Strašilka ďábelská

Strašilka ďábelská je neobvykle zbarvený druh strašilky ze severního Peru. Na rozdíl od většiny příbuzných, kteří napodobují větvičky a listy, upoutá téměř černým tělem, světlými žlutými očima a červenými zadními křídly. Kontrastní zbarvení slouží jako varování před obranným sekretem. V teraristice je známá také pod anglickým názvem Black Beauty. Přestože se v zajetí úspěšně rozmnožuje, její přirozený areál je mimořádně malý a ochrana původních stanovišť zůstává důležitá.

Vzhled a obrana

Dospělé samice bývají větší a mohutnější než samci, často dosahují přibližně pěti až sedmi centimetrů. Samci jsou štíhlejší a kratší. Tělo má sametově tmavý povrch, který kontrastuje se žlutýma očima a výrazně červenými křídly. Při vyrušení může strašilka křídla odkrýt a vypustit dráždivý obranný sekret. Proto není vhodné ji mačkat, prudce uchopovat ani přibližovat k obličeji. Po manipulaci je rozumné umýt si ruce a vyvarovat se kontaktu sekretu s očima.

Výskyt

Ve volné přírodě je strašilka ďábelská známá jen z velmi omezené oblasti severního Peru v okolí pohoří Cordillera del Cóndor. Některé popisy uvádějí plochu původního výskytu pouze v řádu několika hektarů. Zde žije na vegetaci, kde se živí listy vhodných hostitelských rostlin, zejména rodu Schinus. Přes den se často ukrývá a větší aktivitu projevuje po setmění. Rozšiřování zemědělství, požáry a změny porostů mohou malou populaci rychle zasáhnout.

Chov

V domácím chovu je důležité dobře větrané terárium s větvemi, dostatkem prostoru pro svlékání a bezpečně uzavíratelným víkem. Výška zařízení musí umožnit, aby se mladá strašilka při svlékání volně zavěsila a nepoškodila si končetiny. Pro menší skupinu je vhodné přiměřeně prostorné, spíše vzdušnější prostředí než uzavřená vlhká nádoba. Obvykle vyhovují běžné pokojové teploty kolem 20–25 °C. Vlhkost nemá být trvale vysoká; lehké rosení a možnost pití kapek je nutné vyvážit větráním a osycháním rostlin.

Krmení

V chovu se nejčastěji používají čerstvé listy ptačího zobu, který je v České republice dostupný i v zimě. Některé linie přijímají také zimolez a další vhodné dřeviny, nové krmivo je však nutné zavádět opatrně a ověřit jeho skutečný příjem. Větvičky se umísťují do nádobky s vodou, jejíž otvor musí být zabezpečen proti pádu hmyzu. Listy nesmějí pocházet z chemicky ošetřených živých plotů nebo míst zasažených postřiky. Pravidelná výměna větví a odstranění plesnivějících zbytků patří k základní údržbě.

Rozmnožování

Samice klade jednotlivá vajíčka, která se sbírají ze dna terária a ukládají do samostatné inkubační nádoby. Během života jich může naklást velké množství, někdy až kolem stovky. Vejce potřebují mírně vlhké, nikoli přemokřené prostředí a pravidelnou kontrolu plísní. Čerstvě vylíhlé nymfy jsou drobné a snadno uniknou širokými větracími otvory. Rostou postupnými svlékáními a při každém z nich potřebují dostatek volného prostoru. Dospělá zvířata mají křídla, která mladým nymfám chybějí. Při dobrém plánování chovu je nutné předem počítat s prostorem a krmivem pro větší počet potomků.