Pekari bělobradý

Pekari bělobradý (Tayassu pecari) je společenský sudokopytník amerických tropů. Na první pohled připomíná malé divoké prase, příbuzensky však patří do samostatné čeledi pekariovitých. Má mohutnou hlavu, krátké nohy a hustou štětinatou srst tmavohnědé až černé barvy. Charakteristický je výrazně světlý pás na spodní části čenichu, bradě a hrdle, který dal druhu české i anglické jméno. Jeho krátký ocas je mezi štětinami téměř neviditelný. Velké špičáky slouží nejen při získávání potravy, ale také při obraně a vnitrodruhové komunikaci.

Život v pralese

Původní areál sahá od jižního Mexika přes Střední Ameriku až po rozsáhlé části amazonské a jihoamerické nížiny včetně severní Argentiny. Pekari bělobradý vyhledává zejména souvislé vlhké tropické lesy, obývá však také sezónně suché lesy, savany a přechodné biotopy. Důležitá je dostupnost vody a potravy na velké ploše. Některá stáda mohou za jediný den urazit řadu kilometrů, a proto jsou pro tento druh zásadní rozsáhlá propojená území. Rozdělení lesů silnicemi, plantážemi a sídly omezuje jeho přirozené přesuny. V České republice se volně nevyskytuje.

Stádo

Zatímco některé jiné druhy pekariů vytvářejí malé rodinné skupiny, pekari bělobradý se sdružuje do velkých stád s desítkami až stovkami zvířat. V jejich blízkosti bývá slyšet chrochtání, vrčení i hlasité cvakání zuby. Jednotlivci se poznávají a udržují skupinovou soudržnost pomocí pachové žlázy v oblasti zádě. Stádo při hledání potravy využívá lesní stezky a vyhledává bahnitá místa, kde se zvířata válejí. Chování je dynamické: skupiny se mohou rozdělovat a znovu spojovat podle nabídky potravy a aktuálního rušení. Dospělci dokážou při ohrožení postupovat společně a mohou být nebezpeční i pro velké predátory.

Potrava

Základ přirozeného jídelníčku tvoří spadané plody, semena, ořechy, kořeny a další rostlinné části. Pekariové umějí silnými čelistmi rozkousat i tvrdé plody palem a při sběru potravy rozrývají lesní půdu. Doplňkově přijímají hmyz, červy a další drobné živočichy. V mnoha lesích představují důležitou součást oběhu semen a jejich pohyb pomáhá přetvářet vegetační kryt. V lidské péči potřebují vyváženou stravu s dostatkem vlákniny, vhodné zeleniny a větví k okusování. Energeticky bohaté ovoce nemá tvořit převážnou část krmné dávky. Při skupinovém krmení je potřeba rozdělit potravu na více míst, aby se slabší jedinci dostali k dostatečnému množství.

Rozmnožování

Samice rodí po březosti trvající přibližně pět měsíců zpravidla jedno až několik mláďat, nejčastěji dvě. Novorození pekariové mají hnědavé zbarvení a jsou brzy schopni následovat matku. Mláďata zůstávají v kontaktu se skupinou, ale nejdůležitější je zpočátku mateřská péče a přístup k mléku. Doba rozmnožování se liší podle místních srážek a dostupnosti potravy; v tropech mohou porody probíhat v různých obdobích roku. V početném stádě je pro odchov zásadní přiměřený prostor, dostatek úkrytů a možnost bezpečně sledovat zdravotní stav každého mláděte.

Chov a ochrana

Jde o náročné společenské zvíře nevhodné pro individuální domácí chov. V podmínkách České republiky potřebuje velmi rozlehlý, pevně zabezpečený výběh, možnost rytí v půdě, místa pro bahenní koupele a vyhřívané zimní zázemí. Odděleně chovaný jedinec nemůže plnohodnotně projevovat přirozené stádové chování. Při manipulaci je nutné počítat se silnými čelistmi, rychlými reakcemi a možností kolektivní obrany skupiny. Divoké populace jsou ohroženy zejména intenzivním lovem a zánikem nebo fragmentací rozsáhlých lesních celků. Ve velkých neporušených lesích může druh stále dosahovat značné početnosti, v mnoha zemích se však jeho areál zmenšuje.