0 To se mi líbí
V pohodě 😊
On to J5 bere jako polemiku a kdo z koho, proto reaguje, jak reaguje …
Pro ty, které to skutečně zajímá, jsem toho snad napsala dost. A je tu odkaz na relevantní zdroj, tam se o respektující výchově může každý dočíst víc 🍀
Ehm…pochopil jste to špatně 🙄
Já jsem svoje děti vychovávala “v duchu” respektující výchovy, na rozdíl od ní jsem ale zcela nezatratila tresty a ve výjimečných případech je aplikovala. Jinak, řekněme cca 90% bylo respektujících.
Příhoda s malůvkami na cizím domě včetně postupu jejího řešení je reálná 😉
Edit: Poznámku o konfidentech nechápu, jeví se mi poněkud paranoidně…
To mi ale přijde normální u všech lidí bez ohledu na ADHD. Čím víc lidí, tím víc názorů 🍀
… Ještě dnes si kolikrát říkám, když se pokouším synovi vysvětlit něco co se prostě tak děje a vždycky dělo a on tvrdí že ne, že to může být jinak a že to tak podle něho je…
Tohoto 🌷
V těch příspěvcích na žádost Orionky přibližuju, jak cca respektující výchova správně vypadá. Znám rodiče, kteří ji aplikovali na 100% u všech svých dětí a výsledky jsou super.
Já se se svým přístupem nacházím někde mezi, to jsem psala. Ale otevřelo mi to oči a v mnohém inspirovalo🍀
Ještě k vašemu příkladu s tramvají:
Nechápu, proč se matka takto malého dítěte vůbec ptala🙃 Cestování bych si pořešila předem, prostě bychom to spolu naplánovali a dohody se dodržují.
Pokud mu to jen oznamovala a dítě se vzepřelo, zajímala bych se o důvod a řešila bych ten. Klučina se mohl třeba něčeho bát, klidně divného spolucestujícího. Nebo chtěl jet radši trolejbusem. Nebo nechtěl jet nikam, chtěl jít radši na hřiště… To asi nerozklíčujeme.
Víte, ona to není metodika pro řešení izolovaných situací. A samozřejmě nemusí a ani nemá být vždy všechno podle dítěte. Pak je ale na místě potvrdit jeho emoce. “Ano, chápu, že jsi teď zklamaný protože bys jel radši trolejbusem, ale ten k babičce nejezdí, musíme jet tramvají”…
Tohle je oficiální web, v sekci články se dá něco najít, ale je to spíš nadstavba nad základním kursem (knihou).
Knihu mám doma, jsem ochotná zapůjčit.
Za sebe píšu, že si nemyslím, že je to univerzální manuál pro každé dítě a matku. Sama jsem šla při výchově trochu jinou cestou, ale mnohé v knize mi otevřelo oči.
Např. Ve chvíli, kdy se člověk cítí ohrožen, snižuje se dramaticky schopnost učení. Ke slovu se dostává amygdala, tedy pudové jednání “uteč nebo bojuj”, vše ostatní jde do útlumu…. A to asi nechceme ve chvíli, kdy se snažíme dítě něčemu naučit.
Typický příklad: dítě počmáralo křídami dům sousedů. Když ho seřvu, dám mu zaracha, nebo výprask, co se tím naučí? Maximálně to, že čmárat na cizí dům= trest.
Ale co kopat si s míčem o zeď domu? Otrhat kytky před domem? Polámat větve veřejné zeleně? Házet kameny po autech? …
Respektující výchova: Neřvu, ale v klidu s dítětem komunikuju. Zjistím si, proč malovalo sousedům po fasádě (klidně mohl být úmysl dobrý, fasáda byla zašedlá, dítě chtělo sousedům udělat radost a ozdobit ho)… Pak dítěti vysvětlím, že z úhlu pohledu sousedů to může vypadat jinak. Že jejich dům je jejich a vyhovuje jim, jak vypadá… Pak nechám dítě navrhnout, jak by to teď mohlo řešit. Pomůžu mu najít vhodné řešení a v tom ho podpořím. Minimálně se půjde omluvit a pokusí se malůvky šetrně odstranit (musím jako rodič dohlédnout). Pokud obrázky smýt nepůjdou, pokračujeme společně s dítětem v hledání řešení (náhrada škody). Dítě nabídne svoje úspory, podpořím ho a potřebnou částku dorovnám. U staršího dítěte bych nabídla možnost domácích brigád, aby mohlo část “dluhu” splatit.
Co všechno se dítě z řešení jednoho incidentu může naučit? Myslím, že to dokážete vyvodit z mého popisu sama. Ve zkratce: Cizí majetek není můj, nemohu s ním nakládat, jak chci. Co se líbí mně, nemusí se líbit jinému. Když způsobím někomu škodu, mohu ji napravit. Mohu chybovat, to se prostě stane, není to konec světa. Rodiče mě mají rádi a nenechají mě ve štychu, můžu se na ně s důvěrou obrátit, i když udělám něco špatného. Něco zničit je mnohem snadnější, než to napravit.… Prostě spoustu věcí, když se věc řeší klidně a konstruktivně.
Je to náročný přístup, mnohem náročnější než jsme byli vychováváni my. Časem se ale vyplácí, dítě se rozvíjí, má větší sebevědomí, umí samo korigovat svoje chování, obvykle nehraje s rodiči hru “chyť mě, když to dokážeš”. V budoucnu si nesedne na prdel z každé maličkosti, umí řešit problémy.
To je zajímavá úvaha, slyším ji prvně. Můžete dát nějaký konkrétní příklad?
My jsme až k psychiatrovi nedošli, byli jsme jen u klinického psychologa a v pedagogicko psychologické poradně. Pro potřeby pojmenování problému a doporučení to stačilo, kdybychom pro děti chtěli nějaké větší úlevy nebo asistenta, doplňovalo by se to i psychiatrickým a neurologickým vyšetřením.
“…ale na druhou stranu jedny z mála negativních zážitků jsou promluvy do duše, vysvětlování….. do dneška, když si vzpomenu na to druhé rozbolí mě žaludek.”
Promluvy do duše ve smyslu vyhrožování a citového vydírání jsou také agrese. Psychická.
Výchova v rámci respektujícího přístupu je něco úplně jiného…
Já vaše uvažování chápu, ale snažím se říct, že než dojde na tělesný trest, měl by člověk nejdřív vyčerpat mírnější varianty řešení.
U imaginárního Pepíčka tedy zvážit náročnost úkolu X věk, vrozený temperament, inteligenci, předchozí zkušenosti, aktuální zdravotní stav, prostředí, kde se rozhovor odehrává…. Podle toho racionálně vyhodnotit situaci, co je pro Pepíčka zvládnutelné. A rozhodně je fajn věnovat kousek pozitvní pozornosti i Pepíčkovi, nejen od maminky, ale i od diskutujícího protějšku . I malé dítě je člověk🙂
Takže když se dospělý dá s někým do řeči, co by podle vás mělo dělat dítě? Stát tam a koukat do blba?
Imaginární Pepíček se jen chtěl zapojit do hovoru, možná nevhodně, když tématu nerozumí. Tak co s tím? Pohlavek v té chvíli přece vůbec nic neřeší…🙂
Teď vás úplně nechápu, co tím příspěvkem máte na mysli…
Nicméně za to, že se dítě vyjádří nevhodně k věci, které nerozumí , by ode mě nedostalo pohlavek, ale vysvětlení (úměrné věku). V tomto se v přístupu k výchově rozcházíme.
No, psal jste, zda se cítím kompetentní pro hodnocení výchovy “normálních” dětí…
Oproti dítku s ADHD je výchova “normálního” dítěte naprostá pohoda. Srovnání mám s dětmi od kamarádek i z několikaletého vedení skautů, včetně letních táborů.
Slovo “normální” dávám do uvozovek, protože děti s ADHD nepovažuji za nenormální. Jsou jen trochu jiné, jinak vybavené. Stejně tak děti s Aspergerovým syndromem, při dobrém vedení často velmi platní lidé pro společnost (významní vědci, skladatelé apod.).
Ok, hlásím se.
Klidně si tam zahrňte i mě, tělesné tresty zcela nezavrhuju, ale považuju je za výjimečné.
Těžko říct, možná ano. Zkuste si o tom něco víc přečíst…
Z vašeho popisu některých situací by to na ADHD i sedělo. Minimálně reaktivita, impulzivnost…
A vy si fakt myslíte, že vedení a výchova dítěte bez handicapu je těžší? 🫣
Co bych za to dala, kdyby moje děti měli běžné nastavení!!!
Tak jsem teď taky udělala pokus. “Dej pac” na ležícího psa. Reakce zcela nechápavá 😂, vleže totiž tenhle povel nezná, v sedě a stoji reakce 100%
Takže podle mě náš menší pes česky neumí, jen ve známé situaci na známý povel udělá to, co se naučil 😉
Nejstarší dítě se věnuje vědě, nyní dokončuje doktorát, ve škole nikdy žádné úlevy nemělo, natož asistenta. Velmi rychle se naučilo problém kompenzovat vysokým intelektem, na druhou stranu ale bylo trochu pomalejší v sociálním rozvoji.
Prostřední dítě je ajťák, ještě studuje a při studiu již i pracuje na ½ úvazek v IT firmě. Ve škole mělo trochu problémy, vynikalo v předmětech své oblasti zájmu (komplet přírodní vědy+ cizí jazyk), vypouštělo humanitní okecávačky. Bez úlev ve výuce i bez asistenta. Opět pomalejší sociální rozvoj.
Nejmladší je teď čerstvě na střední škole, na základce cca od druhé třídy nejnižší stupeň podpory (= vesměs o trochu více času na písemky, případně třeba o pár příkladů méně v matematice), v sociální oblasti naopak v souladu s vrstevníky. Makali jsme doma cca do 7. třídy, teď už přiměřeně zvládá samostatně. Při přijímačkách i teď na SŠ již bez úlev.
U všech nám velmi pomáhal pravidelný sport, u holek pak i umělecké kroužky (= zdroj zažívání úspěchu).
ALE věc se má zhruba takhle: Systém je nastaven tak, že kdybych o to stála a tlačila na pilu, minimálně pro to třetí dítě bych vyběhala i toho asistenta. Místo toho jsem asistovala já doma, dokud nervová soustava nedozrála natolik, aby mohl být problém s pozorností kompenzován. Bylo to velmi náročné, ale myslím, že to stálo za to.
Zatím to vypadá, že se ani jedno z dětí v životě neztratí. 🙏🍀
Měla jsem vždycky za to, že 2. signální soustava je o schopnosti abstrakce, ne o schopnosti učení…
Ale už jsem dlouho ze školy, změnilo se ve výkladu něco?
Takhle to s těmi diagnózami nechodí. Toho, kdo je skutečně má, čeká naopak spousta práce navíc.
To vám píšu jako matka 3 ADHD dětí 😉