Škodná a statistiky, aneb čekání na Bivoje

Jan Werich toho zas až tolik nenapsal, oproti jiným autorům a co do počtu tiskových archů, ale psal krásně, trefně a jeho úsporné texty mají nejspíš věčnou platnost. Něčeho takového najdete dnes opravdu po málu. Zamysleme se! Jedna z jeho pohádek začíná třeba takhle.
    
V jednom malilinkém království žili mlynář a rybář. Bydlili blízko sebe, pochopitelně u řeky.  Neustále se přeli a svářili a soudili. Oba dva vodu potřebovali k živobytí, ale každý jinak. Co bylo rybářovi málo vody, mlynářovi bylo moc, nebo obráceně. Tak jim život plynul v hádkách o vodu a v jiných schválnostech, zatímco řemeslo zahálelo. 
    
Že vám to nic neříká? Tak si zkuste do stejné situace dosadit jiná povolání. Například ochránce přírody a myslivce. Ono totiž v současnosti obojí může být povoláním. Zatímco povolání ochránce je viditelně na vzestupu, povolání myslivce, jak se zdá, nějak skomírá. Ochránci mají tak nějak navrch, dokonce mají i svoje vlastní ministerstvo, zatímco myslivci jsou považováni jen za málo přijatelné, jde ovšem spíše jen o válku slov. Já sám nejsem ani myslivcem, ani se neživím ochranou přírody. I když se snažím chovat zodpovědně, třídím odpad a tak podobně. Jsem ovšem pozorovatelem a také pamětníkem, vychováním skaut. I když mě již nějak tuhnou prsty na rukou, stále je dovedu složit do skautského pozdravu. Tři prsty nahoru, palec a malíček spojen.

Zajíc

Co mají takový myslivec a ochránce společného? Inu, oba dva lžou, vymýšlí si, fixlují, podvádí, mají mnohdy bludné představy. Prostě chovají se vzhledem k současnosti, jaksi pragmaticky. Holt to takhle dneska chodí. Vraťme se proto zpátky do historie, může nám to pomoci trochu zaostřit obraz současnosti. 
    
Podle starých pověstí českých, tak jak jsme se je učili již v obecné škole, by to mohlo vypadat tak, že praotec Čech přivedl svůj lid do země zaslíbené, mlékem a strdím oplývající, kde jinak nebylo žádných jiných lidí. Alespoň podle A. Jiráska, nikoliv podle skutečnosti. Dnes víme, že před námi tuhle malinlikatou zemi obývali již dříve Keltové a po nich germánský kmen Bójů. Archeologové mají ovšem problém, protože mezi těmi Kelty a Bóji se jim nedaří nic vykopat. To se vysvětluje tak, že ti Keltové spotřebovali veškeré lesy, země byla totálně odlesněna. Taková teorie vypadá zatraceně pravdivě. V podstatě totéž se opakovalo asi tak o dva tisíce let později. Z té doby máme pochopitelně již mnohem lepší záznamy a statistiky. Země byla v podstatě znovu odlesněna. Člověk potřebuje k životu teplo a vůbec nějak získávat potřebnou energii, což mu do té doby poskytovalo dřevo z lesů. Jenže s lesy se v podstatě nijak nehospodařilo, jen se využívaly. Až za vlády císařovny Marie Terezie byl zaveden jakýs takýs pořádek, když byl vydán její lesní patent. To se psal rok 1754. Od té doby máme také lepší povědomí o tom, jak se máme lépe chovat vůči svému okolí. A také můžeme ledascos lépe porovnávat.

Koroptev polní

Podívejme se na situaci třeba prostřednictvím divokých prasat. Prase divoké je ve své podstatě všežravec, sežere vše, co kde na zemi najde, od rostlin, přes myši, až třeba po vejce koroptví nebo bažantů. Člověk, tedy živočich druhu Homo sapiens je ovšem rovněž všežravec, který konzumuje rovněž vše, od rostlin, až tedy po ta divoká prasata. Takže jsme tedy s těmi prasaty vlastně potravními konkurenty. A jako takoví se nikde v přírodě sobě podobní mezi sebou blízko nesnesou. I v našich dějinách se od prvopočátku objevují divočáci jako škodná, i když se jim v myslivecké hantýrce říká černá zvěř. Co škod nadělal starý sekáč v úvoze Kavčích hor, než tomu udělal přítrž bájný Bivoj, syn Sudivojův. To bylo ještě za časů slavné kněžny Libuše. Jak šel čas, divoká prasata škodila průběžně stále. Až tedy onen patent císařovny Marie Terezie tomu opět, po Bivojovi, udělal přítrž. Nařídila totiž divoká prasata zavřít do obor. Protože, jak asi před sto léty se nechal slyšet jistý Josef Švejk, že na chudý lidi musí bejt přísnost, nezbylo tehdá lidem nic jiného, než poslechnout a zavřít ta prasata do obor. Tak, asi někdy od poloviny osmnáctého století byla divoká prasata pouze oborní zvěří, nemohla tudíž ve volné krajině sežrat na potkání cokoliv. Jak se to projevuje ve statistikách? Inu takhle. 
    
Československá vlastivěda vydaná v meziválečném období, uvádí v jednom svém dílu, věnovaném myslivosti, že v roce 1910 bylo na celém území Čech a Moravy střeleno pouhých 1022 kusů černé zvěře! To číslo připadá mi spíše jako vtip. V tom čase ještě platil ten starý patent a divoká prasata byla jen v oborách.
     
Oproti tomu bylo však střeleno milion a 71 176 zajíců a také 845 073 koroptví. Ano, pamatuji se, že právě v tomto předvánočním čase visíval pomalu na každém balkonu zajíc, ještě v dece, aby zvěřina, jak se patří, náležitě uzrála. Kde ti všichni zajíci a koroptve dnes jsou? Jestli nikdo nevidí mezi počty prasat a další zvěří žádnou souvislost, nelze se tomu než divit. Jistě, v roce 1954 byly velké povodně, které citelně ovlivnily stavy koroptví, avšak od té doby se koroptve vlastně neloví.

Samice krahujce u hnízda

Jak vlastně vypadají současné myslivecké statistiky? To lze vyhledat na internetu. 
   
Jako pouhý pozorovatel, musím říci, že tomu vlastně pramálo rozumím, zvláště pak proto, že mezi hledáním mysliveckých statistik na mě vyskočil i článek nazvaný: Fixlování s čísly škodné skončí. Novela umožní i lov lukem. Asi si zákonodárci myslí, že lukostřelci si s přemoženými prasaty poradí lépe než myslivci.
    
Ale vrátím se k čerstvým statistikám. Tady jsem našel, že prasat se střelilo 258 847 kusů, v roce 1910 těch pouhých 1022 kusů.  Zajíců 40 921 kusů, oproti milionu a 71 176 v roce 1910. Ale kde se vůbec stříleli zajíci, když jsem letos ani jednoho neviděl? Asi jen na Moravě. Na druhou stranu se střelilo na 88 239 lišek, oproti 6728 v roce 1910 a dokonce 5712 jezevců, oproti 520 v roce 1910. Já vlastně nevím, co si o všech těch číslech mám vlastně myslet, ovšem někde v podvědomí mi bliká světýlko, že v nich cosi nějak nehraje. 
    
Co na to ochránci? No ti nejspíš řeknou, že prase divoké do naší přírody prostě patří. A co myslivci? Ti zajisté řeknou, že sice dělají, co mohou, neradi však vidí, když jim do řemesla fušují policajti. Takže babo raď! Jsou tady ovšem různá zákonná opatření, která brání mnohému stále dokola. Když jsem byl v devadesátých létech na návštěvě u chovatelů v Reutlingenu, pozvali nás také na oběd do restaurace. Všude tam nabízeli divočáky za mírně zvýšenou cenu oproti obyčejné vepřové. Zkuste si u nás někde dát divočáka k obědu. Něco tomu zřejmě brání. A můžete se vsadit, že na to budou myslivci pragmaticky poukazovat.

Samec krahujce u hnízda

Abych pravdu řekl, všelijaké rozpory najdete kdekoliv, když si otevřete nějakou starší literaturu. Právě jsem si otevřel knížku Naši dravci, od Dr. Josefa Jirsíka, která vyšla v roce 1948. Píše v ní: „Krahujec je u nás nejrozšířenějším dravcem, který nechybí nikde ve vhodném prostředí.“ Dr. Jirsík v této knížce podrobně popisuje i potravu krahujců, kteří jsou specialisté na lov drobných ptáků. Německý ornitolog Uttendörfer, který provedl nejvíce kontrol žaludků krahujců a jehož výsledky uvádí i Dr. Jirsík, říká, že 97,8 % potravy krahujců činí ptáci. Z ptáků potom nejčastější jejich kořistí je vrabec domácí. Dr. Jirsík proloženě píše, tedy zdůrazňuje, toto: „Celkem nelze říci o krahujci, že by byl škodlivý lovné zvěři, ta činí nepatrné procento jeho potravy, avšak nelze upříti, že připustili-li bychom rozmnožení krahujce, zmenšíme stav drobného ptactva. Což se také stalo. 
    
Mnohokrát jsem také již třeba četl, že někde nelze postavit novou silnici, protože na onom území by mohl hnízdit přísně chráněný krahujec. To připadá mi vhledem ke skutečnosti vskutku absurdní. Koncem osmdesátých let a na začátku let devadesátých propukla v Praze dosud neslýchaná a nevídaná populační exploze krahujců, o kterých se až do té doby tvrdilo, že se vlastně nemohou přemnožit, protože si každý jejich pár bedlivě střeží svůj vlastní lovecký revír. Najednou toto pravidlo nějak přestalo platit. Zřejmě se ukázalo, že prostředí v Praze je pro ně natolik výhodné, že se jejich lovecké revíry mohly zmenšit natolik, až to třeba vedlo k vymizení vrabců domácích, jejich nejčastější kořisti.  V současnosti je tato populační exploze sice již minulostí, protože v Praze to vypadá jako u snědeného krámu. Tenkrát se museli krahujci i přizpůsobit ve volbě místa pro postavení svého hnízda. V časech, kdy psal dr. Jirsík, byly typickým stanovištěm pro postavení hnízda krahujců smrkové tyčkoviny, počátkem devadesátých let jsem jedno hnízdo v Praze Břevnově nalezl na staré vrbě, druhé, ani ne kilometr vzdušnou čarou na dožívající třešni, obklopené hustým náletem. V obou hnízdech bylo po šesti mláďatech. Vezměte si kalkulačku a můžete násobit. V literatuře se počítá, že samice sežere za den 3-4 ptáky, menší samec 2-3, k tomu 12 mláďat x 365, což je rok. Samice v čase hnízdění neloví, takže něco odečteme. I když budeme násobit spodní hranice ulovených ptáků, vyjde nám, že v tomto svém pražském revíru ulovili přísně chránění krahujci dobře deset tisíc drobných ptáků za rok. Krahujci však žijí obvykle delší dobu než jejich kořist. Když nám tedy v Praze v podstatě vyžrali drobné ptactvo, museli se odstěhovat někam na venkov.

Prase divoké v Praze

Jak poznáte někde, že jsou tam přítomní krahujci? Nejlépe tak, když pozorujete chování vrabců. Ti dobře vědí, že jsou v ohrožení. Jestliže někdy v minulosti jsem mohl pozorovat třeba i stohlavá hejna vrabců někde volně v polích, dnes jsou všichni zalezlí v hustém křoví. 
    
Živočišný druh Homo sapiens beze sporu ovlivňuje svoje okolí nejvíce ze všech tvorů, co jen jich vůbec existuje. Jestliže jsme pro některé druhy, byť nevědomky, vytvořili natolik výhodné podmínky, že se mohl explozivně přemnožit, měli bychom se také postarat o to, abychom vhodným způsobem zachovali přírodní rovnováhu. Místo toho jen pozorujeme, co s tím matka příroda sama udělá. A vedeme okolo toho impotentní polemiky. Čekáme asi na nový příchod bájného Bivoje, který to všechno vyřeší za nás.