Husice nilská

Husice nilská (Alopochen aegyptiaca) je výrazně zbarvený vrubozobý pták původem z Afriky. Přestože má velikost menší husy, systematicky náleží ke kachnovitým a blízko má k husicím. V přírodě obývá okolí řek, jezer a mokřadů, ale potravu velmi často vyhledává na travnatých plochách mimo vodu. V některých evropských zemích se zabydlela po úniku z chovů a dnes vytváří samostatně se rozmnožující populace. Přirozený africký výskyt je proto potřeba odlišit od nepůvodních evropských populací.

Poznávací znaky

Husice nilská měří přibližně 63–73 cm a má poměrně dlouhé nohy, vzpřímený postoj a výraznou kresbu hlavy. Základní tón opeření je světle hnědý až rezavý, kolem oka vystupuje tmavě hnědá skvrna a na prsou bývá větší tmavší pole. Růžově červený zobák a nohy kontrastují se světlými tvářemi. V letu se objevují široká bílá pole na křídlech, tmavé letky a kovově lesklé partie. Samec a samice se podobají, samec bývá poněkud větší a jeho hlas je odlišný. Mladí ptáci nemají ještě tak nápadnou obličejovou kresbu.

Prostředí a potrava

V původním areálu se husice vyskytuje především v subsaharské Africe, na travnatých březích sladkovodních nádrží, u řek i na otevřených mokřadech. Snáší blízkost člověka a v nepůvodních populacích často obsazuje městské parky, štěrkovny a rybníky. Základ potravy tvoří trávy, mladé výhonky, semena a obilí, příležitostně přijímá také drobné bezobratlé. Na pastvinách a polích se může zdržovat i daleko od hladiny, ale voda zůstává důležitá pro bezpečný odpočinek, péči o peří a odchov mláďat. Většinu potravy sbírá chůzí a spásáním vegetace.

Chování

Mimo dobu hnízdění se husice nilské mohou shromažďovat do početnějších skupin. Hnízdící páry jsou naopak mimořádně teritoriální. Od konkurentů brání nejen bezprostřední okolí hnízda, ale také vodní plochy využívané při vodění mladých. Často zaujímají vyvýšená stanoviště a dokážou hřadovat na větvích stromů. Nápadné hlasové projevy doprovázejí zejména vzájemné střety a námluvy. Při vyrušení dospělí ptáci roztahují křídla a mohou útočně pronásledovat jiné vodní ptáky.

Hnízdění

Pár si vytváří hnízdo v husté vegetaci na zemi, ale využije také dutiny stromů, vyvýšená místa nebo opuštěná hnízda velkých ptáků. Umístění bývá překvapivě daleko od nejbližší vody. Samice snáší obvykle pět až dvanáct vajec a inkubace trvá přibližně 28–30 dní. Mláďata se líhnou pokrytá prachovým peřím, brzy chodí a následují rodiče k vodě. Dospělí je pozorně střeží a při nebezpečí používají hlasové signály i přímé výpady. Ve vhodném prostředí se mladí ptáci osamostatňují zhruba po dvou měsících.

Soužití s člověkem

V české krajině může být husice nilská pozorována zejména na otevřených vodních plochách a v okolí parků; výskyt v Evropě nesvědčí o původním rozšíření druhu. Při každém případném chovu je nutné předem ověřit aktuálně platné podmínky pro držení nepůvodních druhů. Z hlediska potřeb ptáků je důležitý dostatek prostoru, přístup k čisté vodě, možnost pastvy a klidné místo pro hnízdění. Agresivita párů v období rozmnožování je důvodem k opatrnosti při společném umisťování více druhů vodního ptactva. Přikrmování volně žijících husic pečivem nenahrazuje jejich přirozenou rostlinnou potravu.