Prase divoké

Charakteristika

Délka těla 110-200 cm, ocas tenký, 15 až 40 cm dlouhý, výška v ramenou u vzrostlých kanců až 1 m. Hmotnost 50 až 200 kg u kanců a 35-160 kg u sviní. V některých oblastech však mohou divoká prasata dosáhnout ještě větších rozměrů, například v Karpatech byli odchyceni jedinci o hmotnosti 350 kg. Naproti tomu jsou jihoevropská divoká prasata sotva poloviční. Jsou tak jedním z důkazů pravidla, že v teplejším podnebí dosahuje týž druh menších rozměrů než v podnebí chladném. Divoké prase nelze podle vzhledu zaměnit s žádným jiným zvířetem žijícím divoce kdekoli v Evropě. Jeho barva kolísá od téměř černé přes rudohnědou po hnědožlutou, což má zřejmě souvislost i se zbarvením půdy, na které prasata žijí. Mláďata jsou charakteristicky podélně pruhovaná. Kanci jsou mnohem větší než svině (bachyně) a jsou nápadní zejména k stáří prodlužujícími se špičáky. V dolní čelisti rostou v mírném ohnutí dopředu a nahoru, zatímco v horní se mírně zvedají a pak jsou téměř rovnoběžné se spodními. Představují nebezpečnou zbraň, protože mají ostré, téměř nůžkovité hrany a kanec jich může použít s obrovskou silou. Přítomnost divokých prasat prozrazuje mimo jiné i jejich charakteristický pach, který lze i lidským nosem zachytit na velkou vzdálenost. Prozrazují je i rozrytá místa v lesních porostech.

Výskyt

Divoká prasata nemají zvláštní požadavky na svůj biotop. Vyhýbají se pouze zcela otevřenému terénu bez jakéhokoli porostu, stejně jako vyšším horským polohám. Zcela chybí na britských ostrovech a ve Skandinávii. Díky intenzivnímu lovu, jemuž jsou všude vystavena, je jejich rozšíření nerovnoměrné, a kromě toho jejich roční stavy velmi značně kolísají, takže o jejich rozšíření neexistují zcela přesné informace. V současnosti se shoduje jejich areál s většími lesními oblastmi, v nichž hledají zvířata ochranu i zdroj potravy. Vlhké listnaté nebo smíšené lesy představují nejvhodnější životní prostředí, protože tam jsou stáda schopna vyrývat různé „pochutiny" a na podzim sklidit žaludy a bukvice. Lužní lesy byly zřejmě původním areálem jejich rozšíření, ale ty jsou dnes ve střední Evropě téměř zničeny, takže pro prasata jsou nejvýhodnějším terénem nyní smrčiny v rovinatých územích a ve středohoří. Šíří se i díky myslivcům a za posledních 20 let jejich početnost mnohde vzrostla nad únosnou míru. Zatímco v minulém století nebylo v Čechách jediné divoké prase, dnes se s nimi setkáme prakticky všude.

Způsob života

Divoká prasata se pohybují v tlupách založených na rodinných vztazích. Jádrem takové skupiny je matka bachyně s jejími mláďaty. Další zvířata se mohou k této skupině více méně volně připojit. I mladá zvířata z předchozího roku zůstávají v tlupě, dokud nedosáhnou pohlavní zralosti. Kanci (kňouři) občas navštěvují tyto skupiny, aniž by se jakkoli starali o mladé jedince. Teprve s nástupem období páření se přimykají k sviním. Jednotlivé tlupy se drží na stejném území, pokud nejsou vyrušeny a pronásledovány. Tam se stahují k dennímu odpočinku, kde buď leží v úkrytu, nebo se válejí v bahnité vodě. Tlupa se probouzí k večeru a vyráží za potravou. Zvířata se obezřetně blíží ke kraji lesa a stále větří na všechny strany. V takové situaci se pohybují velice tiše, i když na druhé straně při úprku pádí podrostem s velkým hlukem. Je-li nedostatek potravy, toulají se po širém okolí a hledají lepší a bohatší stanoviště. Většinou běhají zvláštním typem klusu. Při útěku však cválají zdatně, i když nejvýše několik set metrů. Velmi dobře plavou, a tak osídlila i ostrovy při pobřeží a v ústí velkých řek. Objeví-li místo zvláště bohaté na potravu, shromáždí se tam neobvykle velké množství kusů. To je případ dunajských lužních lesů v období úrody žaludů. Jedinci v tlupě pak stojí blízko vedle sebe a vzdávají se jakýchkoli třenic mezi sebou. Jednotlivé tlupy však zůstávají zachovány. Jejich členové se osobně znají a různými kvičivými a chrochtavými zvuky mezi sebou udržují kontakt. Divoké prase je schopno vydávat celou řadu zvuků, které odborník dovede interpretovat. Zrak je u divokých prasat poměrně málo významným smyslem. Svýma malýma očima vidí špatně a spoléhají se spíše na sluch a na svůj velmi citlivý chobotovitý nos. Ten jim slouží při rytí a vyhrabování hmyzích larev, červů, podzemních hlíz (například brambor a dalších škrobnatých rostlin) a hub. Terčovitý čumák jim dovoluje jednak rozhrabávat půdu, jednak uplatnit svůj čich. I domácí prasata, která ostatně mají v divokých prasatech jediného předka, se dají podobně vycvičit k vyhledávání a vyhrabávání lanýžů. Divoká prasata si libují v dotyku s ostatními jedinci, takže spojů spí, třou se o sebe a navzájem se čistí. Často leží poskládána jedno přes druhého, takže je obtížné v tlupě rozeznat jednotlivé kusy.

Dobře vyvinuté špičáky kanců neslouží však pouze k boji se soupeři, nýbrž také k obraně před nepřítelem. Zvířata mají vysoce vyvinutý obranný pud a jsou-li zahnána do úzkých, mohou být velmi bojovná. Nejnebezpečnější jsou bachyně s mladými selaty, které někdy napadají i zcela nevinného výletníka nebo sběratele borůvek.

Potrava

Divoká prasata jsou praví všežravci. Vedle žaludů, bukvic a různých polních plodů žerou i červy a drobnou zvěř. Loví krysy a myši, jejichž hnízda s mláďaty vyčenichají a vyhrabou; požírají i mršiny divoké zvěře.

Rozmnožování

Páření probíhá v zimě od listopadu do ledna. Říje či rujnost předchází období březosti, jež trvá 16-20 týdnů. Samice vrhá 4-12 mláďat, pro něž připraví jakési hnízdo, které vystele rostlinným materiálem a často překryje větvemi. Mláďata jsou tmavě pruhovaná na světlém podkladě. Rodí se s otevřenýma očima a sledují matku, jakmile po narození oschnou. Tlačí se k matčiným strukům a snaží se získat nejvýhodnější místo, až se po několika dnech ustaví jakési přednostní pořadí, v němž má každé sele své místo, svůj cecík. Protože mají řídkou srst, vyžadují vnější teplo, a jsou na matku odkázána daleko více než ostatní mláďata sudokopytníků. Proto drží rodina dlouho pohromadě. Kojí se tři měsíce, pak začnou přijímat i tuhou stravu.

V šesti měsících jsou už poměrně samostatná. Po deseti měsících už nabudou barvy srsti dospělých zvířat. V přirozeném prostředí se divoké prase dožívá až 20 let. Pro svoji rycí činnost a chutné maso se prase divoké hojně loví, ale jeho stavy v Evropě se nijak nezmenšují, naopak.