Želva pralesní

Želva pralesní (Chelonoidis denticulatus) je mohutná jihoamerická suchozemská želva, někdy nazývaná také želva žlutonohá. Nápadné žluté až oranžové šupiny na nohách a hlavě kontrastují s tmavým, podlouhlým, vysoko klenutým krunýřem. Dospělí jedinci obvykle dosahují délky krunýře několika desítek centimetrů, zvlášť velké želvy mohou přesáhnout 60 centimetrů. Samec mívá prohloubenější břišní štít a delší ocas. Druh je podobný želvě uhlířské, která obvykle nese červenější zbarvení šupin končetin; samotná barva ale pro spolehlivé určení vždy nestačí.

Rozšíření

Želva pralesní žije v tropických nížinách Jižní Ameriky, zejména v povodí Amazonky. Je doložena z Brazílie, Kolumbie, Ekvádoru, Venezuely, Guyany, Peru i Bolívie. Vyhledává zastíněné vlhké lesy s množstvím opadaného listí, větví a tlejícího dřeva. Mezi vegetací nalézá úkryt před přímým sluncem i predátory. V období dešťů se může častěji pohybovat po lesní půdě a sbírat spadané plody. Díky konzumaci plodů a následnému vylučování semen se podílí na jejich přenosu v lese.

Potrava

V přirozeném prostředí přijímá plody, listy, květy, houby a další rostlinné části, příležitostně i živočišnou složku. V chovu má mít pestrou rostlinnou potravu s dostatkem vlákniny, minerálů a přiměřeným množstvím ovoce. Příležitostné požírání mršin ve volné přírodě není důvodem pravidelně přidávat maso. Čistá voda musí být stále dostupná. Pro zdravý růst a pevnost krunýře je důležité odpovídající UVB osvětlení, vyvážená výživa a možnost aktivního pohybu.

Chov v ČR

Želva pralesní není druhem do suchého pouštního terária. Potřebuje prostorné vytápěné zařízení, zastíněná místa, hlubší vlhký substrát a několik úkrytů. Teplota má odpovídat tropickému lesnímu prostředí a zvíře musí mít možnost přecházet mezi teplejší a mírně chladnější částí. Vysoká vzdušná vlhkost je důležitá zejména pro mláďata, ale substrát nesmí být trvale rozbahněný. V zapařeném nevětraném zařízení mohou vznikat kožní a dýchací obtíže. Pro dospělého jedince je nutné počítat s velkou podlahovou plochou a dlouhodobými náklady na vytápění. Za teplého počasí může pomoci bezpečný venkovní výběh, odkud se však želva musí při poklesu teplot vrátit do vytápěného zázemí.

Vybavení má zahrnovat nízkou širokou nádobu umožňující pohodlné pití i namáčení, přirozené nerovnosti terénu a dostatek rostlinných úkrytů. Při společném chovu se sleduje pronásledování, konkurence u potravy a případná poranění. Velikost ubikace se musí odvíjet od skutečné velikosti želv, nikoli jen od jejich počtu při nákupu.

Rozmnožování

Samice klade vejce do jamky v zemi. Snůška čítá obvykle několik kusů, často přibližně čtyři až osm. Inkubace může podle teploty a vlhkosti trvat sto až dvě stě dní. Mláďata jsou po vylíhnutí samostatná, ale citlivější na vysychání než dospělci. Při jejich odchovu je zásadní stabilní mikroklima a kvalitní rostlinná potrava. Veškeré chovné jedince je třeba získávat s doloženým legálním původem a nepořizovat je jako krátkodobou atrakci. Želvy mohou žít mnoho desetiletí.

Ochrana

Hrozbou pro želvu pralesní je úbytek tropických lesů a lov pro maso. Odchyt z volné přírody vytváří další tlak na místní populace. Při odpovědném chovu v Evropě mají proto přednost ověřené odchovy.