Psí řeč: gesta místo slov

Pes, který štěká, nekouše. Kolik z nás už doplatilo na tohle rčení, které se zakládá na pravdě jen z poloviny. A co když vrčí, ohrnuje pysky, skládá uši, zježí srst, mává ocasem, olizuje nám nos nebo leží na zádech? Kdy se máme bát a kdy si se psem hrát? Pokud se naučíme alespoň pár „frází“ ze psí řeči, neměla by pro nás být tato hádanka neřešitelná

(Pes je stvoření, které nám je ze všech živých tvorů nejbližší. Je to nejstarší domácí zvíře, které po boku člověka žije už mnoho desítek tisíc let. Spí s námi v posteli, jezdí s námi v autě, odpočívá u nás na gauči. Proto je s podivem, jak málo mu po té dlouhé době stále rozumíme...)

Proč psům nerozumíme? Důvod je prostý. Zatímco hlavním komunikační nástrojem člověka je lidská řeč, pro psa, stejně jako jeho předka vlka, je jím řeč těla, doplněná řečí pachů. Člověk promlouvá především slovy, pes mimikou a gesty, případně pachovými značkami. Tento jednoduchý fakt člověk ve své samolibosti zřejmě jen velmi těžko chápe. Jinak by svého nejlepšího přítele stále nezahrnoval rozsáhlými slovními výlevy, výčitkami či pokyny, a nevyčítal mu, že nechce rozumět. Zkrátka nepromítal si do něj svůj vlastní obraz, nezlidšťoval by ho.

Moc řečí umoří i psa

Pes nám chce rozumět, snaží se, ale leckdy toho není schopen. Přitom by stačilo tak málo...
Osvojit si řeč psího těla, vizuální metodu komunikace doplněnou jednoduchými verbálními pokyny. Zatímco pes při nejlepší vůli nedokáže převzít náš způsob domluvy (i ti nejlepší z nejlepších dokážou rozpoznat maximálně 200 slov a přiřadit si k nim příslušné pojmy, a to ještě jen tehdy, jsou-li vyslovena výrazně odlišnou intonací), pro člověka by nemělo být nic těžkého naučit se mluvit psovsky. Psí řeč je totiž překvapivě jednoduchá - a na rozdíl od lidské jednoznačná.

Tady a teď

Pes žije přítomností. Jen v ní dokáže komunikovat. Reaguje na momentální situace a není schopen uvědomit si, co udělal před chvíli a spojit si to s trestem, který se dostaví později - i když si to stále mnozí majitelé myslí. Jestliže se provinile krčí po vašem příchodu domů, není to proto, že by si uvědomoval své provinění, ale proto, že z vaší mimiky a postoje je mu jasné, že máte vztek a že možná bude následovat trest. Nebo možná už podobnou situaci někdy dříve, třeba i opakovaně, zažil a v mozku se mu vytvořilo spojení: příchod pána domů znamená nepříjemnosti. 

Pokud ho chcete cokoliv naučit, musí to tedy vždy být bezprostředně spojeno s konkrétní situací.

Trestat jen hned po činu

Pochvala i trest musí následovat ihned po činu - v řádu několika málo vteřin. Jinak jsou naprosto neúčinné. V této souvislosti je třeba dát pozor na nežádoucí spojení, které si zvíře může vytvořit velice snadno. Jestliže pes uteče za zajícem a navzdory našemu zoufalému volání se hodnou chvíli prohání po poli, ale nakonec na ně přece jen zareaguje a přijde a my mu za to řádně vyčiníme, případně přijde i fyzický trest, závěr, který si z toho vytvoří, bude jednoznačný. Přijít na zavolání = být potrestán. Vůbec si totiž neuvědomuje, co prováděl celou půlhodinu předtím, je schopen pouze spojit si své momentální chování s vaší okamžitou reakcí na ně. Právě to většina majitelů nedokáže pochopit. Psa si trvale polidšťují, přisuzují mu lidský způsob uvažování. Ke škodě své i svého psa.

Jednota slov a činů

Jistě, i my lidé míváme ve zvyku vyhlašovat jednotu slov a činů. Praxe však bývá odlišná. U psů nikoliv. Všechno myslí přesně tak, jak dělají. A totéž očekávají od nás. Proto je neuvěřitelně zmate, když je k sobě lákáme medovým hlasem, ale přitom máme stažené obličejové svaly, jak se dusíme vnitřním vztekem, že nás pes neposlouchá. Nebo když je slovně káráme, že zase byli v naší posteli, ale z našeho tónu je patrné, že nám to zase tak moc nevadí a vlastně dělá dobře. Nebo když je verbálně chválíme, že správně provedli cvik, ale náš strnulý postoj těla zároveň svědčí o tom, že jsme plní napětí po nepříjemnostech v práci. Příkladů bychom našli bezpočet…

Jak je to se štěkáním a kousáním doopravdy

Psi spolu navzájem i s námi komunikují především postojem těla, postavením uší a ocasu, obličejovou mimikou. Není nic složitého naučit se jejich řeči porozumět. 

• Pes je vzpřímený, hlavu má vysoko, má zdvižený ocas a uši, má napjaté nohy = cítí se sebejistě, demonstruje vlastní sílu a převahu. Pokud má postoj stejný, ale uši více nebo méně stažené dozadu, má přece jen trochu strach.
• Pes je přikrčený, uši směřují dozadu, přitažené k hlavě, ocas je stažený = zvíře má strach. Pokud zároveň stahuje ústní koutek dozadu, nebo dokonce zdvihá horní pysk, pomalu obnažuje zuby a vrčí, jedná se o agresivitu ze strachu. Před takovým psem je třeba se mít a pozoru!
• Pes samovolně, bez vyzvání podává pac = chce se usmířit, získat na svou stranu silnějšího jedince, jehož převahu uznává a být sním zadobře. Podobný význam má i snaha psa olíznout svůj protějšek v obličeji.
• Pes si lehá na záda a odhaluje břicho = výraz nejvyšší, tzv. pasivní podřízenosti. Slabé zvíře se cítí ohroženo silnějším jedincem a zcela se mu podvoluje tím, že po způsobu štěňat odkrývá své nejzranitelnější místo. 
• Pes skloní přední část těla, hruď tiskne k zemi, má zdvižený zadek = výzva ke hře.
• Pes vrtí ocasem a má uši nahoru, neodhaluje zuby = projev zájmu, vzrušení bez agresivních úmyslů. Pokud má však při štěkání uši stažení dozadu k hlavě a krabatí čenich, je třeba mít se na pozoru - může zaútočit. 
• Pes má zježenou srst kolem krku, poodhalené zuby, pohybuje se toporně, pohledem fixuje svůj protějšek, případně vrčí = v nejbližší chvíli lze očekávat sebevědomý útok.

Jak mluvit se psem

Jasně, stručně a hlavně - jednoznačně. Pohybovat se v rozmezí ano - ne. Při komunikaci zároveň používat akustické i vizuální podněty (gesta rukou, obličejovou mimiku). Z lidského hlediska až přehnaně pracovat s intonací hlasu, protože je pro psa mnohem důležitější než samotný slovní obsah). Jinak řečeno: kdybyste na psa jednou nazlobeným, rozhořčeným hlasem zavolali Hodný!, tedy slovo obsahově právě opačné, než by bylo z lidského hlediska vhodné použít, porozumí tomu lépe, než když mu budete v různých situacích říkat Ten je hodný, To se nesmí!, Fuj! atd., ale mdlým, neutrálním a stále stejným hlasem. Když se zlobíte, musí to být z vašeho hlasu jasně patrné. Když máte ze psova chování radost, rovněž.

Z národů, ač jsme různých...

Lidé se často ptají, zda si jsou schopni porozumět psi z různých částí světa. Odpověď zní: v zásadě ano, protože jakkoliv rozdílné se ty stovky existujících plemen zdají, základní prvky jejich chování jsou stále shodné s vlkem. Ovšem rozdíly zde existují: psi, kteří mají uměle nebo přirozeně krátký ocas, který představuje důležitý prostředek mezidruhové komunikace, jsou pro ostatní méně čitelní a ti se proto musí nejprve naučit jim dokonale porozumět. Totéž platí o plemenech, jež mají zkrácené nebo dolů zavěšené uši. Jiná plemena, například špicové, mají zase ocas trvale zatočený nad hřbetem vzhůru, což ve psí řeči svědčí o mimořádném sebevědomí a může to zpočátku vést ke komunikačním šumům.

Jak se vyhnout útoku

Co si počnout, když se ocitneme v situaci, kterou jsme vyhodnotili jako nebezpečnou, tedy když se cítíme být bezprostředně ohroženi psím útokem? Hlavně nezmatkovat a zachovat chladnou hlavu. 

• Zůstat klidně stát na místě. 
• Nedívat se psu přímo do očí (uhýbat pohledem).
• Nedělat prudké pohyby, nešermovat rukama.
• Promlouvat na psa klidným, vyrovnaným hlasem. Nekřičet ani nezvyšovat hlas. Pokud mírně ustoupí, dát mu rozhodný, ale nevzrušený povel (Sedni). 

Mnohem lepší však bude se do podobné situace vůbec nedostat. Pes neútočí bez varování. Pokud se naučíte dobře a s předstihem číst a vyhodnocovat řeč psího těla, nemělo by to pro vás být nic těžkého! 

Jako pes a kočka?

Řeč těla koček a psů se poměrně výrazně odlišuje. Psi a kočky, kteří spolu žijí ve společné domácnosti, se však rychle naučí porozumět řeči toho druhého.I když se někdy jedná o signály právě opačné…

• Švihání ocasu ze strany na stranu - kočka je značně nespokojená nebo má strach. Připomíná vrtění ocasu psa - projev zájmu, až radosti.
• Předení a vrnění – u kočky většinou známkou uvolnění a spokojenosti. Může připomínat psí vrčení, opačný projev strachu a agrese.
• Ocas zdvižený do výšky = u psa příznak zvýšeného sebevědomí až dominance - kočky tímto způsobem zdraví.
• Hlasité mňoukání = u koček většinou vyjadřuje nespokojenost - naproti tomu pes štěká ze zájmu nebo vzrušení
• Zívání = u koček příznak sebejisté spokojenosti - u psů často spíše nejistotu.