U nás ve vsi byl veřejný telefon jeden, v chalupě na kopečku.
Když se něco stalo, šlo se telefonovat přes celou ves.
Bydleli tam dobří lidé, paní hodně směňovala odkopky trvalek,
ve všech předzahrádkách kvetly stejné kopretiny, stejné floxy
a pivoňky a kosatce a tulipány a růže.
Chodilo se k nim do chalupy drát peří, dralo se dlouho do noci
a všeobecní výměna informací hezky plynula.
Od jejího muže jsme měli naše první vlašky na začátku devadesátek.
Paní jednoho Štědrého dne poprosila dceru o snídani do pokoje,
donesla jí vánočku a kakao.
Paní se u pohádek sama v klidu nasnídala a když dcera šla sklidit nádobí,
našla maminku ležet pod stolem a bylo hotovo.
Telefon měli jako jediní doma, tak aspoň nemuseli nikam chodit…
Jsou lidé, kteří lásku k Vánocům hledají těžko nebo znovu.
Ale některé věci jsou lepší, když uplynou rychle.
Tak se držte.
