Krmení i vodu nabízíme obvykle v kryté části chovatelského zařízení, kde neprší a nesněží. V zimě, pokud zamrzá voda, je nutné ji vlažnou dolévat každodenně, i když někteří papoušci přijímají i sníh a led. V létě se rádi koupají, při dešti se nechají zcela promáčet.

Krmení není náročné: stačí směs pro větší papoušky, naklíčené zrní, nezralá kukuřice, různé druhy prosa, hodně ovoce a zeleniny, při odchovu vaječná míchanice, piškoty, případně ve vodě namočená a vymačkaná houska.

Protože sbírají potravu s oblibou ze země, hrozí, že s ní seberou zbytky trusu divokých ptáků a nakazí se vnitřními parazity. Pokud se chovatel chce přesvědčit, zda není jeho papoušek plný parazitů, pošle vzorek trusu na rozbor. Většinou ale pravidelně 2 x za rok (před a po hnízdní sezóně) ptáky preventivně odčervuje.

Rozmnožování

Většina australských papoušků chovaných bez vytápění hnízdí jen jednou v roce, dvojí hnízdění je méně časté. V přírodě hnízdí zpravidla v dutých stromech a od vletového otvoru ke dnu dutiny to může být i několik metrů hluboko. Proto je vhodné nabízet jim vysoké budky, někteří chovatelé se nerozpakují použít i dva metry vysoké kmeny. Aby seskakující rodiče nezničili snůšku a nezranili mladé, lze vysokou budku postavit či zavěsit mírně šikmo, takže ptáci ke dnu slézají po stěně. Jindy se využívají budky ve tvaru písmene L, kde samice sedí na vejcích v postranním prostoru a ne přímo pod vstupním otvorem.

Samice snáší většinou 3–7 vajec (u větších druhů méně), první mláďata se líhnou asi za 22 dní, hnízdo opouštějí 35-50 dnů po vylíhnutí. I když u většinu druhů existuje výrazná pohlavní dvojtvárnost, mláďata bývají zbarvena stejně a podobají se samici. Teprve postupně samci pelichají do šatu dospělých a lze je dobře odlišit od samic. Pohlavně dospělí jsou ve 2 až 3 letech.

Papoušek královský

Pokud toužíte po velkém, mimořádně krásně zbarveném papouškovi, na kterého se každý s údivem zahledí, ale jehož pořízení vás finančně nezruinuje, zauvažujte o papouškovi královském (Alisterus scapularis). Kombinace zářivě šarlatové hlavy a přední části těla s jasně zelenými ramenními krovkami a sytě tmavozeleným zbytkem křídel je téměř bezkonkurenční.

Ačkoliv papoušky královské dnes odchovává mnoho chovatelů i u nás, přírůstky zdaleka nelze považovat za samozřejmost. Tito ptáci bývají poměrně nároční na výběr partnera, na velikost a tvar budky, někdy i na rušení. Navíc ptáci začínají hnízdit většinou až po 3. roce života.

Možná vás napadlo, že tak krásný papoušek by byl reprezentativním domácím mazlíčkem, přitom za zlomek ceny, kterou byste museli zaplatit třeba za aru. S čistým svědomím vám to ale doporučit nemůžeme. Ne že by se nedokázal ochočit, ale každá klec je pro něj malá a byt běžných rozměrů by mu byl příliš těsný. Jeho krása vynikne jen ve voliéře.

Papoušek Alexandrin

Půvabný, pastelově zbarvený papoušek alexandrin (Polytelis alexandrae) je ve své vlasti málo známým až vzácným ptákem. Ve volné přírodě podle odhadů nežije více než kolem 5000 kusů.

Úplně jinak je tomu s četností tohoto druhu v zajetí: zde mnohonásobně převyšuje počty v přírodě. Mezi chovateli australských papoušků patří k nejoblíbenějším. Je vcelku mírumilovný, viděli jsme je s úspěchem chovat a rozmnožovat se ve společnosti agapornisů a drobných holubů.

U tohoto druhu se podařilo vypěstovat velké množství barevných mutací, například modrou, lutino (žlutá) a albino (bílá).

Papoušek kouřový

Papoušek kouřový čili horský (Polytelis anthopeplus) není tak nápadně pestře zbarvený jako jeho blízký příbuzný papoušek nádherný. Přesto i on je mezi chovateli velmi oblíbený pro svoji nenáročnost a otužilost a jistě také pro svou finanční dostupnost. Velkou výhodou je jejich klidná povaha a snášenlivost. Ve větší voliéře mohou být bez problémů s jinými, klidně i menšími ptačími druhy. Někteří chovatelé dokonce udělali dobrou zkušenost i s chovem dvou a více párů papoušků kouřových, s tím už ovšem nelze předem stoprocentně počítat. Největší naději na úspěch při společném chovu budete mít, když spolu budou páry vyrůstat od mládí.

Papoušek nádherný    

Papoušek nádherný (Polytelis swainsoni) patří k nejatraktivnějším australským papouškům a zároveň je i poměrně dostupný, protože mnoho našich chovatelů ho pravidelně rozmnožuje. Je velmi otužilý, takže není nutno držet ho v zimě ve vytápěných prostorech. Má mírnou, snášenlivou povahu, umožňující držení i s jinými snášenlivými druhy ptáků. Není nadmíru hlučný. Mívá důvěřivou povahu, takže i ptáci držení po párech ve voliéře se po čase zčásti ochočí a berou potravu od chovatele z ruky. Rád se koupe a zeleň ničí jen umírněně, zvláště pokud mu chovatel nosí větvičky ovocných stromů na okus. 
 

Papoušek červenokřídlý 

I když se trochu podobá papoušku královskému, na dálku ho prozradí zářivá, světle zelená hlava zvláštního „neonového“ odstínu. Také je o něco menší a má kratší ocas s čtvercovým zakončením. Výrazné zbarvení se ovšem týká pouze samečka, samička je zbarvena matněji a nenápadněji. Podobně jako většina ostatních dlouhoocasých australských papoušků je i papoušek červenokřídlý (Aprosmictus erythropterus) otužilý a nenáročný na stravu. Jeho velkou výhodou je, že v podstatě neničí vybavení ani zařízení voliér. Voliéry mohou mít proto i dřevěnou konstrukci a mohou být tudíž osazeny i přírodní vegetací: koniferami, nižšími keříky nebo popínavými rostlinami.

Určitou nevýhodou papouška červenokřídlého je jeho poněkud nesnášenlivá povaha. Zvláště v době hnízdění se někdy samečkové chovají k ostatním obyvatelům voliéry vysloveně agresivně. Proto je chováme zásadně jen po párech.

Barnard límcový

Barnardi límcoví (Barnardus zonarius) jsou méně běžní austraští papoušci, podobní rozšířenějším roselám (o těch se blíže zmíníme v příštím díle našeho seriálu). Přes svou skromnost, nenáročnost a otužilost jsou barnardi mezi milovníky exotických ptáků mnohem méně rozšířeni než oblíbené rosely. Snad za to může tradice, snad jejich přece jen méně výrazné zbarvení. Ale své místo na výsluní si pomalým krokem dobývají.

Známy jsou tři poddruhy a hned několik mutací včetně krásně modré, kterou se roku 1980 podařilo poprvé odchovat u nás a dnes je vcelku běžně nabízena.

Barnard zelený

Barnard zelený (Barnardius barnardi) je sice o trochu menší než barnard límcový, i on však potřebuje ke spokojenosti především prostor. Teprve ve velkém prostoru vynikne krása zbarvení a pohybu tohoto barnarda podobně jako většiny dalších australských papoušků z jeho příbuzenstva. Ve velkém prostoru ho lze chovat i ve společnosti jiných druhů papoušků, pokud jsou stejně snášenliví jako on. Barnardi jsou mírumilovní ptáci, před ostatními papoušky většinou ulétávají, jen ojediněle se projevují útočně. Od téhož druhu však může být ve voliéře vždy jen jeden pár a nedoporučuje se chovat jiné barnardy ani v sousední voliéře, protože během hnízdění na ně bude útočit, místo aby se věnoval vlastnímu odchovu.

I když patří barnard zelený k druhům, které se ve vhodných podmínkách dobře rozmnožují, sestavení dobrého chovného páru nemusí být vždy úplně jednoduché. Zato když se to podaří, ptáci si zůstávají věrní po celý život a dlouhá léta většinou spolehlivě odchovávají mladé.