Život s husami pod olivovníky

Na jihu Španělska, v oblasti, kde se olivovníky vlní v letním parnu a zem pod nohama praská suchem, žije chovatel, který zasvětil svůj život jednomu z nejušlechtilejších druhů drůbeže – huse domácí, konkrétně těžkému plemeni – huse tuluské. Přestože by se na první pohled mohlo zdát, že v této vyprahlé krajině není pro chov hus místo, skutečnost je jiná. Jak říká sám chovatel José Antonio Trulijo, „nejde o to, kde jste, ale jak to děláte.“ A jeho slova potvrzuje celý způsob chovu, a to, jak o svá zvířata pečuje.

Na otázku, zda klima ovlivňuje zdraví a produkci jeho hus, odpovídá bez zaváhání: „Ano, výrazně. Jen minulý týden mi uhynuly tři starší šedé husy kvůli horku. Byl teprve květen a teploty vystoupaly na 33 °C. V takových podmínkách, kdy se husy ještě zotavují po náročné reprodukční sezóně, je jejich kondice křehká. Samice v horku snášejí méně vajec a bývají celkově slabší.“

Divoce a žlutě divoce zbarvená husa.

Přesto dokáže přírodě alespoň částečně napomoci – nebo lépe řečeno, spolupracovat s ní. Jeho husy se pohybují pod košatými olivovníky, které jim poskytují přirozený stín i pocit bezpečí. „Nepoužívám žádné speciální stínění ani ventilaci. Stromy to zvládají za mě. Je to ekologické, udržitelné a husy jsou v klidu,“ popisuje.

Letní měsíce však bývají nemilosrdné. „V červenci a srpnu tu máme často šedesát i sedmdesát dní v kuse s teplotami kolem 40 až 45 °C,“ říká a v jeho hlase je slyšet únava i rezignace. „Minulé léto jsme měli tři samostatné vlny veder. Některé husy je nepřežily. Jediné, co můžu dělat, je měnit jim vodu v bazéncích třikrát denně – ráno, odpoledne a večer. Vždy studenou.“

Robustnost je základem pro výběr chovných jedinců.

Přes všechna úskalí zůstává chov co nejvíce přirozený. Husy tráví většinu roku na volném prostranství. Až když se blíží období páření, přichází čas na „přestěhování“. „Páry nebo trojice dávám do samostatných výběhů s vlastním dvorkem a bazénkem. Pomáhá to úspěšnému páření. Samice mají k dispozici hnízdní boxy, kde mohou nerušeně snášet vejce,“ vysvětluje.

Pro někoho by mohl být život bez přístupu k vodnímu zdroji nedostatkem, pro něj je to každodenní realita. „Nemáme v okolí žádnou přírodní vodu. Sucho je tu velký problém. Musím s vodou zacházet velmi šetrně,“ říká. A tak zatímco jinde husy plavou v rybnících, ty jeho si vystačí s pečlivě udržovanými nádržkami, kde je voda pravidelně měněna.

Pastvu si jeho husy užívají jen část roku. „Od října do dubna mají přístup k zeleni. Po zbytek roku je krmím ovsem doplněným o vitaminy, hlavně v období rozmnožování a pelichání,“ říká a upozorňuje, že volba krmiva je klíčová zejména u těžkých plemen. „Oves má málo kalorií, takže husy netloustnou. To je důležité – plemeno tuluské husy je totiž velmi náchylné k obezitě.“

Malebný pohled na zahradu.

Zatímco starší husy dostávají oves a vitaminový komplex AD3E, mladým dopřává pestrou směs kukuřice, pšenice, ječmene a ovsa. „Potřebují růst a vyvíjet se. Silné kosti, dobré klouby – to je základ pro zdravý vývoj,“ vysvětluje.

Na otázku o snášce odpovídá s přehledem: „Husy začínají snášet koncem února a končí v polovině dubna. Každá samice snese v průměru 10 až 15 vajec.“ Překvapivě dodává, že reprodukční sezóna jeho hus se neliší od té v severnějších zemích. „Snášejí ve stejnou dobu jako husy v Německu nebo Francii. Klima na to nemá velký vliv – ani teplota, ani délka dne,“ říká.

Když se debata stočí k výstavám, je jeho postoj jasný. „Nemám je rád. Husy trpí stresem – jsou namačkané v malých klecích, obklopené lidmi. Není to prostředí, které by jim prospívalo. Ani ve Španělsku, ani jinde. Neplánuji žádnou účast na evropské výstavě na Slovensku.“

A možná právě tento přístup – důraz na přirozenost, pohodu zvířat a odmítání okázalé prezentace – dává jeho chovu zvláštní hloubku. V době, kdy se často zapomíná na to, co je pro zvíře přirozené, je jeho farma důkazem, že harmonický vztah mezi člověkem, krajinou a zvířaty je stále možný.