Trnočolek bradavčitý

Trnočolek bradavčitý (Tylototriton verrucosus) je robustní ocasatý obojživelník s nápadně hrbolatou kůží, výrazným hřbetním hřebenem a řadou vystouplých žeberních hrbolků. V chovatelských textech se objevuje také jako himálajský krokodýlí čolek. Jeho vzhled připomíná drobného pravěkého ještěra, přesto jde o skutečného čolka z čeledi mlokovitých. Zbarvení bývá tmavě hnědé až černavé, místy s oranžovými či rezavými znaky. Zvíře nelze určovat pouze podle barvy: pod historickým názvem tohoto druhu se dříve skrývalo několik dnes samostatně rozlišovaných trnočolků.

Rozšíření

Současné vymezení druhu je užší než ve starší literatuře. Spolehlivě se uvádí zejména jihozápadní Čína a severovýchodní Myanmar; některé populace severního Thajska byly rovněž geneticky a morfologicky přiřazeny k tomuto druhu. Starší záznamy z dalších himálajských a jihoasijských oblastí je třeba číst opatrně, protože mohou patřit jiným příbuzným druhům. Trnočolek obývá vlhké horské a podhorské prostředí, kde se střídají suchozemské úkryty a sezonně dostupné tůně. V době rozmnožování vyhledává klidnější vodu, mimo ni může trávit značnou část času pod vegetací, kameny a v dalších vlhkých úkrytech. Původní areál leží v Asii; v české přírodě tento druh nežije.

Vzhled a chování

Pro trnočolka je charakteristická široká hlava, silnější trup, zploštělý ocas a hrubý povrch těla. Po stranách hřbetu vystupují výrazné uzlíky, které spolu s podélným hřebenem vytvářejí typický reliéf. Dospělci se pohybují pomalu a často zůstávají skrytí, při vyrušení však dokážou svižně plavat. Oproti drobnějšímu čolku východnímu působí tělo mohutněji a kůže je mnohem hrubší. Jde o odlišné druhy s odlišnými nároky, které není vhodné společně chovat. Citlivá pokožka obojživelníků slouží také k výměně látek s okolím, proto je manipulace holýma rukama nežádoucí. Kožní sekret navíc může dráždit sliznice.

Potrava

Trnočolek bradavčitý loví především živočišnou potravu. Ve vodě přijímá larvy hmyzu, drobné korýše, červy a další vhodně velké bezobratlé; na souši využívá dostupnou kořist ve vlhkém podrostu. V chovu se hodí zejména přiměřeně velké žížaly, larvy pakomárů a pestrá nabídka dalších bezpečně získaných bezobratlých. Jednotvárné krmení pouze jedním druhem potravy není vhodné. Velikost soust se musí přizpůsobit jedinci a nespotřebované krmivo je nutné odstraňovat, aby nezhoršovalo kvalitu vody.

Chov

V českých podmínkách je zásadní předem zajistit vhodné teploty a bezpečné akvaterárium. Prostor má nabízet čistou, spíše klidnou vodní část a snadno přístupné vlhké suchozemské úkryty. Poměr vody a souše se přizpůsobuje stáří zvířat a jejich aktuálnímu chování; nelze automaticky předpokládat, že každý jedinec bude celoročně stejně vodní. Voda nesmí obsahovat zbytky dezinfekčních látek, filtr nesmí vytvářet prudký proud a všechny otvory nádrže je třeba zajistit proti úniku. Při letních vedrech je důležité zabránit přehřívání a zajistit stabilní, dobře okysličené prostředí. Sezónní změny teplot mohou ovlivňovat rozmnožovací aktivitu, prudké výkyvy však nejsou vhodným způsobem stimulace. Před pořízením je třeba ověřit původ zvířete a aktuální podmínky jeho legálního držení; přednost mají prokazatelně odchovaní jedinci.

Rozmnožování

Rozmnožování souvisí s obdobím dešťů a dostupností mělkých vodních ploch. Samci se při námluvách orientují také chemickými signály. Po přenosu spermatoforu samice ukládá vajíčka do vhodných vlhkých míst nebo vody podle podmínek a konkrétní populace. Larvy mají vnější žábry a živí se drobnými vodními organismy. Při odchovu potřebují velmi čistou vodu, odpovídající živou potravu a možnost postupného přechodu na souš. Údaje o velikosti snůšek i délce vývoje ve starších chovatelských zprávách je nutné posuzovat obezřetně: část pozorování pochází z období, kdy se pod jménem Tylototriton verrucosus sdružovalo více odlišných forem. Trnočolky ani jejich larvy nelze vypouštět do přírody.

Ochrana

Pro volně žijící populace představují riziko ztráta mokřadů, změny využívání půdy a odchyt pro obchod se zvířaty. U tohoto rodu je zvlášť důležitá správná druhová identifikace, protože taxonomie se v posledních desetiletích výrazně proměnila. Odpovědný chov se proto neobejde bez doloženého původu a bez sledování aktuálních poznatků o konkrétním druhu.