Latam vlaštovčí (Lathamus discolor) - chov

V mnoha světových jazycích jim říkají vlaštovčí papoušci. Důvodem není zbarvení či vzhled vlaštovek, které známe od nás, ale let, který pohyb opravdových vlaštovek skutečně připomíná. Ve skutečnosti ovšem anglické swift znamená rorýs (tedy příhodnější by bylo latam rorýsí) a současně rychlý či hbitý, což charakterizuje nejlépe jejich prudký a přitom jedinečný let.

Mezi běžnými milovníky exotických ptáků jsou latamové vlaštovčí (Latamus discolor) málo neznámými papoušky. Je to velká škoda, neboť se jedná o krásně zbarvené, milé, tiché a nesmírně příjemné ptáky. Také mezi zkušenějšími chovateli si své místo na zemi zatím hledají, i když nejsou zdaleka takovou vzácností, jako před čtvrt stoletím. Vlna zájmu o ně, kterou jsme před pěti deseti letu i u nás cítili, ovšem zase trochu opadla.

Můžeme nalézt řadu důvodů, proč se dosud více nerozšířili. Tím nejdůležitějším bylo jejich trochu tajemné systematické zařazení. Bývali dlouho řazeni do blízkého příbuzenstva s lorii a obdobně krmeni. Tedy převážně různými kašemi, nektarem, medovou vodou a zralým ovocem. A připravovat takovou potravu se většině chovatelů papoušků moc nechce, je to přeci jen dost zdlouhavé.  

Výskyt v přírodě

Domovem latamů je jihovýchodní Austrálie. Protože jde o tažný druh, většinu roku ho můžeme pozorovat na pevnině ve státech Viktoria a Nový Jižní Wales a dokonce až v severním Queenslandu, odkud odlétá hnízdit až 3000 km daleko na ostrov Tasmánie. Zde se první latamové objevují v srpnu a na pevninu se vracejí v únoru. Létají obvykle v hejnech. Jedná se tak o nejdál migrujícího papouška vůbec. V Tasmánii hnízdí převážně v pobřežních oblastech na severu a východě, kde roste tasmánský blahovičník Eucalyptus globulus.

Na hnízdišti se shromažďují na rozkvetlých eukalyptech, kde hodují na nektaru a pyly. Vedle toho hledají hmyz a jeho larvy, semena, bobule a různé plody. Hlavně v této době jsou velmi společenští. Běžně hnízdí n a jednom stromě více párů, v každé dutině eukalyptu od 7 do 20 m výšky. Na zem slétají výjimečně, pouze na pití a koupání.

Ve své domovině byl poprvé popsán v roce 1790 v rodu Psittacus, v roce 1830 byla systematika revidována a papoušek zařazen do monotypického rodu Lathamus – podle známého britského ornitologa Johna Lathama, které se dlouhodobě věnovat australským ptákům.

Z poměrně běžného ptáka se ovšem v přírodě postupně stal poměrně vzácný papoušek. Došlo to tak daleko, že dnes musíme latama ve volné přírodě považovat za ohrožený druh. Počet hnízdících párů je zřejmě o dost nižší než 1000 párů a bude pravděpodobně dále klesat. Podepisuje se na tom hlavně intenzivní kácení eukalyptů na dřevo a přeměna krajiny na pastviny a zemědělskou půdu.

Latamové ve světě

V první polovině minulého století byli latamové opakovaně - i když nikdy ve velkých počtech - dováženi ze své domoviny do Evropy. Z důvodu striktních ochranářských opatření od roku 1960 již nebyl legálně vyvezen z Austrálie ani jeden pták. Naštěstí se evropským chovatelům podařilo jejich populaci úspěšnými odchovy zvýšit tak, že dnes se odhaduje počet latamů chovaných v zajetí jen v Evropě na 10 tisíc zvířat, zatímco v přírodě jich zřejmě nežijí více než poslední dvě tři tisícovky. 

Ačkoliv v Evropě lze latamy považovat za ptáky poměrně rozšířené, u australských a tasmánských chovatelů jsou velmi vzácní. Problémem v místě původu je vůbec sehnat ptáky do chovu, a když už se to podaří, k jejich držení musí mít chovatel zvláštní povolení (nedávno bylo v zahraničním časopise uvedeno, že v australských voliérách žije méně než sto ptáků). V USA, Jižní Africe a Kanadě jsou latamové rovněž dost vzácní.

Již jsme se zmínili, jaké problémy dělalo zařazení latamů do zoologického systému. Vědci se dlouho přeli, zda patří k loriům, nebo k vlastním papouškovitým, případně zda je zařadit samostatně. Stojí totiž skutečně někde na pomezí, vzhledem i chováním. Tento problém dodnes řeší i někteří chovatelé. Jedni s nimi stále ještě zacházejí více jako s lorii a vedle zrní jim podstrojují kaše a nektary, druzí jako s běžnými australskými papoušky typu papouška zpěvavého nebo korely.

Pozorování v přírodě

Teprve výzkumy v přírodě přinesly uspokojivou odpověď na rozpor z předchozího odstavce. Odborníci zjistili, že během hnízdění se latamové živí pouze nektarem, pylem a hmyzem - v žádném z žaludků volně žijících ptáků, které byly zkoumány, nebyly nalezeny zbytky semen! Přesto mnozí chovatelé latamy stále nutí jen do suchého nebo klíčeného zrní, jak jsou zvyklí od jiných australských dlouhoocasých papoušků. A protože i při této stravě lze dosáhnout odchovů, myslí si a tvrdí, že to tak je správné. Všelijaká semena v přírodě začínají latamové přijímat obvykle až po sezóně, kdy stromy odkvétají. A právě tomuto cyklu by se měl každý chovatel alespoň částečně přizpůsobit.

Podle některých zkušených chovatelů je podávání různých nektarových kaší a směsí nevhodné v případě, když je chovatel není z časových důvodů schopný měnit (odstranit) během několika hodin po předložení. Hlavně v teplejším počasí se rychle kazí, kvasí, a pokud je hladoví ptáci z nedostatku jiných možností přijímají, mohou mít zažívací problémy. Proto doporučují přejít na celoroční krmení suchých a máčených směsí zrnin, ovocem, míchanicí atd. 
 

Chov

U nás se latamové chovají již řadu let, ale rozhodně je nemůžeme považovat za papoušky běžně rozšířené a nabízené. Skoro určitě zde nenajdeme více než pár desítek párů a úspěšní chovatelé by se dali možná spočítat na prstech obou rukou. Největších úspěchů dosahují chovatelé v Holandsku, Belgii, Dánsku a Německu, v poslední době také ve Francii. Jistě u nich hraje roli i skutečnost, že klima je v přímořských státech v zimním období mnohem příznivější než u nás, teploty klesají výrazně pod bod mrazu jen krátkodobě a vzácně, a průměrné lednové či únorové teploty se pohybují kolem 10 stupňů. Proto lze všechny ptáky v těchto oblastech držet v celoročních voliérách jen s úkryty, bez vytápěných zimních prostorů. A chovatelé to tak skutečně dělají, nejen u latamů, ale třeba i u amazoňanů nebo arů.

U nás je mrazivých dnů mnoho, teploty mohou klesnou až za -25 °C, a proto je nutné většinu exotických ptáků pocházejících z tropů na zimu přemísťovat na zimoviště či uzavírat do vnitřních temperovaných prostorů, kde teploty dlouhodobě neklesají pod bod mrazu. I když jsou latamové poměrně otužilí papoušci, delší silné mrazy jim rozhodně neprospívají.

Latam je skvělý letec a je chybou zavírat je do malých klecí. Ideální pro chov je kombinovaná voliéra s několikametrovým venkovním proletem, spojená se zatepleným zimovištěm, kde udržujeme teplotu v zimě mírně nad bodem mrazu. Jsou-li latamové drženi i přes léto v místnostech, pak je nutné zajistit zde dobré větrání a větrat tak, aby teploty nestoupaly příliš vysoko. Ptáci musí mít k dispozici stín. Nejcitlivější na přehřátí jsou mláďata v budkách. Samozřejmostí musí být velké misky s vodou, protože se rádi a častou koupou.

Velmi ceněnou vlastností latamů je jejich přátelská povaha. V prostorné voliéře je lze bez potíží chovat v kolonii, podle některých holandských chovatelů zde dosáhneme dokonce lepších výsledků, než pro chovu po párech. Navštívili jsme řadu chovatelů, kteří mají v kombinovaných voliérách celá hejna latamů. Mnozí jsou tak ochočení, že když jsme do voliéry vstoupili, sedali nám na hlavu, ramena i ruce a misku, kterou jsme drželi, obsypali v celém hejnu.

Latamy můžeme držet také ve společnosti jiných mírumilovných ptáků, nyní například máme tři páry ve společnosti tří párů korel chocholatých a nezaznamenali jsme jakoukoliv agresi. Mohou být dokonce s astrildy, pěnkavovitými ptáky, holoubky atd.

Jistým problémem může být sestavení chovného páru. Odlišit samce od samice podle zbarvení je problematické, zvláště u ptáků mladších než jeden rok, i když někteří zkušení chovatelé je poznají podle velikosti žlutých a červených ploch na hlavě - samci bývají mnohem výrazněji vybarvení, červená má jasně žluté ohraničení, zatímco u samic jen naznačené. U dospělých a plně vybarvených ptáků se sleduje přítomnost světlé podélné pásky (je tvořená tečkami na letkách) na spodině křídla. U mláďat je vždy přítomna, u samců v dospělosti zpravidla mizí. Většina samců ho ztrácí po prvním pelichání, u některých ovšem přetrvá až do pelichání druhého (dlouhá pera latamové mění jednou v roce). Jen na doplnění - 1. pelichání u latamů přichází ve 4. až 5. měsíci, 2. (úplné) pelichání v 10. až 12. měsíci. Dalším znakem – podle některých zkušených chovatelů dost výrazným – je zbarvení spodních křídelních krovek, které jsou u samců hnědočerné, u samic světlé.  A nakonec spodní podocasní krovky – u samce téměř červené, u samice jen růžové.

Naše zkušenosti s chovem latamů

V našem chovu chováme latamy jak v klecích, tak společně ve voliéře. Do klecí jsme umístili mutační ptáky, protože jsme se snažili tvořit páry nikoliv přirozeným výběrem (jak se děje ve společné voliéře), ale „naším rozhodnutím“. Pro jednotlivé páry jsme měli k dispozici klece s dřevěnou konstrukcí potažené bodovaným pletivem, s rozměry 120 x 80 x 60 cm. Byli velmi jednoduše zařízené, s vysokou budkou zavěšenou z vnější (přední) strany. Budky používáme prkenné, původně stavěné na chov pyrurů (základna 20 x 20 cm, výška 35 cm, otvor 5,5 – 6 cm). 

Voliéra pro společný chov má následující rozměry: vnitřním temperovaný prostor 2,5 x 1,5 x 2 m a venkovním výletem 3 x 1,5 x 2 m. V této voliéře jsme měli 3 páry latamů, 3 páry korel, a následující rok také 1 pár pyrurů modravých a 1 pár papoušíčků šedokřídlých. Budky byly umístěné po stěnách jak v záletové části, tak během letní sezóny ve výletech. Bylo jich více než chovaných párů, různých velikostí a tvarů latamové obvykle obsazovaly budky ležaté, rozdělené uvnitř mezistěnou, a také budky poměrně malé vysoké, dříve používané pro neofémy.

I když zimoviště kvůli přítomnosti afrických papoušků částečně temperujeme, latamové ve voliéře začínají snášet až na jaře, kdy se prodlužuje den a venku slunce přes den otepluje vzduch. Snůška činí 5 až 6 vajec. Na nich sedí pouze samice 19 až 20 dnů a nasedá zpravidla po snesení 2. nebo 3. vejce. Vejce jsou přitom snášena obden, takže mezi posledními a prvními mladými může být až týdenní rozestup a značný velikostní rozdíl. Většina samic seděla dobře, ovšem ne u všech párů se nám odchovy dařily. Důležité bylo sestavit dobré páry, některé dvojice nám bohužel nehnízdily. Pokud má chovatel více latamů, případně vypustí naráz hejno a nechá páry vybrat přirozenou cestou, má vyhráno. Liché a nespárované jednice z voliéry odstraní, případně doplní nové ptáky. My jsme se snažili využít dva dovezené mutační ptáky, které jsme neměli čím nahradit a jejichž párování činilo problémy.

Odchov mladých

Na dno bude dáváme asi 4 cm dřevěných hoblin. Některé páry se ale snaží dno vyčistit a obsah vyhazují, zůstane jen zbytek. Velké hobliny nadrtí na malé částečky. Mláďata kroužkujeme ve věku 8 – 10 dnů kroužky o průměru 5 mm.

Značným problémem hlavně menších budek (a u párů, které dno vyčistí) je, že během pár dnů po vylíhnutí mladých se začne dno budky špinit od zbytků donášené potravy a trusu. Proto je vhodné zkraje jednou za dva dny, později dokonce jedno za den opatrně hobliny vyměnit za čisté. Latamové s těmito zásahy obvykle nemají žádné problémy a do budky se hned vracejí.

Pokud ptáci hnízdí ve venkovním výletu a jsou teplé dny, je nutné zabezpečit určitou cirkulaci vzduchu v budkách. Vhodné jsou otvory navrtané do stěny budky v horní části proti vstupnímu otvoru. Mláďata snesou v budce dost vysoké teploty, ale vše má svou hranici. Pokud zajistíme v budce nezbytnou hygienu a větrání, odchov by se měl podařit.

Kolem pěti týdnů stáří mláďata budku opouštějí. Létají zmateně a prudce a u velkých voliér se mohou zranit či zabít nárazem na pletivo. Je dobré pletivo zevnitř (či zvenku) vyznačit alepsoň někde větvemi s listím.

Páry brzy po vylétnutí mladých hnízdí znovu. Může to být trochu problém, protože vylétlá mláďata samec sám, dokrmuje asi 10 dnů, a mezi tím létá do budky krmit samici. Problémem také může být, že samice snáší ještě v době, kdy jsou v budce nejmladší mláďata. Ta ji samozřejmě ruší, vejce rozhazují...

A nakonec ještě jedna velmi důležitá informace – latamové milují světlo, i v zimě bychom jim měli svícením  den prodlužovat alespoň na 10 hodin.

Správné krmení

Ke krmení latamů používáme směsi pro agapornise nebo malé papoušky, vyráběné zahraničními firmami, nebo si je mícháme sami. Základem je směs několika druhů prosa, lesknice, ovsa, semence, kardi a malého množství slunečnice, hlavně v chladné části roku.  Klíčíme a máčíme pšenici, omezeně také drobnozrnnou slunečnici.

Více než polovinu krmné dávky (objemově a po celý rok) tvoří směs ovoce i zeleniny všeho druhu včetně citrusů, kterou latamové milují. Vše krájíme na co nejmenší kousky a promícháme alespoň půl hodiny před podáváním s nadrobno nalámanými piškoty, které zvlhnou. Půlky pomerančů také pravidelně napichujeme na hák a zavěšujeme do voliéry. Do druhého dne latamové obsah vyberou a zbude jen slupka.

Asi 1 – 2 x týdně dostávají latamové na mističku lžičku vanilkového pribináčku (množství na jednoho ptáka), případně bílý jogurt dochucený trochou medu nebo přírodního džemu. To během chvíle vyberou.

Dříve jsme používali klasickou vaječnou směs, nyní si práci „usnadňujeme“ a mícháme strouhanou mrkev se suchou vaječnou směsí. Ptáci ji dostávají obden stejně jako ovoce.

Do krmiva dále přidáváme nepravidelně různé vitamíno-minerální přípravky, i když vlastní suchá vaječná směs je bohatě dotovaná a není to nezbytností.  

Asi 2 x za měsíc nabízíme větve na okusování, nejlepší jsou vrbové. V kůře je obsažen salicin, anorganické soli, třísloviny, flavonoidy. Tyto látky mají velmi pozitivní vliv na zdravotní stav papoušků, jejich působení je uklidňující, antipyretické, stahující.

Větve navíc latamy na dlouho zabaví, zbaví je zbytečné nudy. Riziko nudy je u menších papoušků bohužel stále ještě často podceňováno.

Latamové mají velkou spotřebu vody, rádi a často se koupají. Vždy ocení misku s vodou, prosté pítko v pletivu je neuspokojí. Vodu měníme a doléváme pokud možno denně.

Jak krmí jiní chovatelé

V literatuře i na webech najdeme řadu receptů na krmení latamů. Dočteme se v nich například následující informace. Mnozí nedají dopustit na zmíněný nektar pro lorie, který musí být denně čerstvý, v horkých dnech se mění i dvakrát denně. Součástí potravy musí být pyl. Je asi pro život opravdu důležitý, v Tasmánii kryje největší část potřeby bílkovin. Podává se samostatně, nebo zamíchaný s nektarem či míchanicí. Do voliéry je nutné co nejčastěji věšet květy nejedovatých bylin a stromů. Ideální jsou ty druhy, na kterých je nejvíce včel. Podává se hmyz, který je v přírodě v době odchovu mladých základní složkou potravy. Lze ho nahradit suchou směsí pro hmyzožravé ptáky.

Mutace

Zájemci o chov mutací mají k dispozici několik zajímavě zbarvených možností. Jejich revizi nedávno provedla skupina Mutavi ve snaze správně je popsat a pojmenovat. Toto je výsledek jejich práce:

Faded

První známá mutace, která se objevila v roce 1982 a dědí se se Podle literatury tato mutace má původ v roce 1982 a dědí jako autosomálně recesivně. Ptáci mají po narození červené oči, které se později mění na tmavě hnědé. Celkově je pták méně jasně zbarvený než přírodní, žlutozelený, letky šedohnědé, černá bledá, červená v nezměněném stavu.

Tato mutace je známá jako pastel, ale někdy ji chovatelé nazývají cinnamon (skořice) nebo fallow (plavá).

Je zřejmé, že změna zbarvení je způsobena zředěním melaninu. Dědičnost vylučuje pojmenování skořice (mutace vázaná na pohlaví), tmavé oči vylučují fallow (dědičnost sice autosomálně recesivní, ale ptáci mají obvykle červené oči).

Po vyšetření peří byla tato mutace správně pojmenována jako faded (vybledlá). Mutace faded vykazuje kvalitativní i kvantitativní snížení eumelaninu v peří.

Misty

Tato mutace se objevila před několika lety kdesi v Beneluxu a dědí jako semi-dominantně. Ptákům se říkalo tmavozelený a olivový. Na první pohled mají ptáci olivově zelené zbarvení. Všichni víme, že olivově zelený pták je světle zelený pták se dvěma tmavými faktory. Tento tmavý faktor zmenšuje houbovité zóny v perech a mění tak jejich zelenou barvu na tmavě zelenou či olivově zelenou (jeden nebo dva tmavé faktory). V modrém peří se modrá (tzv skyblue, nebesky modrá, bez tmavých faktorů) mění na kobaltovou (s jedním tmavým faktorem) a mauve (se dvěma tmavými faktory). Při pohledy na latama s tímto zbarvení je zjevné, že i když zelená tmavne, modrá se nemění. Proto lze vyloučit existenci tmavého faktoru a původní pojmenování olivový je chybné.

Pro ptáky podobně zbarvené se používá pojmenování greygreen – šedozelená. Jenže po prozkoumání modré řady lze i tuto mutaci vyloučit

Detailní průzkum peří ukázal, že se jedná o mutaci nazývanou místy. Zde je eumelanin silně redukován v kůře, ale ne v dalších částech pera. Jedinci s jedním faktorem místy ukazují pouze minimální odchylku od přírodního jedince. Ten je výrazný až u dvoufaktorového ptáka.

Červenobřichý?

Velmi cenění jsou latamové s jasně červeným břichem, případně i prsní partií. Jsou opravdu krásně zbarvení, nejde ale o mutaci, nýbrž práci dlouhodobého šlechtění, kdy se spojovali výrazně červeně vybarvení jedinci.

Lutino

Začátkem prosince se na našem inzertním webu ob jevila nabídka lutinového latama, kterého prodával chovatel Jiří Kureš. Na žádost o zaslání obrázku nebo bližší informace jsme se dozvěděl, že pták je prodaný, chovatel se mnou dále nekomunikoval. Pokud jde skutečně o lutinové jedince, je to velmi raritní odchov. Mnohem spíše půjde o neznalost chovatele nebo hloupý vtip.    

Závěrem

Aby byl chov latamů úspěšný a chovatel dosáhl úspěšných odchovu, měl by splnit 4 základní podmínky:

1. Voliéry či klece musí být prostorné, čisté.
2. Denní světlo poskytujeme od zimy do léta, v zimě prodlužujeme den.
3. Teplota by neměla být delší dobu pod bodem mrazu, i když jde o otužilé ptáky.
4. Potrava musí být kvalitní, bohatá, ptákům předkládáme široký výběr, potravu obměňujeme.