Loriové vedou sladký život

Při cestě za papoušky jihovýchodní Asie (a také zčásti Austrálie) si dnes představíme rozsáhlou skupinu loriů. Patří k papouškům, kteří nenechají v klidu srdce snad žádného milovníka ptáků. Málokterý opeřenec se jim totiž vyrovná svou krásou a především pestrostí barev. Přesto skutečných chovatelů loriů bychom u nás napočítali jen pár desítek. To je proti mnoha tisícům chovatelů andulek, neofém, agapornisů či dokonce žaků jen zrnkem v hromadě písku. Proč?

Hlavním důvodem je úzká potravní specializace loriů. Nemají v oblibě zrní, ale libují si v nektaru z květů, ve sladkém ovoci, v pylu, míze stromů a dokonce i v medu. Jejich záliba ve sladkém působí na většinu z nás, kteří máme podobné sklony, docela sympaticky. Ovšem pouze do chvíle, než si představíme, že bychom takové potravní nároky měli denně uspokojovat. 

Není to ale tak zlé. Ještě před pár lety se chovatelé loriů museli denně mořit složitým mícháním ovocných kaší a směsí napodobujících či nahrazujících nektar. Dnes mohou prostě jen zajít do specializovaného obchodu s potřebami pro exotické ptactvo a zakoupit instantní směs pro lorie, která už všechno potřebné obsahuje.

Jazyk jako štětec

Přesto si právě loriové zaslouží naši pozornost. Jsou totiž nejen překrásně zbarvení, ale jejich život je nesmírně zajímavý a v mnoha ohledech ojedinělý. Lorie najdete na každé slušné ptačí výstavě. Když si je dobře prohlédnete, zjistíte, že jejich zobák není zdaleka tak silný a krátký jako u mnoha dalších papoušků, naopak je spíše delší, štíhlejší a na horní čelisti bez nápadného zubovitého zářezu. Když ho lori otevře, lze zahlédnout zvláštní jazyk. Ten je u všech papoušků masitý a krátký, u loriů ovšem navíc shora krytý jemnými vláknitými papilami, takže nejvíc ze všeho připomíná jakýsi zastřihnutý štěteček. 

Jak tvar zobáku, tak zvláštní jazyk a pohárky na nabírání nektaru jsou důkazem jejich zmíněné potravní specializace. Kdysi dávno se jejich vývoj začal ubírat jiným směrem než u ostatních papoušků. O důvodech se můžeme jen dohadovat, ale evoluce takových rozchodů zažila nespočet, vždyť i člověk se při jednom z nich oddělil od svých lidoopích předků.

Od zrní ke květům

V každém případě kdysi kdesi v indomalajské oblasti skupina ptáků vzdala marný boj o rostlinná semena se silnějšími protivníky a začala hledat obživu jinde. Vybrala si květy stromů i bylin, jejich sladký nektar, pyl a dokonce okvětní lístky, po dozrání plodů pak sladkou dužinu. Semena se dostávala stále více na okraj jejich zájmu, i když ani dnes některé druhy loriů semeny nepohrdnou, zvláště jsou-li nezralá. Sehnat dostatek nektaru a pylu ovšem není vždycky snadné, protože v tropické Asii i Austrálii se podobně jako u nás střídají roční období: suchá část roku s vlhčí, deštivou, při které vše vykvete, monzunové deště. Naštěstí na různých místech kvetou stromy v rozdílnou dobu, a tak loriové často putují po kraji a hledají potravu. O tom, že se jim to daří, není pochyb - ve své domovině totiž nejsou nijak vzácní a vidět je můžeme dokonce v zahradách uprostřed měst. Na řadě míst je ochránci a milovníci přírody přikrmují sladkými kašemi a šťávami, takže loriové k nim pravidelně létají. A jsou dokonce parky, kde jsou hejna zcela ochočených loriů vyhlášenou turistickou atrakcí, sedají lidem po rukách i po hlavách, doslova obalí nabízené misky s potravou.

Přátelský hračička

V předchozích letech se k nám dostávali vesměs loriové odchycení v přírodě. Dnes - vzhledem k jejich přísné ochraně - jsou dovozy ojedinělé a mnohem snazší je získat mládě odchované již v zajetí. To sice bývá dražší, ovšem pro chov je mnohem vhodnější. Je zvyklé na naše klimatické podmínky, náhradní stravu, a navíc je buď ochočené, nebo se ochočí během pár dnů. 

To ale neznamená, že by se starší lori nikdy neochočil, opak je pravdou. Loriové si zvyknou na svého majitele prakticky vždycky, při dobrém zacházení i v dospělém věku. Vůči lidem a leckdy i jiným domácím zvířatům jsou přátelští, bez známek agresivity. Tím se dost významně liší od jiných papoušků. Velice rádi si hrají mezi sebou nebo s různými hračkami a předměty, které mají k dispozici. 

Vypustíte-li ochočeného loriho v místnosti, musíte ho stále sledovat a „umravňovat“, jinak totiž postupně nahází na zem vše, co uzvedne, rozsype, co se rozsypat dá, a vyleje, co se vylít dá. Nelze mu to však mít za zlé, jen hledá zábavu, chce si hrát. 

Kdo drží celý pár loriů, ten možná bude mít jedinečnou příležitost odhalit i ty nejintimnější detaily z jejich života. Bude moci zblízka pozorovat jejich námluvy i milostné hrátky, nekonečné vyznávání lásky. Na rozdíl od mnoha ostatních papoušků na jeho přítomnost nebudou brát ohled.

Správný domov

Obyčejnou klec či voliérku, byť dost velkou a luxusně vybavenou, nelze pro lorie doporučit. Tedy pokud ji nepostavíte do vany nebo samostatné vykachlíkované místnosti, případně přes léto na zahradu. Důvod je jen jeden, a to velice prostý: tak jako je tekutá strava loriů, je tekutý i jejich trus. A protože loriové nejsou žádní špindírové, trus se snaží vždycky stříknout co nejdál za sebe. Bohužel těžko se jim vysvětluje, že zrovna nesedí na větvi v přírodě, kde nějaký ten stříkanec nevadí, nýbrž vedle nově vymalované zdi nebo na koberci. A právě nyní jsme narazili na druhý zásadní důvod, proč nejsou loriové v zajetí tak rozšířeni, jak by si zasloužili. Udržet klec v čistotě je totiž dost pracné. 

K chovu si většina chovatelů i zájemců staví originální zařízení. Pro jednoho či pár loriů, kteří budou rodinnými miláčky bez ambicí na rozmnožování, je nejvhodnější voliérka o rozměrech asi 1 m3, střízlivě vybavená jen dvěma bidýlky na opačných stranách. Zadní a boční stěny by měly být ze skla nebo plastu a snadno vysunovatelné, přičemž po jejich odstranění by ptákům v úniku mělo bránit pletivo. Stěny pak bude nezbytné téměř každý den vysouvat a omývat tekoucí vodou. Stejně vysunovatelné musí být dno voliérky, na které navíc položíme v několika vrstvách noviny. I dno se musí pravidelně, obyčejně dvakrát denně čistit. Nádobky na vodu a potravu je vhodné zavěsit do výšky bidýlek, aby si ptáci neznečišťovali jejich obsah.

Kromě klecí jsou vhodné prostorné voliéry, ideální je možnost venkovního výletu. Loriové v letních dnech milují slunce a teplý déšť. Chováme je zásadně jen po párech. I když vypadají jako andílci, mohou být nesmírně agresivními zabijáky. Dobrotu většinou nedělá ani chov dvou párů loriů v sousedních voliérách. Veškerý čas totiž ptáci často tráví vzájemným pronásledováním a výpady proti pletivu.

Ideální je voliéra zavěšená asi metr nad zemí a s pletivovým dnem, pod kterou je omyvatelná (vykachlíkovaná) podlaha se spádem do odtoku. Ta umožní klec i podlahu pod dní denně omýt proudem vody. Do klasických voliér se na dno osvědčila dřevěná drť nejlépe z tvrdého dřena, která výtečně jímá vlhko i pachy a podle zkušených chovatelů ji stačí měnit asi 4 x v roce.

Krmení už není věda 

Vraťme se ještě jednou k potravě v zajetí držených loriů, která zájemce o chov vždy odrazovala. V dřívějších dobách nebylo u nás možné celoročně kupovat citrusové plody, broskve, banány, k sehnání nebyly kvalitní dětské výživy (Milupa) atd. Dnes ovšem chovu nic nebrání. A navíc většina chovatelů loriů využívá komerčně vyráběné instantní směsi určené právě pro tyto papoušky. Mají nespočet výhod. Jednak si chovatel připraví vždy jen takové množství tekuté stravy, kterou loriové spotřebují během několika hodin, a tak nehrozí, že zkvasí. Je pochopitelně vhodné podávat menší dávku nektaru alespoň dvakrát za den - ráno a odpoledne, na noc pak misku dobře vymýt a naplnit zase až ráno. Instantní směsi se ředí vodou podle návodu na obalu.

Ovoce se nabízí pokrájené v mističce nebo napíchlé na háčky ve výšce bidýlek. Tady je možné upevnit celé půlky jablek, pomerančů, broskví, meruněk, slív, švestek, hrušek atd., zbytky pak s večerem opět při úklidu klece odstranit. 

Kromě nektaru a ovoce musí mít loriové k dispozici směs drobnějších suchých semen, i když je přijímají jen omezeně, a pak semena máčená či klíčená. Ke klíčení se hodí všechna semena, pro lorie se doporučuje senegalské proso v klasech (namáčíme se celé klasy), drobnozrnná slunečnice, pšenice, proso atd.

Potravu loriů lze v sezoně obohacovat nezralými obilnými klasy a palicemi kukuřice, květy ovocných stromů a pochopitelně všemi dostupnými sladkými a šťavnatými divokými či zahradními plody - třešněmi a višněmi, borůvkami, ostružinami či malinami, jeřabinami, rybízem a angreštem atd. Ty se dají bez problémů v menších oddělených dávkách zamrazit na zimu a využívat tak v dobách, kdy je nabídka přece jen nižší. Z exotických plodů je dobré mango, papaya, kivi atd. Při správném krmení a využívání instantních směsí již není nutné krmnou dávku pro lorie doplňovat vitaminy a minerálními látkami, snad až na zdroj vápníku - sépiovou kost.

Jen dvě mláďata

Lorie dnes u nás rozmnožuje pravidelně řada chovatelů. Daří se jim to jak v menších vnitřních voliérách, tak v prostorných voliérách s venkovními výlety, do kterých lze ptáky vypouštět při teplotách nad 10 až 15° C. Budka by měla být vyšší, vhodný je vydlabaný přírodní kmen, vletový otvor musí odpovídat velikosti ptáka. Na dno budky se namačká vrstva vlhkých hoblin. Loriové hnízdí v kteroukoliv roční dobu, ideální je to v létě, kdy je největší nabídka plodů. Dobrý pár hnízdí opakovaně několikrát v roce.

Samice snáší obden zpravidla jen dvě vejce, na kterých sedí 24 až 28 dní. Mladí rostou pomalu, a i když je oba rodiče pečlivě krmí, z budky vyletují asi po dvou až třech měsících. Další měsíc je rodiče přikrmují m imo hnízdo, někdy tato povinnost zůstane jen na samci, protože samice již sedí v budce na nové snůšce. Jakmile jsou mláďata samostatná, je nezbytné je od rodičů oddělit, protože hlavně samec může být dost agresivní a mohl by jim ublížit.  

Loriové si určitě zaslouží mnohem větší pozornost, než jaká jim je dosud věnována. Chovatelům se za ni odvděčí nezaměnitelným chováním, inteligencí a možná i odchovem tolik ceněného potomstva. A jejich pořizovací cena – zvláště u běžnějších druhů – je více než přijatelná.