Tirikové - křiklouni z pralesa

Barva a velikost nejsou všechno. To si musí přiznat každý, kdo měl někdy možnost delší dobu pozorovat nebo dokonce chovat menší jihoamerické papoušky s neobvyklým jménem tirika. Máme v chovu dva druhy a získali si srdce naše i mnohých našich návštěv. Přitom nejsou nijak mimořádně vybarvení, ba právě naopak, jsou téměř celozelení. Chlubit se nemohou ani majestátními rozměry. Jsou ovšem  úhlední,  úpravní, a hlavně stále čilí. se zájmem sledují vše, co se v jejich okolí děje, a ve chvilkách klidu si  páry navzájem projevují velkou lásku. Není divu, že hlavně v USA jsou dnes tirikové na vrcholu popularity a jako rodinné miláčky je chovají v mnoha rodinách. Za nenápadným zevnějškem se však skrývá také jedno nebezpečí.

K prvnímu páru tiriků jsme přišli náhodou. Kamarád se stěhoval a potřeboval pro ně najít nové útočiště. Zimu strávili ve voliérce ve vytápěné ptačí místnosti, s příchodem teplých jarních dnů jsme je umístili do venkovního výletu s navazujícím vnitřním prostorem. Jakkoliv byli během zimy aktivní a viditelně spokojení, na slunci nastala okamžitá změna. Oběma ptákům se venku během pár hodin zalíbilo. S neskrývaným potěšením poletovali voliérou, šplhali po pletivu, okusovali bidla i zavěšené hnízdní budky, a hlavně se téměř nepřetržitě ozývali. Každou chvilku si jeden nebo oba sedli na bidélko, zdvihli hlavičky a začali volat. Tedy nebylo to volání, byl to křik, či spíše řev, pokud tak můžeme o ptačím hlase vůbec mluvit.

Křikem se ozývají i ostatní papoušci. Více či méně hlasitě, více či méně příjemně, ale s tím, co předváděli oba tirikové, jsme se v naše chovu dosud nesetkali. Nestačilo jim totiž jednou či dvakrát se ozvat, ale se zakloněnou hlavou hulákali v několikaminutových sekvencích. Po pár dnech bylo jasné, že pokud máme vydržet se sousedy, tirikové se musí vrátit do ptačího pokoje, ve kterém lze otvírat okno na tu stranu, kde nejsou sousedé tak blízko.

Zde chováme naše tiriky dodnes, jejich hlasové projevy se zmírnily a jsou ve skvělé kondici. Bohužel takové potěšení, jako byl pobyt na přímém slunci a také dešti, jim už poskytnout nemůžeme.

Je dřív slyšet

V přírodě žijí tirikové vyjma doby hnízdění v různě velkých hejnech, tvořených buď jednou, nebo několika spojenými rodinami. Jistě si každý dovede představit, jak hlasitá je to společnost. Vnímavý pozorovatel si hejna tiriků sbírajících potravu někde v koruně stromu všimne vždy podle hlasu, ovšem vidět je v záplavě zeleně se možná ani nepodaří.

Takové bylo i naše první setkání s tiriky bělokřídlými na okraji floridské metropole Miami. Tito ptáci zde nejsou původní, byli sem před mnoha lety vysazeni podobně jako některé další druhy papoušků, ovšem zdomácněli tu a výborně prosperují. V zahradách mimo centrum na tiriky narážíme dost často. Tedy obvykle narazíme na velký strom s hustou rozložitou korunou, ze které se ozývá jejich křik. Pokud máme čas, trpělivost a k tomu i dalekohled, po chvilce najdeme ve větvoví zavěšené zelené ptáčky v nejroztodivnějších pozicích, šplhající a poskakující. Někteří se živí sladkými plody, jiní se hašteří, rodiče krmí létající, ale dosud nesamostatná mláďata. Chovají se naprosto nenuceně a zvědaví lidé pod nimi jim nestojí ani za letmý pohled.

Kamarád indiánů

Jiné tiriky jsme viděli na tržišti ve městě Otavalo na severu Ekvádoru. Na stolečku před jedním indiánem tam seděla trojice papoušků se zájmem sledujících okolí a uždibujích sousta z předloženého pomeranče. Jednalo se o mláďata vybraná z hnízda. Právě od onoho indiána jsme se dozvěděli, že mladí tirikové jsou mezi domorodci velice oblíbenými společníky. Jsou totiž malí a tím pádem skladní, takže jim stačí malá poutěná klec, kterou nerozkousají, a přitom jsou prakticky stejně inteligentní a učenliví jako papoušci o mnoho větší. A prý jim nečiní velké problémy ani naučit se mluvit. Svedli jsme sami se sebou tehdy opravdu hodně náročný boj, abychom si tři sourozence nekoupili a neodvezli domů. Zabránily nám v tom jen přísné předpisy a zákony, které převoz bez patřičných povolení neumožňují.

Tirika jako kamarád  

Sehnat dnes u nás papoušky tiriky není dvakrát snadné. Je zde sice několik chovatelů, kteří nejdostupnější druh ­ tiriku zeleného ­ odchovávají, ovšem znamená to trpělivé pročítání odborných časopisů a čekání na okamžik, kdy se nabídka mladých nebo oficiálně dovezených ptáků objeví. Když se nám tyto podaří získat, můžeme je rozdělit po párech do klecí nebo ve skupině umístit do dostatečně velké voliérky.

Možná si však - a to je asi nejčastější případ - pořídíme jen jedno mládě na ochočení. Ochočení tirikové jsou dnes velkou módou hlavně na severoamerickém kontinentu, přičemž, alespoň podle počtu webových stránek věnovaných ptačím miláčkům, jednoznačně vedou tirikové rudokřídlí (Brotogeris pyrrhopterus), tedy stejný druh, jaký prodávali na trhu v Otavalu. Těžko říci, zda důvodem upřednostňování tohoto druhu je jeho větší barevnost, inteligence nebo dostupnost.

Mladého tiriku můžeme umístit do menší klece (60 až 80 cm dlouhé), ze které ho pod dozorem vypouštíme. Vhodné je použít klec, jež má otevíratelnou vrchní část, která umožní, aby pták odpočíval nad klecí a neznečišťoval zbytečně zařízení bytu.

Ochočeného tiriku krmíme a vodu mu dáváme vždy a pouze v jeho kleci, aby se tam naučil vracet. Je totiž důležité ho do klece zavírat v době, kdy ho nemůžeme sledovat, a také na noc. Důvodem není ani tak obava, že něco poničí, ale strach o bezpečnost papouška, který může ve členitém interiéru bytu snadno někam zapadnout, pozřít něco jedovatého a podobně.

Pro pár voliérka

Pár tiriků bude dobře prosperovat, dokonce se možná rozmnožovat, i v menší voliérce. Někteří naši chovatelé je úspěšně odchovali v klecích jen 90 cm dlouhých. Jiní zase preferují voliérky větší, ať už vnitřní, nebo venkovní. Jestliže tiriky vypouštíme ven, nesmíme zapomenout, že jsou to původem obyvatelé tropů a naše klima je pro ně příliš drsné. Ven je tedy umístíme podle počasí až někdy v dubnu a s příchodem mrazíků (v říjnu) je zase vrátíme do vytápěného zimoviště. U některých chovatelů přitom v létě nehnízdí a mladé odchovají v mnohem menším vnitřním prostoru.

I když můžeme ve voliéře chovat hejno tiriků společně a tímto způsobem je skutečně řada zahraničních chovatelů drží, běžnější je rozdělení po párech, kdy je větší naděje na dosažení úspěšného odchovu.

Hnízdění

K hnízdění předkládáme budky ležaté i stojaté, velikosti asi jako pro agapornisy nebo neofémy. Tedy 16 x 25 x 18 cm (horizontální) nebo 16 x 16 x 25 až 30 cm (vertikální) typ. Na dno dáme vrstvu hrubých hoblin. Tirikové většinou nestavějí hnízdo, jen nadrtí hobliny a část vyházejí, ale jsou známy případy, kdy samice do budky nosila kousky kůry a větviček.

Budku by měl mít pár tiriků zavěšenou neustále. V budce totiž celoročně nocují. Přes den se ovšem zdržují převážně mimo ni, a to až do začátku hnízdění. Pak se jejich chování změní.

Přivyklý pár na začátku hnízdní periody jako by nevnímal přítomnost chovatele (což jsme u jiných druhů papoušků, které chováme,  nikdy nepozorovali) se v jeho přítomnosti dlouho a hlasitě páří, krmí, sameček láká u vchodu do budky samičku, zalézá dovnitř, vystrkuje hlavu a ozývá se kontaktním hlasem.

Ani páření ale neznamená, že samice hned snese vejce. Stalo se nám, že první vajíčko se objevilo až po dvou měsících od chvíle, kdy jsme páření poprvé pozorovali. Jakmile se začne samička nebo celý pár zdržovat v budce i přes den, je pravděpodobné, že vajíčko je sneseno nebo se tak stane v nejbližších dnech. Kontrolu budky provádíme vždy velice opatrně a co nejméně, některé páry ji špatně snášejí a mohou mladé usmrtit.

Samička snáší obvykle 3 až 6 bílých vajec, na kterých sama sedí 22 až 23 dní. Mladí se líhnou postupně tak, jak samička ve dvoudenním cyklu vajíčka snášela. Zahřívá je totiž až od snesení druhého vejce.

Mladé krmí také samice, samec jí nosí potravu do budky nebo ji krmí mimo budku v době, kdy se jde napít nebo vyprázdnit.

Budku mladí opouštějí po 6 až 8 týdnech, ale samec se samicí je ještě asi dva týdny poté dokrmují. Rodiče většinou nejsou agresivní, takže u nich můžeme mladé nechat do té doby, než začnou projevovat snahu hnízdit znovu. Dobrý pár může zahnízdit až třikrát v jednom roce.

Potrava

V přírodě vedle dozrávajících semen tvoří hlavní potravu tiriků nejrůznější sladké plody a zelené krmení. Tomu musíme přizpůsobit i jídelníček doma. Vedle směsi krmení pro menší papoušky (chovatelé si ji většinou míchají sami nebo využívají nabídku našich i zahraničních výrobců) nabízíme klíčené a máčené zrní, nejrůznější ovoce a plody včetně sezonních, palice nedozrálé kukuřice, nedozrálé klásky obilí, na malé kousky pokrájené ovoce a zeleninu (nejlépe ve směsi s drobně nalámanými piškoty, které od ovoce zvlhnou), klasickou vaječnou míchanici nebo vaječnou směs se strouhanou mrkví, omyté větvičky ovocných stromů, ptačinec a jiné zelené krmení a podobně.

Směs semen pro tiriky obsahuje proso, dostatek lesknice, loupaný oves, kardi, menší díl semence a slunečnice.

Rozmanitosti se meze nekladou, ovšem mnoho ptáků, které jsme získali, bylo neobvykle konzervativních. Ze směsi semen i po třech letech chovu brali výhradně slunečnici (pokud jim nebyla směs ani po týdnu doplněna novou slunečnicí, začali strádat, ovšem ani to je nepřinutilo přijímat jiná semena). Některé naše páry se nikdy nenaučily přijímat senegalské proso v klasech (které většina exotických ptáků doslova zbožňuje), neokusují větvičky, ze směsi ovoce pečlivě vyřadí vše, co neznají, co jim podáme jako nové poprvé.

Tirikové by si i u nás zasloužili větší popularitu, než jaké se prozatím těší. Doufejme, že šířící se chovatelské úspěchy při jejich rozmnožování jim umožní proniknout i k "obyčejným lidem". Vždyť tak přátelských, inteligentních a aktivních papoušků v této velikosti zase tolik není.

Druhy tiriků

Tirika žlutočelý Brotogeris sanctihomae

Výskyt: Amazonská oblast severní. Brazílie, východní Ekvádor, severní Bolívie.
Zajímavost: u nás se chovají sporadicky, i když je již někteří chovatelé vlastnili. Odchov se zřejmě u nás dosud nepodařil. V přírodě hnízdí nejen v dutinách, ale i v kulovitých stromových termitištích, kde si vykousávájí dutiny.

Tirika rudokřídlý Brotogeris pyrrhopterus

Výskyt: západní svahy And od Ekvádoru po severozápadní Peru.
Zajímavost: dnes je u nás vzácný, i když tu byl v historii několikrát odchován. Na amerických farmách se dnes odchovává mnoho mladých, vesměs jsou uměle dokrmována a určena jako rodinní společníci.

Tirika kobaltový Brotogeris cyanoptera

Výskyt: od východních svahů And od Jižní Venezuely po Bolívii na východ celou západní amazonskou oblastí.
Zajímavost: velice pěkně zbarvený, přesto nepočetně chovaný druh. První odchov na světě docílil náš chovatel S. Vlasák v roce 1973.

Tirika bělokřídlý Brotogeris versicolorus

Výskyt: rozsáhlá oblast, tři poddruhy najdeme v severní Amazonii a jižní Amazonii až po Argentinu.
Zajímavost: běžnější druh, chová se i u nás a byl tu odchován. U poddruhů chiriri a behni jsou křídelní krovky žluté, u poddruhu versicolorus bílé.  

Tirika tovi Brotogeris jugularis

Výskyt: Latinská Amerika od jihozápadního Mexika po severní Kolumbii a Venezuelu.
Zajímavost: běžnější "krátkoocasý" tirika, chovaný nepočetně i u nás. Byl zde také již odchován specialistou na tyto ptáky S. Vlasákem v roce 1980.

Tirika zelený Brotogeris tirica

Výskyt: jihovýchodní Brazílie až severovýchodní Argentina.
Zajímavost: u nás dnes asi nejběžnější a nejčastěji nabízený druh, rozmnožuje ho několik chovatelů. Má mnohem delší ocas než tovi. První odchov u nás zaznamenal v roce 1981 S. Vlasák.

Tirika zlatokřídlý Brotogeris chrysopterus

Výskyt: amazonská oblast severovýchodní Brazílie na severu po Venezuelu a Guyanu.
Zajímavost: u nás dnes asi chován není, ani v Evropě není běžný, i když je zde dle oficiálních statistik (například v Německu) každoročně odchováván.