Axolotl Andersonův

Axolotl Andersonův (Ambystoma andersoni) je vodní ocasatý obojživelník, jehož celý přirozený areál se omezuje na malé jezero Zacapu a navazující vodní toky v mexickém státě Michoacán. Podobně jako známější axolotl mexický dosahuje pohlavní dospělosti, aniž by dokončil běžnou přeměnu v suchozemského mloka. Dospělci si proto zachovávají vnější žábry, ocasní ploutevní lem a trvale vodní způsob života. Nejde o barevnou formu jiného axolotla, ale o samostatný druh s odlišným původem a velmi omezeným rozšířením.

Vzhled

Pro axolotla Andersonova je typická široká hlava, krátké končetiny a mohutný, ze stran zploštělý ocas. Na obou stranách hlavy vyrůstají tři páry nápadných žaberních větví se sytě červenými filamenty. Základní barva těla bývá okrově hnědá až rezavá, přes ni se rozkládají nepravidelné tmavé skvrny. Břišní strana je světlejší. Dorůstá zhruba 16–24 cm celkové délky, některé chované exempláře mohou být větší. Zbarvení a tvar skvrn se mezi jedinci liší. Žábry jsou funkční dýchací orgán, který je citlivý na kvalitu a proudění vody, nikoliv jen ozdobný znak.

Jezero Zacapu

Jediné známé původní stanoviště leží asi 2 000 metrů nad mořem ve středním Mexiku. Jezero je relativně malé, napájené prameny a propojené s okolními kanály. Axolotli se zde zdržují v čistší, chladnější vodě, často v blízkosti vegetace a úkrytů. Dno tvoří bahnité a místy písčité partie. Život v takto omezeném prostoru znamená, že změny kvality vody mohou zasáhnout téměř celou divokou populaci. V Česku se tento obojživelník přirozeně nevyskytuje a případný chov představuje zcela oddělené prostředí.

Potrava

V přírodě přijímá především vodní bezobratlé, například měkkýše, korýše a larvy hmyzu, příležitostně také menší živočichy, které dokáže spolknout. Kořist nasává prudkým otevřením tlamy. V odborném chovu lze jako základ používat vhodně velké žížaly a kvalitní specializované pelety pro axolotly, doplňované drobnými vodními bezobratlými. Krmivo musí mít bezpečný původ; zbytky se z nádrže odstraňují, aby se nehromadily dusíkaté látky. Ryby nejsou vhodnými spolubydlícími: mohou axolotlovi okusovat žábry a zároveň představovat kořist i zdroj infekcí.

Vodní nádrž

Pro dospělého jedince je podstatná zejména dostatečná plocha dna, nikoli velká výška vodního sloupce. Nádrž má být předem biologicky zaběhnutá, s jemnou filtrací, slabým proudem, možností úkrytu a bezpečným písčitým nebo holým dnem. Hrubé kamínky, které by zvíře mohlo nasát, jsou nevhodné. Chladnější vodu je třeba udržovat stabilní, pro chov lze orientačně pracovat s rozmezím 16–20 °C. Dlouhodobé přehřívání nad přibližně 22 °C zvyšuje riziko problémů. V českých bytech bývá v létě často potřebné aktivní chlazení. Obsah amoniaku a dusitanů má zůstat na neměřitelných hodnotách, důležité jsou pravidelné částečné výměny vody. Zvířata se nemají zbytečně brát do rukou.

Rozmnožování

Samec při námluvách ukládá spermatofor, který samice přijímá kloakou. Jikry následně připevňuje jednotlivě nebo v menších shlucích na rostliny a další ponořené předměty. Vajíčka mají hnědožluté zbarvení a průměr vlastního vajíčka přibližně 2,2–2,3 mm. Inkubace závisí na teplotě, v chovatelských podmínkách se uvádějí přibližně dva až tři týdny. Mláďata potřebují drobnou živou potravu a pravidelné třídění podle velikosti, aby nedocházelo k okusování končetin a kanibalismu. Spouštění rozmnožování násilnými teplotními výkyvy je nevhodné.

Ohrožení

Axolotl Andersonův je kriticky ohrožený. Jeho původní lokalitu zatěžuje znečištění vody, změny okolní krajiny, lidské využívání jezera i introdukované dravé ryby. Vzhledem k malému areálu není možné ztrátu jediné lokality snadno nahradit. Pro odborný chov mají smysl především prokazatelně odchovaní jedinci, správná druhová identifikace a pečlivě vedené chovatelské záznamy. Vypouštění do české přírody nepřichází v úvahu.