Z České republiky pěšky do Španělska – společnost dělají Čechovi zvířecí parťáci

Svatojakubská pouť láká lidi z celého světa. Většina z nich se ale na místo svého startu (ať už začínají svou pouť z jakékoliv dostupné strany) dopraví nějakým příjemným a hlavně snadným způsobem. Nikoliv tak Čech jménem Kuba, kterého můžete znát pod přezdívkou Toulaví vlci, který se rozhodl jít do Španělska z České republiky pěšky. Svatojakubská pouť tak bude jen část dobrodružství, které už několik měsíců zažívá.
Jde po svých, po boku má své věrné psí přátele, československé vlčáky Rozinku (10 let) a Manýska (6 let), a také belgického ovčáka laekenois Bowie (3 roky). Ale to není vše. Doprovází ho také kůň, českomoravský belgik Goliáš a poník Pollinka, kterým je okolo 8 let a nesou část nákladu, aby měl Kuba po cestě trochu více komfortu, než se vejde do jednoho jeho batohu a mohl naložit dostatek krmení pro sebe, psy i koně.

Komfort zvířat je pro Kubu naprostou nutností, i proto se rozhodl, že pro svůj pochod zvolí studené zimní měsíce, aby se zvířata na cestě cítila dobře a nestalo se, že se například zapaří či přehřejí. Nejen jeho putování sleduje na jeho Facebookovém profilu okolo 33 tisíc lidí. Nejspíš je stejně jako mě zaujal nejen celý tento podnik, ale i zajímavé a krásné záběry, které Kuba pořizuje a sdílí.
O čem to tedy celé je?
Se souhlasem Kuby si dovoluji přidat příspěvek, který sdílel na svém profilu před samotnou cestou, a který popisuje to, o čem to tedy vlastně celé je. V den, kdy píšu tento příspěvek, je už 111 den na cestě a urazil 1 500 km.

Tak jak…
Kam?
Pokud všechno dobře dopadne, nezačnu sám sebe tlačit do návratu. Nebo se nestane nějaký úraz… Tak až na konec Svatojakubské stezky, která je na samotném západě Evropy. Je to šílená dálka, přes 3 000 km, jenom jeden směr + stejný zase zpátky. Takže neslibuju nic, ale pro mě je teď nejdůležitější naučit se žít tam, kde jsem, nevyhlížet něco lepšího v budoucnu.

Kdy?
Všechno už máme zařízené, odhlášené auto, pojištění v ČR, vše, co potřebujeme na cestu víceméně zabalené. Dnes musím ještě postahovat mapy, pročistit SD karty a dobít vše na max. Vyrážet budeme zítra, v Německu budeme za 4-5 dní. Pak to bude horší s internetem. Roaming není neomezený a data jsou pořád hodně drahá. V Německu je navíc internet dost bídný. Pokusím se dávat příspěvky každý týden, napište mi, jaký den a hodina je pro vás nejvhodnější. Z toho důvodu je budu uploadovat se zpožděním alespoň 14 dní, tedy, od teď až za 14 dní bude první týdenní video, mezitím se budu snažit pushovat nějaké reely a fotky. Dlouhá videa budu dávat s několikadenním předstihem na YouTube, tak pokud tam ještě nejsi a chce je vidět jako první, běž na něj (toulaví vlci), dej si tam odběr a upozornění na vydání nového videa. Stejný videa pak budu dávat i sem. Za každou reakci, poznámku ke kvalitě, zpracování a obsahu budu vděčný a budu jim naslouchat. Pokud to zvládneme celý rok, doufám, že se mi podaří vybudovat větší základnu tak, aby nás internetová tvorba do příštích cest uživila.

Jak?
Jen a pouze pěšky, jdu já, 3 psi, Bowie, Rozinka a Manýsek, a dva koně, Goliáš jako možný dopravní prostředek, a Pollinka jako zavazadlový prostor. Pokud to dobře vyjde, vyhneme se zimě, která by nás mohla chytnout možná při přechodu Pyrenejí. Teploty kolem 0 jsou nejlepší pro zvířata, přes léto je to nereálný. Na vlak už nenasedneme, a takový převoz třeba 1000 km by byl na úvěr.

Proč?
Sleduje nás teď mnohem víc lidí než před půl rokem, když jsme jeli s Bowie na kole do Švédska. To jsme odšlapali pěkných 2000 km a sblížili se natolik, že si bez ní už nedokážu představit žít. Do příštích let máme velké plány, chci s ní vystoupat na vrchol Evropy, odběhnout treky Altavia, dojet na kole do Říma. Všemu ale musí předcházet tato cesta, na které bych se měl, chtěl, naučit žít ze dne na den, v přítomnosti, bez všeho, co člověk nepotřebuje.
Ač už jsou pro mě českoslovenští vlčáci aktuálně spíš přítěž, ať to zní jakkoliv hnusně, pořád je mám rád a chci jim dopřát kvalitní život. Tuto cestu jsem slíbil Rozince před 7 lety, když jsem si ji pořídil, tenkrát se ale zranila, pak jsem měl stěně, a pořád jsem to odkládal a odkládal, až jsem se dostal do koloběhu “běžného” života a bytí v této společnosti, vydělat peníze, utratit je za něco co ani nepotřebuju. Je načase z toho zase vystoupit pryč.
Taky tak trochu pořád tajně doufám, že mi díky mé aktivitě na sociálních sítích jednou napíše nějaký protějšek: “Ahoj, líbí se mi jak žiješ, chtěla bych tak žít s tebou”.
Pravda je, že když bydlíte uprostřed lesa v maringotce, každý rok strávíte x týdnů - měsíců pod stanem, doma máte koně a psy, tedy spoustu práce a starostí, moc mladých holek se už dneska do ničeho takového nehrne. Pořád doufám, že pro nás někde nějaká taková je, ale už ztrácím naděje. Jedinou holku, kterou jsem kdy potkal a věřím, že by to ocenila, jsem si bohužel z mladé rozlétanosti a nerozvážnosti nechal utéct. Potkat takovou na ulici je prakticky nemožné.
A samozřejmě, jak už jsem zmínil, naučit se žít ze dne na den, z toto, co den přinese, užit si to málo, co člověk po cestě získá, naučit se zase víc spolehnout se jeden na druhého, sám na sebe, řešit situace za pochodu bez zázemí, to jsou zkušenosti, které člověk doma nezíská.

Na co se nejvíc těším?
Na mentální spojení celé naší smečky, které po cestě dosáhneme a na nová setkání, které cesta přinese, také posunutí svých psychických i fyzických hranic o kus dál.

Čeho se nejvíc bojím?
To nejpravděpodobnější a nejhorší co se muže stát je, že se mi nějak sedřou, nebo zapaří koně pod výbavou. To se udělá jednou a je průser, už je to jen horší a horší. Toho se bojím hodně.
Ve videích, které Kuba sdílí na svém profilu je úžasné sledovat také to, jak jsou na něj jeho zvířata napojená. Psi krásně poslouchají a kde to jde, chodí na volno. Kůň i poník jsou naučení skvěle na pokyny svého majitele a bez protestů reagují na jeho – především hlasové – pokyny. Jinak by to nejspíš ani nešlo, protože po cestě už museli překonat mnohé nesnáze. Přechod přes potoky, mostky a lávky, strmý sestup lesem, průchod po silnici městem, průchod podchodem pod hučivou dálnicí nebo třeba sestup po schodech či v úzkém pruhu vedle nich, jsou jen jedním z mnoha rizikových faktorů, které by velká část koní vůbec psychicky nezvládla, nebo by byli v blízkosti člověka nebezpeční.

Jak probíhala příprava?
Ptala jsem se Kuby, jak se na celou pouť připravoval – především po vytrvalostní stránce. Odpověděl, že jeho psi jsou zvyklí běžně běhat vedle kola 5x v týdnu 10-15 km. Dokonce i ponyčka Pollinka toto zvládá. A Goliáš si s pochody nedělá žádnou hlavu. Kuba je navíc zvyklý pracovat s koňmi v lese, což je opravdu náročná práce, která vyžaduje maximální soustředění, klidnou povahu a poslušnost koní.
Kuba cestuje už delší dobu, ale ne s koňmi. S těmi absolvoval jen pár vandrů, většina z nich byla kolem 100 km (to zvládli zhruba za 3-4 dny), ale zvládl s nimi také cestu, která měla 160 km. Pollinku bral běhat vedle kola i do města, aby si zvykla na ruch. Jezdil si tak třeba nakoupit a do města to měl asi 5-6 km. K obchodu brával oba koně poměrně běžně. Jelikož s nimi stále něco dělá, nebylo potřeba je nějak více připravovat. Při přípravě se zaměřil hlavně na výstroj koní, aby vše sedělo a zvířata nikde nic netlačilo. Nyní na pochodu urazí během dne málokdy přes 20 km. Ráno čeká alespoň trochu na sluníčko, aby se zahřál a vysušil se mu stan. Teď už jsou dny trochu delší, tak je to lepší, ale ještě před měsícem byla tma už ve čtyři, takže někdy nebylo možné jít ani víc než 15 km. Tím spíš, když se jim do cesty postavilo špatné počasí a nějaké překážky na cestě. Když se jim někde líbí, dají si pauzu a třeba den v týdnu odpočívají. Nikdo fyzicky nestrádá a všichni jsou rádi, že jsou spolu a v přírodě.
Nezbývá, než jim popřát mnoho štěstí na jejich odvážné a obdivuhodné cestě.
