Jak naučit dítě zacházet se zvířaty

Vlastní děti nemám, ale z logiky věci myslím, že když je dítko dost staré aby pochopilo, že nesmí bít ostatní děti na pískovišti lopatičkou, tak je dost staré, aby pochopilo, že nemůže králíčkovi strkat prsty do očí nebo zvedat kočku za ocas.

Z toho co jsem viděla se nejhůř ke zvířatům chovají děti, které s nimi nemají častý kontakt (protože jsou prostě nadšené z obživlého plyšáka), které mají zároveň rodiče, kteří sami neumí se zvířetem zacházet a / nebo se nenamáhají na dítě pečlivě dohlížet (tj. být na dosah a schopný čapnout ručičku než skončí prstíky v oku a pořád dokola vysvětlovat i za cenu momentálního vztekání dítěte).

Jen ještě dodám, že je potřeba děti hlídat se zvířaty pořád, i když už vědí jak se k nim chovat. Ono dítě občas vymyslí nějakou blbost a může to skončit zraněním pro dítě i zvíře. A co jsem viděla, tak ty blbiny vymýšlí i děti, které zvířátka milují a vyrostli s nimi.

jak? - nedovolit škaredé, učit, tzn, sama ukázat, vést ručičku, za dobře provedené odměnit (nic nového, platí pro zvěř i děti 😉), důsledně a vytrvale. Jo, a dát tomu “povel”, důležitá věc!

kdy?- to bude individuální dle povahy a schopností dítěte. Svému staršímu synovi jsem zásady chování ke kočkám úspěšně vysvětlila v cca roce, ale on byl fakt zlaté dítě, co se týká učení a chování. Mladší ani nevím, ten se tak nějak svezl

Když je dítě vychované, lze ho vycvičit, aby se ke zvířeti chovalo náležitě, i v případě, že samo dítě ke zvířatům vztah nemá. Ale samozřejmě dítěti, u kterého si nejsme jisti jeho morálními hodnotami, musíme zajistit dozor.

Lze vycházet z toho, že dítě coby tvor zvídavý, bude se zvířetem nešetrně zacházet vždycky, protože bude jednoduše zkoumat reakce zvířete, stejně jako zkoumá reakce kamarádů nebo vlastní hranice. Známe - nesahej na plotnu, stejně si sáhne. A to je ohroženo dítě samotné. Ohrožení druhého tvora nebude zdaleka takovým argumentem.

Pokud nemáme dítě vychované tak, aby bylo v blízkosti zvířat ovladatelné, potom ho prostě do blízkosti zvířat neuvádíme. A pracujeme na výchově povšechně, protože toto není jen výchovný problém u zvířat, ale takové dítě bude mít výchovné problémy i v jiných oblastech, pochopitelně. Ve chvíli, kdy je dítě ovladatelné u nových podnětů neživých, můžeme přistoupit k regulovanému seznamování s živými tvory jiných druhů.

Takže můj návod na to, jak zajistit, aby dítě bylo vůči zvířeti “empatické” - nařídit mu to a důsledně zajistit dodržování. Ve věku, kdy dítě ještě nějaké vysvětlování nepochopí, nezbývá jiného, než fyzické zásahy do jeho projevů v blízkosti zvířete. Ve věku, kdy dítě chápe vysvětlování, je třeba stejně důsledně hlídat, protože na vysvětlování rádo “zapomene”, takže dokud na to nemá vnitřní semafor (morální integritu), pořád je nutné ho regulovat vnějšími zásahy.

Odkdy je dítě schopné to pochopit - myslím, že definice s lopatičkou a pískovištěm je trefná, a to je u každého dítěte individuální. Odkdy je schopné si uvědomit důsledky svého jednání - to hodně moc záleží na přístupu rodičů k výchově, některé děti si to neuvědomovaly ještě ani na základce, a to mluvím pouze o přímých důsledcích, jako že když počmárám učebnici, tak ji budu mít počmáranou (když budu tahat kočku, tak mě podrápe). Nepřímé důsledky jako že když počmárám učebnici, tak mi ji na konci roku nevezmou zpět a mamka bude muset platit její zbytkovou hodnotu (když budu tahat kočku, tak ke mně příště už nepřijde), to už je daleko za schopnostmi prvostupňových dětí. 

K tomu a rodiče téměř nijak nezasáhnou nebo jejich napomínání nemá vůbec žádný efekt…
to už je otázka výchovy rodičů. Pokud rodiče nemají v pořádku řečený morální semafor, pak nechají holt dítě trápit zvíře, a dítě nemá šanci se od nich naučit správnému chování. Takoví rodiče často sami k správnému zacházení se zvířaty nebyli vycvičeni, a tak nemají moc co předat… Pokud ti rodiče sami neumějí odhadnout situaci, pak je na místě nechat si poradit od člověka s potřebnými znalostmi, tedy s odhadem na chování zvířat i dětí.

Samozřejmě se netýká toho, kdy “napomínání nemá efekt”. Tam je evidentní, že výcvik dítěte rodiči má vážné trhliny a nejspíš si to dotyční ani neuvědomují nebo to různě omlouvají.

No,  Buggyro nevím jestli výcvik je trefné slovo.

Spíš nenásilná výchova, děti se to učí stejně jako jiné sociální chování.. Ten kdo chce děti cvičit, obvykle empatického člověka nevychová….

Já těm úplně nejmenším dětem říkám, že pes je “Mimi”, tak pochopí, že se mají chovat opatrně a něžně. Stejně to říkám psům, takže je to u nás jak u blbejch v poledne 🤣. Kočka je u nás bohužel pro děti jen na koukání nebo ji můžou dát masíčko, u slepic se neběhá…, u koní se nekřičí…, husám se vyhneme, ptákům v zimě nasypeme.

Takže chování je zvířatům se děti naučí úplně stejně jako chování k lidem, když mají možnost s nimi být a mají dobrý vzor.

A něco je určitě i vrozený, u lidí i u zvířat.

Ve věku, kdy musím dítěti do jeho kontaktu se zvířetem fyzicky zasáhnout, funguje to jako výcvik toho psíka, který se učí, co ano, a co ne. Jednoduché 🙂 Jako samozřejmě dosaďte si tam slova, jaká vám budou příjemnější. Však výcvik je také nenásilný, stejně jako socializace. Nevidím rozdíl. Ten nastává až ve chvíli, kdy se s dítětem zvládám domluvit. Což se zvířetem úplně nezvládám (myšleno řečí, větami…).

A něco se takovým tajemným způsobem předává z generace na generaci, některé děti samy ví, jak se zvířetem komunikovat a potřebují jen trochu usměrnit.

A zvířata to samé. Třeba briardě Framík je k dětem od malička opravdu něžný a jemný.

Nemá ani žádný strach z rychlých pohybů, pištění a rachtotu těch příšerných plastových odrážedel, když jsme na hřišti.  Prostě u dětí se leží, dává se pozor a kdyby nějaký plakalo tak se jde k němu blíž a leží se u něj 🤣. Má to v genech.

Myslím, že některý lidi ( děti) mají taky schopnost rozumět zvířatům v genech a jiný jsou na to tupější..

No i některé děti jsou samovychovávací, o tom žádná 🙂

První dítě a starý pes, nějak jsem ji od začátku ukazovala, co může a co ne, pochopila to rychle. Pak dvojčata a kočky, holčička pochopila rychle kluk, no nikdy se k nim nechoval hrubě, je ale strašně hrrr, vysvětluju, ukazují, chválím, nadávám. Jednou dostal takovou facku, až to zadunělo(facka byla od kočky, bez drápů), já mu to říkala, mě nevěřil, já věřila ji, že mu neublíží a je klid. To byla zrovna kočka, která není chovací, zato náš 8kg kocour se od kluka už od kotěte nechá “mordovat”, kocour je mu stále v patách, milují se navzájem, jen už ho teď neunese, tak chování vyžaduje po mě Teď v jejich 3 letech jsem pořídila štěně a už dost dobře vědí, co můžou a co ne. Jasně, nenecháváme je o samotě, člověk nikdy neví, co dítě napadne, ale myslím, že u nás zvířata a děti žijí v harmonií 

Já rovnítko mezi socializaci a výcvik nedávám ani u psů, ale jo, rozumím jak to myslíte 😊.

…u dcery to tak nějak vyplynulo samo od sebe, je fakt, že milovala všechna zvířata a neustále utíkala na ulici hladit psy, i když to měla zakazovaný a psa doma…no a vnuk to samé…nejlepší dárek pro něj byla kuřata, s jedním dokonce spal, naštěstí byla doma lihnuta, takže na péči od vajíček navyknutá…

Doron:

No,  Buggyro nevím jestli výcvik je trefné slovo.

Spíš nenásilná výchova, děti se to učí stejně jako jiné sociální chování.. Ten kdo chce děti cvičit, obvykle empatického člověka nevychová….

Já těm úplně nejmenším dětem říkám, že pes je “Mimi”, tak pochopí, že se mají chovat opatrně a něžně. Stejně to říkám psům, takže je to u nás jak u blbejch v poledne 🤣. Kočka je u nás bohužel pro děti jen na koukání nebo ji můžou dát masíčko, u slepic se neběhá…, u koní se nekřičí…, husám se vyhneme, ptákům v zimě nasypeme.

Takže chování je zvířatům se děti naučí úplně stejně jako chování k lidem, když mají možnost s nimi být a mají dobrý vzor.

A něco je určitě i vrozený, u lidí i u zvířat.

🙂 🙂 říkám Megy - je malinkej, jako náš Kocourek, pomalu. A říkám to aj na koně. Funguje, tak co mám dělat. Ale ona by asi byla v pohodě, i kdybych nic neřekla, protože jak se blíží k důchodcovi nebo děcku, tak už se sklání, aj ocasem mete u země, teoreticky by i drápy zatáhla. Nechci z ní dělat boha (ona boží teda je…), ale přijde mi, že i pozná, kdo má strach, a zkamení. Včera si ji hladil skoro dospělý kluk, který se bojí psů, jeho matka z toho tak mimo, až si to musela vyfotografovat. A možná to nebude nějaká výjimka, Megynek, bude to teriérstvím s buldogovstvím a musí se to hodně rozmazlovat. 

Myslím, že když se dítě narodí ke psu, je to jednodušší, plyne to, vyplyne, učí se postupně.
Ale taky to chce psa, který na to je. 
Třeba některý není. Já ho neznám, ale určitě takový existuje. 
Pro začátek by asi stačilo, kdybych dítě lezoucí směrem k pelechu se psem otočila s povelem - pejsek spinká, žvýkej hračku. 

My máme zrovna v rodině případ, kde se vysvětluje a vysvětluje a jaksi to nikam stále nevede, dítě se každou chvíli snaží psa dloubat, tahat za kožich, ocas atd. Tak si říkám, zda ho to přejde s věkem, ale už to trvá dva roky v nezměněné podobě (dítěti jsou tři). Nicméně taky jsem viděla děti, které se i přes nízký věk a jistou neohrabanost, ke zvířátku chovaly jemně a s respektem. 

Pamatuju si, že když jsem byla dítě, zvířata jsem milovala a vyrostla jsem s nimi, ale zpětně mě mrzí, že dospělí v určitých případech nezasáhli, protože jsem přeci jen byla asi někdy dost urputná…. 

“kde se vysvětluje a vysvětluje a jaksi to nikam stále nevede, dítě se každou chvíli snaží…”

Zde bych to viděla čistě teoreticky tak, že argumenty nejsou pro dítě dostatečně přesvědčivé. Je to jako u psa, furt se mu říká, ať na ten stůl neskáče, a on tam furt skáče. Někdy nestačí furt jen vykládat pohádky, někdy je podle mě potřeba zasáhnout i jinak, samozřejmě dle rozumových schopností dítěte a samozřejmě taky kompetencí člověka, kterej s ním zrovna jedná… 

Mno jo, násilná výchova, to se dnes nenosí. Pak jsou z toho traumata do konce života, jako máte vy 🙂

Buggyra:

Mno jo, násilná výchova, to se dnes nenosí. Pak jsou z toho traumata do konce života, jako máte vy 🙂

Výše zmiňovanému dítěti to již bylo vysvětlováno i násilnou formou… 😀 A stejně nic.