Kavka - pták zajímavý, inteligentní, hravý, přátelský, se smyslem pro humor

velikost písma:  A A A
04.02.2014, 16:00     Autor: Ing. Jindřiška Marková     1785 zobrazení     1 komentář

Můj příběh se odehrál před půl stoletím. Jako žákyňka 3. třídy základní školy jsem onemocněla černým kašlem. Můj otec, vojenský doktor ORL, mi proti černému kašli přinesl lék chloramfenikol.  Kromě léku pro tělo mi přinesl i „lék pro duši“, totiž malé mládě kavky obecné. Vojáci prý kavku našli zapadlou za dvířky komínové šachty, kam spadla ze střechy kasáren. Špinavou kavku  od sazí  pro mne očistili, umyli a usušili. Otec mi přikázal, že mám chodit hodně na dvůr,ale přitom že si nemám hrát s dětmi, abych je nenakazila a místo toho že si mám hrát s kavkou.

Dala jsem kavce jméno Káča a ubytovala jsem ji v jednom kotci bývalé králíkárny. Mláďátko během půl hodiny po našem seznámení pochopilo, že mu neublížím a začalo loudit potravu. Široce otvíralo žlutě lemovaný zobáček, křičelo a třepalo křidélky. Rodiče mi poradili, že mám Káču krmit žížalami, tvarohem, vařeným vajíčkem, zbytky knedlíků a neslaných brambor od oběda. První potrava, kterou jsem Káče dala do zobáčku, byla veliká živá žížala. Jenže na to Káča nebyla asi zvyklá. Žížala  jí  začala  vylézat ze zobáku, Káča strnula hrůzou a šilhala na žížalu, která se jí z krku kroutila ven jako had. Tak jsem jí tu žížalu raději honem vzala a dále jsem jí už krmila převážně neživou potravou.

Káča rychle rostla. Neměla ustřižená křídla a začla za mnou po dvoře postupně létat. Sedávala mi na rameni nebo přistávala na připravené ruce. Ve chvílích klidu se mi něžně zobáčkem dotýkala ušního boltce. Jednou jsem na zahrádce sázela sazenice kedluben a Káča je za mnou zase všechny „pečlivě“ vytahala. Asi jí mrzelo, že věnuji pozornost sazeničkám a ne jí. To bylo jedno z mála jejích „malých provinění“.  Asi týden jsem měla v kotci s Káčou ubytované mládě kukačky. To se Káče nelíbilo a za nožičky kukačku tahala ze svého bidýlka dolů. Za týden kukačka ulétla neznámo kam a Káča měla kotec opět jen pro sebe. Létání s Káčou jsme cvičily tak, že jsem vyběhla do druhého patra domů na balkón našeho bytu a volala jsem Káču ze dvora k sobě. Vystartovala a nejdříve měla sílu se zvednout jen do výše stropu přízemního bytu, kroužek dokončila a vrátila se na zem na dvůr. Při dalším pokusu vylétla až k balkónu pode mnou do prvního poschodí a opět se vrátila na dvůr. Nakonec se jí podařilo vylétnout až ke mně na zábradlí balkónu ve druhém patře. Tam pak pravidelně odpočívala na horním kraji otevřených dveří od kuchyně. Jednou jsem ji tam slyšela velmi potichounku „prozpěvovat“. Překvapilo mne to, nebyl to známý křik „ Ká, Ká…“  Dospělá Káča byla pěkná, měla krásně bleděmodré oči, světlešedá peříčka na hlavě a na krku, pouze na temeni hlavy měla „černou čepičku“. Hřbetní peří, křídla a ocasní pera měla černá, s třpytivým měnícím se leskem do zelena, do modra, do fialova. Pod bříškem měla peří šedé.

Měla ráda máslo a škraloup z mléka, proto jednou v nestřežené chvilce vlétla do kuchyně a pokusila se z hrnku s mlékem ukrást škraloup. Byl na ni moc těžký , přetrhl se, spadl vedle hrnku a maminka se zlobila. Káča s naší rodinou byla i na chatě a tam si spletla mýdlo s máslem, sežrala ho, a pak jí bylo špatně a ze zobáku jí létaly bublinky jako z „bublifuku“.  Na tom letním pobytu u rybníku Špinka jsme také spolu viděly na cestě stát vzácného čápa černého.

Na zahrádce jsme s Káčou mlsali hrášek z lusků. Káča mne napodobila, lusk si přišlápla nožičkou, zaměřila špičku zobáku přesně na šev obou půlek lusku, klovla, vytvořila dírku a pak rozvíráním zobáku rozevřela lusk a vyzobala z něj kuličky hrachu. Jednou po hrachové svačině  někde na dvoře posbírala malé korálky, přilétla na balkon a přede mnou vyvrhla malou zelenou šištičku vytvořenou z hrachových slupek, mezi kterými se třpytily korálky. Někdy si drobná sousta  schovávala do jamky pod jazykem.

Na dvoře byla vysoká lípa a na ní stará špaččí budka, která měla z boku díru po vypadlém prkénku. Na dvoře jsem nasbírala slepičí peří, vylezla jsem až k budce, zavolala Káču, Káča vlezla do budky a já jsem jí podávala jedno peříčko po druhém a ona je v budce „dle svého estetického cítění“ umísťovala. Tak jsem jí učila, jak se má dělat hnízdo. Když jsem ji pozvala na zahradě k loužičce pod vodovodním kohoutkem, tak se tam vykoupala a pak se na slunci na střeše své ubykace sušila s doširoka  roztaženými křídly a otevřeným zobákem.

Další naší zábavou bylo, že jsem vylezla do III. poschodí chodby sousedního domu, otevřela okno,  zavolala jsem Káču k sobě na parapet okna a ukázala jsem jí holuba, který seděl v okapovém žlábku „našeho“ protějšího domu. Řekla jsem Káče: „ Vyžeň holuba ! “ a ona vystartovala a vyhnala ho. Po chvilce se přes střechu ke mně celá udýchaná vrátila. Jednou káča na zahradě v trávě našla velkou jehlu s dlouhou nití. Chtěla jsem jí tu jehlu vzít, ale ona si se mnou začala hrát na honičku. Když mne to přestalo bavit, sama mi pěšky jehlu s nití k nohám přinesla a odevzdala.

V jednom bytě v přízemí měly zlého psa Donara, německého ovčáka. Oblíbenou kratochvílí Káči bylo, že ho dráždila. Přilétla na zábradlí jeho balkonu, rozzuřila ho a pak šikovně hned zase odlétla. Když byl pes na dvoře, schválně odněkud přilétla na bidlo na prášení koberců nad Donarovu hlavu a nechala psa pod sebou zuřivě štěkat a vyskakovat, protože věděla, že mu k němu chybí asi 40 cm, že výše vyskočit nedokáže, že jí tedy nemůže ublížit.

Jednou Káča sebrala slepicím mrtvou malou špinavou myš. Já jsem jí za to kárala, že to je jídlo nevhodné, a ona tedy tu myšku nechala být (z pohledu svého dnešního rozumu však vím, že to pro Káču tenkrát byla ta nejpřirozenější potrava).

Po prázdninách jsem už uzdravená musela jít do školy, na Káču jsem měla méně času. Proto se mi v té době dvakrát ztratila. Jednou jsem ji našla ve vilové čtvrti, podruhé jsem ji přivolala ve městě z hejna kavek, létajících nad kostelem. Poznala jsem její hlas mezi ostatními, ona poznala moje volání a přilétla mi na ruku a pak jsem ji poprvé v životě chytla seshora za tělíčko a utíkala jsem s ní domů. Ona mne poprvé v životě rozzlobená klovala do ruky.

Její rozloučení se mnou bylo stejně něžné a dojemné, jako byl celý její krátký život se mnou. Každý den ráno, před odchodem do školy, jsem Káču chodívala nakrmit, dát jí čistou vodu a pustit ji z kotce ven. Ona mi sedávala na ruce a vyprovázela mne tak až ke vrátkům dvora, kde sama vzlétávala a vracela se na dvůr. Já jsem pokračovala cestou do města. Poslední den to však neudělala a zůstala mi sedět na ruce ještě daleko za vrátky dvora. Marně jsem jí domlouvala, aby se vrátila. Musela jsem se sama s ní vrátit na dvůr a podtrhnout pod ní ruku, aby tam zůstala. Když jsem přišla odpoledne ze školy, tak už tam Káča nebyla. Uvědomila jsem si, že se ten den ráno se mnou definitivně rozloučila. Nikdy jsem na ni nezapomněla a nezapomenu. Byla to moje přítelkyně.

Ing. Jindřiška Marková Ing. Jindřiška Marková
Autorem od: 02.01.2014
8 článků 0 popisů zvířat

Komentáře k článku

Vaše jméno:
Kolik je dva krát tři? *
Text komentáře: *
Napsáno je 0 a zbývá 500 znaků.

15.07.2015, 20:28
Děkuji za krásné vyprávění. Jednou jsem si v dost smutné náladě šla sednout najaře
do městského parku a mojí pozornost za chvilku upoutala kavka,která si krásně a
důležitě vykračovala. Byla kouzelná ! Takové chytré a veselé stvouření. Hned mi
zpravila náladu a já jsem jí pak musela nevím jak dlouho pozorovat a měla jsem
čím dál větší radost ...Zdraví Věra