Jak se žije (koním) v Portugalsku

Asi hlavním důvodem (kromě moc příjemného počasí v zimě) našeho rozhodnutí pro Portugalsko je, že je skutečnou „koňařskou“ velmocí. Sice v úplně jiném duchu než Německo nebo Holandsko, ale rozhodně je. Zjistila jsem to už před třemi lety, když jsem zde navštívila mnoho známých chovatelů ve snaze udělat si dobrou představu o lusitánech a najít pro sebe toho správného parťáka. Sice jsem ho pak nakonec koupila ve Francii, ale narodil se v Portugalsku. Letos se se mnou tedy vlastně vrátil domů, což bylo na jeho adaptaci na místní prostředí poznat. Náš druhý kůň, původem napůl Němec a napůl Holanďan, narozený v Čechách, měl s přizpůsobením podstatně větší potíže.

Co všechno je tady jiné? Předně to, že koní je tu opravdu hodně a jsou tu běžnou součástí života. Není výjimkou vidět ohradu s koňmi vedle paneláků na kraji Lisabonu. Na druhou stranu tady ale prakticky nejsou hobby stáje a rekreační jezdci, kteří u nás představují asi největší procento. Po pravdě řečeno jsem tu nepotkala asi nikoho, kdo by s koňmi jezdil na vyjížďky. Když jsem vyrazila ven já, místní zemědělci i stájoví kolegové na mě zírali skoro s ústy dokořán. Nicméně na žádný odpor jsem nenarazila, takže zakázané to zjevně není. Jezdí se tu převážně v halách, větší stáje mají i venkovní jízdárny, ale hala je tu asi vzhledem k letním teplotám skoro nutností. Populární je tu working equitation, drezura, v mnoha stájích jsou k vidění i velké kruhové arény na bullfighting. Skokové kolbiště je velký nadstandard. 

Velmi typická portugalská brána do areálu. Foto: Kateřina Lipinská

Na rozdíl od našich stájí je tu jezdectví velmi rozšířené především mezi muži a to všech věkových kategorií. Spíše než jako koníček je to ale prostředek obživy mnoha místních lidí, od chovatelů přes pomocný personál až po jezdce a trenéry. Lusitánští koně jsou nejen portugalskou velkou chloubou (kterou oslavují třeba na každoročním festivalu v Goleze), ale i zajímavým vývozním artiklem. Hřebčínů je tu tolik, že i když je budete objíždět několik týdnů, nestihnete objet všechny. A všude vás vřele přivítají a své koně i umění rádi předvedou. I v obou stájích, ve kterých jsem tu s koňmi pobývala (a pobývám), panovala velmi příjemná atmosféra. I když jsem zpočátku často narážela na to, že se tu mnoho věcí dělá jinak a docházelo i k nedorozuměním, nesetkala jsem se s nikým, kdo by na mě byl nepříjemný, něco kritizoval, nebo si stěžoval. Každý si zde především hledí svého, koneckonců většina jezdců ve stájích, kde jsem byla, jsou profesionálové. Ale stačí naznačit, že potřebujete pomoc a hned se najdou ochotné ruce. Někdy přijde pomoc, i když ani nenaznačujete. Potkala jsem tu opravdu obrovské procento nesmírně milých lidí a rozhodně se mi po nich bude moc stýskat.

Hala tu je nutnost. Foto: Kateřina Lipinská

Království za výběh

Jediný (a pro mě bohužel docela zásadní) kámen úrazu jsou tu výběhy. Ne že by tady neexistovaly, najdete je v každé stáji, kde se věnují i chovu (což jsou skoro všechny). Jsou ale vyhrazeny chovným klisnám a hříbatům. Jakmile se kůň (většinou hřebec) obsedne, automaticky se předpokládá, že do výběhu chodit nebude, protože bude šetřit síly na práci a zbytek času bude rád odpočívat v boxu. Maximálně když má volno, jde do kolotoče nebo maličkého paddocku. S několika jezdci jsem zapředla debatu na toto téma a kromě výše uvedeného jsem se ještě dozvěděla, že není žádoucí, aby si koně vytvářeli sociální vazby spolu, protože mají mít největší vazbu se svým jezdcem. No a také nikdo nechce, aby se vyváleli, protože Portugalcům velmi záleží na tom, aby při ježdění vypadali dobře. Přiznám se, že to mě také neskutečně udivovalo vzhledem k tomu, kolik koní bylo potřeba za den odjezdit nebo polonžovat (aby nestáli). V tomto jsou Portugalci opravdu neskutečně poctiví.

Místní seno. Foto: Kateřina Lipinská

Výběhy byly jedním z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla po šesti týdnech tady kluky z první, jinak velice luxusní stáje s příjemnými lidmi a perfektním zázemím přestěhovat. V nové stáji zdaleka takový luxus nebyl, ale byly výběhy! V Čechách bych asi nebyla nadšená z celkem malého obdélníčku, z něhož ještě část byla dost bahnitá, ale tady mi připadalo jako malý zázrak, že mohou být kluci venku spolu a každý den. A dokonce mají ve výběhu i přístřešek, kam jim mohu navézt seno a tak si být jistá, že ho budou mít dostatek.

Na vyjížďce. Foto: Kateřina Lipinská

Se senem to tu totiž taky není úplně jednoduché. Kdybych řekla, že se s ním šetří, tak bych jim křivdila. Mí koně ho v žádné stáji nedostávali málo, a když jsem jim zkusila přidat, nedožírali ho. Spíš si myslím, že místní seno není tak výživné jako naše. Asi proto dostávají místní koně poměrně hodně jádra. Tedy granulí, oves nebo ječmen jsem tu nepotkala. Veškeré seno, které jsem tu (na více místech) viděla, je dost žluté a tužší a mým koním úplně moc nechutnalo. Noni s tím tedy zásadnější problém neměl, ale Fester si zvykal hůř, docela zhubl a začínala jsem si o něj dělat starosti. Když se mi tu podařilo sehnat granule, jejichž hlavní složkou byla vojtěška a řepné řízky, docela jsem zajásala. A když pak po přestěhování mohl zase normálně chodit do výběhu, navíc s Nonim, pookřál a ožil před očima.

Na vyjížďce. Foto: Kateřina Lipinská