Asijští špicové: Čau čau, Eurasier, Akita inu a další

Přehled plemen asijských špiců 

• Čau čau 
• Eurasier 
• Akita inu 
• Hokkaido ken 
• Kai inu 
• Kišu inu 
• Japonský špic 
• Šiba inu 
• Šikoku inu  

Charakterizovat sekci asijských špiců jako celek je obtížné. Tvoří ji totiž nejen jednolitá homogenní skupina šesti japonských špiců, ale patří sem také od všech ostatních špiců značně odlišný čínský čau čau se svou odvozeninou eurasierem. A úplně bokem stojí japonský špic, jenž je víceméně původu evropského a vzhledem má nejblíže k německému špicovi.

Japonské národní dědictví 

Za nejtypičtější asijské špice lze označit tzv. špice řady nippon, která začíná nejmenší šibou inu (37 až 40 cm v kohoutku), pokračuje přes středně velké hokkaido, kai, kišu a šikoku a končí největší akitou (až 67 cm v kohoutku). Jejich standardy se až na údaje o velikosti a zčásti barvě téměř shodují, takže někdy bývají spíše než za samostatná plemena (za něž je uznává FCI) pokládáni za lokální variety jednoho a téhož. Na první pohled je patrná jejich návaznost na severské špice, jako jsou lajky nebo většina skandinávských špicovitých plemen. 

Kromě znaků typických pro všechna špicovitá plemena, jako jsou přes hřbet zatočený ocas, špičaté uši a klínovitá hlava, mají i některé znaky vlastní. Všichni  japonští špicové se vyznačují v zásadě stejnou stavbou těla, které je vyvážená, robustní, silné kostry a ne zcela čtvercová (u všech je poměr kohoutkové výšky k délce 10:11). Hlavu mají poměrně širokou, s výrazným jařmovým obloukem. Nápadné jsou malé trojúhelníkové oči, které, i když jsou hluboko uložené, "hoří jasným plamenem". Charakteristický výraz těmto psům propůjčují i malé uši nakloněné vpřed. 

Jejich vzájemná podobnost je tak velká, že na základě znalosti kteréhokoli z nich (v Evropě i u nás jsou nejznámější právě nejmenší šiba a největší akitu) k nim i laik dokáže bezpečně přiřadit i všechna další plemena, byť by je třeba spatřil poprvé v životě.  

V minulosti byli všichni použiváni především jako lovečtí psi na nejrůznější druhy zvěře od medvědů přes jeleny a divočáky až po malá zvířata a ptáky (šiba). Využíváni však byli i k dalším úkolům, akity kupříkladu jako hlídači a také ke psím zápasům. O jejich věrnosti se vyprávějí legendy, stejně jako o jejich odvaze. 

V Japonsku jsou považováni za národní kulturní dědictví, byli dokonce zapsáni na oficiální seznam památek, podobně jako u nás třeba starokladrubský kůň.  

Na těchto psech je patrné, že se vyvíjeli v drsných klimatických podmínkách japonských ostrovů. Robustní konstituce a hrubá, velmi hustá, ale nepříliš dlouhá odstávající plyšová srst jim umožňovala vydržet kruté mrazy i silné sněhové bouře. Dodnes jsou všichni japonští špicové už na první pohled drsní přírodní chlapíci hravě zvládající veškeré nástrahy našeho počasí a vyhledávající pobyt venku. Jsou pohybliví, rychlí a šikovní. Na rozdíl od evropských špiců v nich stále velmi silně klokotají lovecké pudy, takže s přivoláním u nich mohou nastat - a také často nastávají - problémy. Oproti svým evropským protějškům mají odlišnou povahu, již by bylo možno jedním slovem vcelku výstižně charakterizovat jako "orientální" nebo "japonskou". Působí vážně, vyrovnaně, jisti si sami sebou. Bývají velmi samostatní, nezávislí, k cizím nedůvěřiví, baví je podnikat věci na vlastní pěst a poslušnost většinou nepatří k jejich silným stránkám. V přírodě jsou ve svém živlu, pohybují se v ní s udivující jistotou, zato soužití s jinými psy, zvláště stejného pohlaví, a dalšími zvířaty v rámci hustého městského provozu může být problematické. I když jejich zvláštní orientální vzezření dokáže přitáhnout pozornost nejednoho milovníka psů, nejsou pro každého. Na rozdíl od mnohem společenštějších a přizpůsobivějších evropských špiců se hodí jen pro fajnšmekry, kteří vědí, do čeho jdou, a kvůli jejich kráse a originalitě jim dokážpou leccos odpustit.

Japonský špic navzdory svému jednoznačnému názvu není zrovna typickým představitelem rodiny asijských špiců. Někteří experti ho pokládají za zmenšeninu samojeda, která se na počátku minulého století vytvořila v Japonsku, více se jich však domnívá, že má kořeny v Evropě, protože rozdíly mezi německým 
a japonským špicem jsou dodnes minimální.   

Co to je urajiro? 

Urajiro je zvláštní rozložení barev typické pro nejznámější japonské špice. Označuje bělavou srst na stranách tlamy, na lících, na spodní straně čelisti, krku, hrudníku, těle a ocasu a na vnitřní straně končetin. Předepsáno je u akity a u šiby.  

Americká akita 

Akita inu je tradiční národní plemeno pocházející z Japonska a vyznačující se mj. i zbarvením urajiro. Americká akita je nově uznané americké plemeno (původně zvané velký japonský pes), které vzniklo v důsledku izolovaného vývoje akity inu v USA. Oproti mí je větší, mohutnější a může mít prakticky jakékoliv zbarvení včetně strakaté i žíhané. Často mají tmavou masku. Povahově mají být otevřenější, přátelštější, zkrátka také « američtější".   

Čau čau: vždy svůj 

Čau čau je plemeno natolik jedinečné, v tolika věcech se odlišující nejen od ostatních špiců, ale i většiny psů vůbec, že se lidé v minulosti domnívali, že vznikl spojením vlka a medvěda nebo že s oběma má společné předky! Zdánlivě by o tom svědčila mohutná zavalitá postava, zvláštní toporná chůze, těžké kosti, rozvážné pohyby, masivní lebka a třeba i modrý jazyk, údajně jasný pozůstatek po asijských medvědech. Navíc štěňátka čauů jsou roztomilá podobným způsobem jako medvíďata. Skutečnost je samozřejmě méně dobrodružná, všechny výše uvedené znaky fakticky svědčí spíše o tom, že čau čau má blíže než ostatní špicové ke psům dogovitým, někdy dokonce bývá označován za přechodnou formu. Jeho nejbližším příbuzným je podle všeho čínský šarpej, řazený už jednoznačně mezi dogovitá plemena.  

Nejen vzhledově patří čau čau ke skutečným samorostům. Jeho introvertní, jakoby do sebe uzavřená povaha nesnášející příkazy a omezování, téměř nekomunikující s cizími lidmi a úzce vázaná jen na jednoho člověka z něj udělala nejtypičtější příklad « psa jednoho pána", jaký vůbec existuje. Říká se, že i v rámci rodiny si vybere jen jednoho člověk, jemuž věnuje svou bezmeznou lásku (toleruje však i ostatní blízké lidi). A také že je pro něj ochotný kdykoliv zemřít - málokdy ho však poslechnout. 

I kvůli zmírnění těchto výrazných individualistických vlastností se němečtí kynologové v 50. a 60. letech minulého století pustili do šlechtitelských experimentů - začali čaua ho křížit s vlčím špicem a se samojedem s cílem vytvořit podobně atraktivního, ale více rodinného a ovladatelnějšího psa. Výsledkem je eurasier, dnes mezinárodně uznané a i u nás vzácně chované plemeno. Nad tím, jak se výsledek povedl, se dodnes vedou spory. Jeho příznivci si ho přirozeně nemohou vynachválit a libují si, jak je ovladatelný a prorodinně zaměřený, jiní však jeho existenci nadále zpochybňují jako zbytečnou a tvrdí, že eurasier je plemeno natolik nevyrovnané, ustáleným a jasně definovaným plemenům, ze kterých vyšel, nesahá ani k patám. Tento spor a nárok eurasiera na existenci rozsoudí teprve čas a zájem lidí.