Kanáři a jejich chov

Vedle andulky (a někdy možná před ní) má právě kanár u chovatelů a obyčejných milovníků ptáků své neotřesitelné místo. Je to vpravdě domácí pták, bez mimořádných nároků na péči, potravu, prostor a údržbu. Za to málo, co mu jeho majitel věnuje, se odvděčí milým zjevem, chováním a hlavně jedinečným hlasem. Ostatně díky němu dosáhl své popularity a na žebříčku nejlepších zpěváků se vyšplhal skoro až na samotný vrchol.

Není to tak dávno, co klícka s kanárkem zdobila nejednu venkovskou i městskou domácnost. Před vynálezem rádia a gramofonu to bývali právě kanáří zpěváčci, kdo vytvářeli hudební kulisu života obyčejných lidí.

Původním domovem kanárů (Serinus canaria) jsou Kanárské ostrovy (ty se ovšem nejmenují podle kanárů, ale spolu s kanáry získaly své jméno podle původních ostrovních psů, proslulých kdysi svými úspěchy ve psích zápasech - pes se řekne latinsky canis). Vedle Kanárských ostrovů žije kanár dodnes také na dalších ostrovech v Atlantiku západně od Evropy - na Madeiře a Azorech. V divoké formě je nevýrazně olivově zabarvený s tmavými křídly a popelavým ocasem. Samice je ještě nenápadnější, vlastně téměř celá šedivá.  

Svým výskytem jsou kanáři vázáni na lesní a křovinaté oblasti, a těch je na Kanárských ostrovech poskrovnu. Žijí také v zarostlých zahradách, dokonce v dosahu hotelových komplexů. Přesto je většina návštěvníků vůbec neuvidí (i když jistě mnozí z nich jsou chovatelé a objevení kanárů si kladou za jeden z cílů své návštěvy). Nejsou totiž nikde příliš početní, zpívají mnohem méně výrazně než krásný kanár v kleci.

V přírodě si staví pečlivá hnízdečka podobná hnízdům zvonohlíka (Serinus serinus) nebo stehlíka (Carduelis carduleis) v koncových větvičkách dřevin nejčastěji ve výšce kolem 2 m. Hnízdo je postavené z travních stébel, zvířecích chlupů a peříček. Samička snáší čtyři až pět modrozelených vajec, která jsou rezavě kropenatá. Zahřívá je necelých 14 dnů a dalších asi 18 dnů se pečlivě stará o vylíhlé potomstvo, než opeří a hnízdo opustí.

Historie chovu

Historie chovu kanárů je velice obsáhlá. Již v roce 1478, kdy byly Kanárské ostrovy dobyté Španěly, nechyběli krásně a příjemně zpívající kanárci v klecích tamních domorodců. Španělé byli tak nadšeni, že několik kanárů převezli do své vlasti. Zde je nejprve chovali mniši v klášterech, posléze se ale rozšířili jak do panských domů, tak do zahraničí. Dlouho se ovšem obchodovalo jen se zpívajícími samečky, zatímco samičky byly hlídané jako nejcennější svátost.

Přes veškerou ochranu se ale v polovině 16. století dostaly samičky ze svého vězení do Itálie a následně se rozšířily celou Evropou. Chov kanárů se stal světoznámým. Mladí kanárci se prý dávali „do učení“ ke slavíkům odchyceným v přírodě, aby se od nich naučili jejich pověstný tlukot. Postupem času se zdokonalovala technika výuky kanářího zpěvu.

Říká se, že historie zpěvných kanárů začíná u chudých horníků z pohoří Harz v Německu. Ti si odnepaměti brávali dolů pod zem klícku s kanárkem, ovšem nikoliv jen proto, aby je oblažoval zpěvem, ale jako varování před unikajícími jedovatými plyny. Jakmile ptáček přestal zpívat, nebo se dokonce skácel mrtvý k zemi, všichni věděli, že je nejvyšší čas vyfárat na povrch, protože jim hrozí smrtelné nebezpečí. Citliví ptáčkové na unikající plyny dokázali reagovat mnohem dříve než lidé a za tuto svou schopnost platili životem.

Z nelidských galejí je nakonec vysvobodil právě jejich zpěv. Horníci se ve volném čase začali věnovat šlechtění co nejlepších zpěváků a sláva „harckých kanárů“ se záhy rozlétla do celého světa. Mnozí lidé tak mohli zanechat otročení pod zemí, protože je lépe uživil chov a prodej jejich nadaných zpěváčků.

Chov

Většina lidí chová pro radost z jeho zpěvu jen samotného kanářího samečka. Pokud je držený od mládí, navíc krásně zkrotne, takže se stává skutečným členem rodiny, volně poletuje po bytu a s mnoha majiteli jí doslova z jednoho talíře. Pro chov takovéhoto kanárka postačí skutečně jen malá klec (s nejdelší stranou 40 - 60 cm).

Pokud se chovatel chce dočkat mláďat, pak si musí samozřejmě pořídit alespoň kanáří páreček. Někteří zkušení chovatelé navíc dávají k jedinému samečkovi i několik samiček, jindy samečka mezi samicemi přesouvají a celou péči o potomky nechávají jen na samici. Začátečníci by se ale neměli do podobného experimentování pouštět a spokojit se s chovem kanárů v párech.

K chovu využíváme buď běžně prodávané klece dlouhé 50-70 cm, mnohdy je ale vhodnější si klec vyrobit třeba z vyřazené skříňky. V chovatelském zařízení, které je kryté z více stran (postačí otevření dopředu a nahoru), se většina ptáků cítí daleko bezpečnější. Dále můžeme kanáry chovat ve voliérách vnitřních i venkovních.

Klec zařídíme jednoduše jen dvěma až třemi klacíky různé síly. Ke stěně pověsíme jako podložku pod hnízdo drátěný košíček (třeba starší čajový cedník), který vysteleme plstí. Na dno klece nezapomene položit trochu jemnějších travních stébel, mechu, ptačích peříček, nastříhaných kousků vlny nebo krátkých zvířecích chlupů (do dlouhých by se mohli kanárům zamotat nohy).

Samička si hnízdečko sama vystele a brzy do něho začne snášet vajíčka - každý den jedno, až jich bude čtyři až šest. Obvykle na nich od začátku také sedí, takže mláďata se líhnou postupně. Chovatelé někdy vajíčka odebírají a ukládají do vaty do chladu, na jejich místo pokládají do hnízda atrapy (třeba cvrnkací kuličky) a společně pak všechna snesená vajíčka vrátí do hnízda až při plné snůšce. Mládata se pak líhnou naráz a je větší naděje na jejich úspěšné dokrmení.

Kanáry necháváme hnízdit od března do konce léta, v zimě jim podklad pro hnízdo odebereme. Chovatelé, kteří vlastní více párů, oddělují na zimu samičky do samostatné větší klece a umísťují je do chladnější místnosti. Pak začnou na jaře společně hnízdit.

Krmení kanárů tvoří hlavně semena sladké řepky s přídavkem lesknice, nigru, máku, salátového semínka, loupaného ovsa, prosa a drceného semence. Pokud je to možné, stále doplňujeme nezralé klásky travin, jitrocele, listy pampelišek, ptačince, špenátu, salátu, kousky jablek atd. V době hnízdění pak nezapomene na vaječnou míchanici. V kleci musí být stále přítomný zdroj vápníku (sepiová kost, jemně mleté vaječné skořápky), do krmiva přidáváme vitamíny A a D. Semena můžeme od jara podávat máčená nebo naklíčená. Někteří chovatelé do klece dávají i pláteček slaniny - prý to zabraňuje škubání peří, které je častým zlozvykem ptáků, chovaných v klecích. V kleci musí být také velká miska s vodou, kanáři se rádi a často koupají.

Kanáří disciplíny

Chov kanárů je téměř vědecká disciplína, zahrnující celou řadu oborů a podoborů. Umožnila to mimořádná přizpůsobivost kanárů a jejich ochota rozmnožovat se takřka za všech okolností. Tyto vlastnosti určitě ocení i ten, kdo se nehodlá stát na slovo vzatým odborníkem, ale jen touží po společnosti malého barevného ptáčka, s nímž nebude mít problémy, který se mu bude přímo před očima ochotně rozmnožovat třeba v kuchyni a ještě mu tu a tam krásně zazpívá.

Dnes se kanáři nechovají jen kvůli zpěvu. Rozdělujeme je na zpěvné, barevné a postavové.

Zpěvní kanáři

Zpěvných kanárů existuje více různých plemen zcela odlišného, dědičně podmíněného zpěvu. Příkaldem jsou timbrado, španělské plemeno s hlasitým, vysokým a ostrým zpěvem, belgický bublák (malinois, wasserschläger) s velmi rozmanitým, vodově zbarveným zpěvem, smet - pařížský červeně zbarvený kanár, american singer, tyrolský slavík – zřejmě vymřelé plemeno kanárů, kteří se učili zpívat od slavíků obecných, ruský kanár, který je šlechtěný k napodobování zpěvu volně žijících ptáků, a  nejrozšířenější harcký dutopěvec.

Harzké kanáry posuzují na soutěžích v několika třídách:

Výstavní třída A1 – kanár harcký kolekce.
Výstavní třída A2 – kanár harcký – jednotlivci.
Výstavní třídy A3-A12 - barevní a postavoví – kolekce i jednotlivci, tady se boduje nejprve zpěv a pak vzhled.

Ve zpěvu kanára se střídají odlišné úseky, kterým říkáme túry. Jejich pojmenování vzniklo Harzu v polovině 19. století. Tehdejší znalci kanářího zpěvu pojmenovali jednotlivé túry většinou tak, že název se foneticky blížil skutečnému znění túry. České překlady těchto názvů jsou skutečnému znění túr vzdálenější. Posuzovatel vyjadřuje hodnotu jednotlivých túr pomocí bodů. O výši bodového hodnocení rozhoduje poloha, rytmus, barva, stavba a délka túr. Na soutěžích se dále hodnotí zpěvní projev, jeho čistota, jasnost, zřetelnost a plné vyjádření jednotlivých túr. Zpěv nevyjádřený, široký, trhaný nebo chybný je nežádoucí. Zpěv některých kanárů je hlasitý – orgánový, jiných pak tichý, jemný a kulatý. Jemným kanárům musí posuzovatel věnovat zvýšenou pozornost, protože jemný zpěv je rovnocenný orgánovému zpěvu.

V túrách odlišujeme řadu hlasových projevů, například duté role, basové role, klokoty a rolované zvonky, duté zvonky, rovné zvonky, píšťaly, hukoty a tlukoty.

Barevní kanáři

Druhou samostatnou disciplínou je chov barevných kanárů. Odlišně vybarvení jedinci se objevovali v chovu kanárů odedávna. Už v roce 1670 byli známí žlutí kanáři, kteří postupně začali vytlačovat kanáry přírodně vybarvené.  Až mnohem později se ale chovatelé začali cílevědomě věnovat šlechtění nových barevných rázů. Díky tomu dnes známe dlouhou řadu často jen trochu odlišných kanárů zbarvených do žluté a bílé po oranžovou, červenou, hnědou či strakatou. Některé barevné variety byly získané díky křížením s jinými příbuznými pěnkavovitými ptáky. Například přikřížením čížka ohnivého (Carduelis cucullatus) bylo dosaženo „ohnivě“ červené barvy. 

Snem mnoha chovatelů kanárů je získání jasně modrých kanárů, ale zatím se to ani s použitím pěnkav indigových (Passerina cyanea) nepodařilo.

Barevní kanáři se dělí na dvě hlavní skupiny: na melaninové (s hnědým a černým pigmentem) a lipochromové (s tukovým barvivem - bez hnědého či černého pigmentu). Melaninoví kanáři mají vedle černého či hnědého pigmentu, což je hlavni barva, také tukové barvivo, kterému se také říká doplňková barva. Tukovému barvivu se také říká lipochrom nebo karotenoid. Nejznámější barvou u pigmentovaných kanárů je černá (pigmentová) a žlutá (doplňková). U nepigmentovaných (lipochromových) kanárů je asi nejznámější barvou žlutá.

Pigmentovaní (melaninoví) kanáři

Tmavé kresby u tohoto typu kanárů jsou tvořeny melaniny. To jsou pigmentová zrna tyčinkovitého nebo kulatého tvaru, v peří ptáků. Jejich rozložení, množství a typ melaninů určují barevnou kresbu ptáka a jeho celkovou barvu. Tmavě hnědému a černému pigmentu se odborně říká eumelanin, zatímco žlutavě hnědavý pigment se nazývá phaeomelanin. Zatímco phaeomelanin je přítomen téměř v každém peru, tak tmavý eumelanin se většinou omezuje pouze na krycí pera. Eumelanin pokrývá vrstvu phaeomelaninu a tvoří tak na opeření kanára kresby – této pigmentované kresbě se říká proužkování.

U klasicky pigmentovaných kanárů jsou přítomny všechny výše uvedené melaniny. Klasické pigmenty jsou černý, hnědý, achátový a isabelový. Pigmentovaný kanár má jako hlavní barvu jeden z těchto pigmentů. Na pigmentaci mají vliv faktor pastelový. Téměř mizí tmavá kresba u lehce pigmentovaných kanárů, jako jsou isabeloví a hnědí kanáři. U černě a achátově pigmentovaných ptáků se sice kresba objevuje, ale pigment se projevuje v béžové až šedé barvě. Druhým faktorem je 
strakatý - strakatá mláďata vznikají křížením pigmentovaných a nepigmentovaných kanárů tato barva není u barevných kanárů žádaná.

Nepigmentovaní (lipochromoví kanáři) mají dva faktory tukových barviv - červený a žlutý. Barviva se mohou vyvíjet působením rostlinných barviv jako je karoten z mrkve, nebo žluté barvivo z určitých semen rostlin se žlutým květem. Pokud pták nekonzumuje žádná rostlinná barviva, tukové barvivo se u něho nikdy pořádně nevyvine.

Červená barva je častým tukovým barvivem. Krásná červená barva se plně projeví pouze tehdy, pokud kanár přijímá dostatek karotenu a jiných podpůrných látek, které jsou důležité pro tvorbu červeného tukového barviva. Červení kanáři mají černé nebo červené oči (mutaci s červenýma očima se říká „rubino“).

Žlutá barva je nejčastější barvou u nepigmentovaných kanárů. Byly vyšlechtěny různé barevné odstíny od světle žluté až po tmavě žlutou. Žlutí kanáři mohou mít jak černé, tak i červené oči (této červenooké mutaci se u žlutých kanárů říká „lutino“).

Bílí kanáři.  Tito kanáři jsou nepigmentovaní. Jejich barva ale nepatří mezi doplňkové barvy, ale je samostatnou skupinou. Mohou mít černé nebo červené oči (červenooká mutace se u bílých kanárů nazývá „albino“). Tito bílí kanáři se dělí na dominantní a recesivní.

Dominantní bílí kanáři - nejsou téměř nikdy zářivě bílí, protože v jejich peří je stále obsažen karotenoid, který se projevuje hlavně na letkách. Dominantní bílí kanáři by se neměli křížit mezi sebou (letální faktor způsobuje, že 25 % mláďat umírá už ve vejci).

Recesivní bílí kanáři jsou mezi chovateli populárnější než dominantní bílí kanáři. Ptáci jsou čistě bílí, čehož nelze u dominantních kanárů dosáhnout. Tito kanáři se mohou bezproblémově křížit i mezi sebou. Při chovu tohoto typu bílých kanárů je třeba pamatovat na to, že si tito ptáci nemohou sami vytvářet vitamín A, který je jím tudíž nutné podávat (asi jedenkrát týdně) v potravě.

Pigmentovaní i nepigmentovaní kanáři se mohou dále dělit na intenzivní a neintenzivní. U intenzivního zbarvení je tukové barvivo rozprostřeno rovnoměrně po celém těle. Neintenzivní kanáři, jsou kanáři s delším peřím, kdy zbývá na pero málo pigmentu, a proto jsou špičky per bezbarvé. Vzniká tím melírový efekt, kterému se říká lemování. Nedoporučuje se křížit intenzivní kanáry mezi sebou, jelikož se líhnou řídce opeřená mláďata. Naopak není vhodné mezi sebou křížit pouze kanáry s lemy (neintenzivní) -  často se líhnou mláďata s příliš dlouhými pery, která vypadají neforemně. Nejvhodnější je křížit intenzivní a neintenzivní kanáry mezi sebou.

Zbarvení dále ovlivňuje řada faktorů, například šedokřídlý faktor, opálový faktor, mozaikový faktor (původně jde o bílé ptáky s barevnými plochami na těle; samečkové a samičky mají u tohoto faktoru odlišnou kresbu – pozůstatek na křížení s čížky ohnivými; tyto dva druhy mozaikové kresby se označují jako mozaika I = samičí kresba a mozaika II = samčí kresba), slonovinový faktor, saténový faktor, phaeo faktor...

Postavoví kanáři

O něco později než na barvu se začali chovatelé cílevědomě soustředit na šlechtění kanárů postavových, lišící se od přírodních ptáků tvarem svého těla a postoji. Objevili se ptáci chocholatí i jinak podivně chocholatí, zkadeření, baculatí a naopak jaksi křivě stojící. Zemí, kde se nejvíce věnovali šlechtění kanárů, byla Anglie.

Postavových plemen najdeme desítky. Od drobných kanárů velikostí polovičních oproti kanárům zpěvným po kanáří obry s tělem dvojnásobným,od kanárů s dlouhým krkem a nohama po ptáky přikrčené a všelijak nahrbené. Již jejich jména znějí více než exoticky.

Samostatnou skupinou jsou kanáři kadeřaví a postojoví, například italský gibber (Gibber italicus), francouzský kadeřavý (Frisé du Sud), japonský kadeřavý, Melado tinerfeno, milánský kadeřavý, padovánský kadeřavý, severní holanďan, španělský giboso, švýcarský kadeřavý, Fiorino, Mehringer, pařížský trubač, skotský, mnichovský, japonský a belgický hrbáč. Dále postavoví kanáři border a fife fancy, norwich, yorkshire, Raza Espaňol či Bernois. Třetí skupinou jsou chocholatí a kreslení postavoví kanáři – barevný chocholatý, crested či gloster fancy, lancashire, lizard.