Aktuálně: 5 070 inzerátů172 711 diskuzních příspěvků17 723 uživatelů

Bílí vrabci a mutace vůbec

Bílí vrabci a mutace vůbec
Petr Podpěra 27.02.2024, 12:00
373 11 minut čtení

Na internetu prý vyskytla se diskuse o tom, že kdosi, kdesi viděl bílé vrabce a jestli by se k tomu nedalo něco říci. Zajisté dalo, ovšem pozor, nic hlubokomyslného, protože tato záležitost zasahuje do příliš širokého spektra nutných znalostí, které nemám, tudíž by se zajisté okamžitě našel někdo, kdo s potěšením udělá ze mne pitomce. Pokusit se o jakési shrnutí, by se asi dalo.

Lidé mají v oblibě vše, když se něco vymyká, něco je jinak, jde o kuriozitu. Neboť taková kuriozita se dá leckdy i dobře zpeněžit. Ale i to je příliš složité, aby to dokázali všichni. Lakomá Barka z Werichovy pohádky schraňovala slupky od buřtů a šila z nich záclony a zajisté byste našli člověka, který by na oněch slupkách dokázal zbohatnout, zatímco jiný přijde o všechno, i kdyby na vlastní zahradě našel mocnou zlatou žílu. Zdaleka neznáme všechna proto na každé proč. Nicméně je záhodno všechna ta proto neustále hledat. Mimochodem se přitom může přijít i na něco významného.

Pokud se týká bílých vrabců, zasahuje tento pojem do nauky o barvách, které jak známo vlastně dělá světlo. Neboť po tmě je každá kočka černá. Známe tak zvané barvy základní, které nelze pomocí jiných barev namíchat a potom všechny ostatní. Třeba zelenou namícháme z modré a žluté. Bílá a černá jsou nebarvy. Bílá má být bílou proto, že světlo prochází, neodráží se od zrníček barviv a černá je černá, když naopak pohlcuje veškeré světlo.

Vrabci jsou poměrně pestří ptáci, kdysi všichni znali jejich barvu peří, což se odrazilo v pojmu vrabcovité zbarvení, když všichni znali, jak to vypadá. Jestliže se mezi nimi najednou objeví bíle zbarvení jedinci, je to výjimka, rarita, která vzbuzuje pozornost. Současně je to zajisté chyba. Otázkou je, proč se taková chyba stala? Protože latinsky se bílá, tedy bílá barva řekne albus, mluvilo se o albinizmu. Vlastně bez ohledu na to, proč je ten vrabec bílý, místo v hnědých odstínech. Přeci jenom lidské poznatky pokročily a dnes víme, že ta bílá může vznikat různými způsoby. Pokud organizmus není schopen produkovat tmavé barvivo melanin, mělo by se jednat o albinizmus, pokud někde chybí buňky, ve kterých by se mělo tmavé barvivo ukládat, mluví se dnes o leucizmu. V obou případech jde vlastně o chybu.

Samozřejmě je všechno mnohem a mnohem složitější než je tento, vlastně povrchní pohled. Jednak samozřejmě existují ptáci a to i v naší přírodě, kteří jsou celí bílí, anebo bílá převažuje, jako jsou volavky bílé nebo stříbřité. Nebo třeba takový racek je téměř celý bílý, až na černou hlavu, ta mu ovšem na zimu zbělá.

To zase není nic oproti tomu, že třeba takový kur sněžný, anebo liška polární, jsou v létě barevní tvorové, aby měli v zimě bílé vybarvení, které je ve sněhu a ledu vybarvením dokonale krycím. Někdy dokáží asi vyrobit potřebné množství melaninu, aby jejich vybarvení bylo maskovací na léto, jindy umí výrobu melaninu zastavit. Jak to vlastně funguje, jsem se dosud nedoslechl. Zajisté by bylo výhodné tomu přijít na kloub.

Že se běláci mohou vyskytnout u všemožných druhů ptáků, je vlastně také obecně známé, avšak nepřikládá se tomu všeobecná platnost. Jako velká výjimečnost používá se slovní obrat bílá vrána. Všichni vědí, že vrány jsou obecně černé, anebo alespoň na části těla šedivé. Neznamená to, že by i vrána nemohla být bílá, je to však příslovečná rarita.

Pokud je nějaký barevný pták bílý vzniká otázka, zde je tedy dědičně bílým, anebo jde o poruchu, která být dědičná nemusí a dokonce může být i dočasná. Může být také ta bílá různě dědičná, jak to znají třeba chovatelé barevných kanárů. Znají tak zvané německé bílé, anebo bílé dominantní, také však tak zvané anglické bílé, kterým se říká recesivně bílí.

Vrány. Albín vlevo, leucitická vpravo Vrány. Albín vlevo, leucitická vpravo

Vraťme se však k bílým vrabcům. Pokud se mezi vrabci vyskytnou vrabci bílí, jsou lidem asi ze všech ptáků nejvíce na očích, jsou nápadní, proto si jich všimne i náhodný pozorovatel. Nejsou ovšem zase tak velkou raritou, jakou se stala bílá vrána. Poslechněme si třeba, co o nich píše Dr. Šír v roce 1880, což máme v letošním roce právě před 144 léty. I v životě lidském je to již slušná doba, v životě vrabců o mnoho delší, protože jde vlastně o 144 generací.

V listě ochránců ptáků v Čechách přináší Dr. Šír obsáhlé zprávy o vrabcích. Podařilo se mu tenkrát vybudovat jakousi zpravodajkou síť a lidé z mnoha míst naší vlasti přinášeli zprávy o stavu ptáků. Mimo jiné Dr. Šír píše: „Mezi vrabci, v oděvu skoro každému známém, lítají někdy také jednotliví s peřím docela bílým, tak zvaní běláci, kteří i letos v Praze a na Smíchově byli viděni. Ve sbírkách vycpaných ptáků často lze takové odrůdy viděti. Též ve zprávách jsem našel o nich poznámky, např.: Červený Hrádek (Borek). R. 1877 lítal mezi jinými zcela bílý vrabec.

Příšovice (Turnov). Bývá zde někdy i bílý vrabec pozorován.

Čáchotín (Chotěboř). V blízké osadě Sopotech byl viděn vrabec mezi ostatními bílé barvy a jen na hrdélku měl černou skvrnu.

Ve větších městech, kolem továren a nádraží viděti lze černé vrabce, kteří někdy, jak se např. píše ve Falknovu a Loktu, nejen peří, ale i kůži černou mají a to sice od sazí, kterými se začerní v komínech a začazených děrách, ve kterých přenocují a také ve dne za bouřlivého počasí odpočívají.

Z toho co píše Dr. Šír, můžeme usuzovat, že bílí vrabci se u nás, sice zřídka, ale plošně vyskytovali vlastně vždy. Protože vrabci žijí v okolí lidských sídel v jakýchsi menších komunitách, které se mezi sebou příliš nemísí, dochází u nich o něco častěji k příbuzenskému rozmnožování. Řekl bych, o pírko častěji než u jiných druhů ptáků.

Je zajímavé, že zatímco o bělácích u vrabců domácích máme zprávy dosti staré, zatím jsem nenašel žádnou, která by se týkala vrabců polních. Přitom však dnes víme o tom, že ke křížení vrabců domácích a polních dochází. Jenom si toho vlastně běžným pozorováním nemůžete všimnout, protože kříženci se liší drobnými odlišnostmi v kresbě peří v oblasti hlavy. Jenom na případných fotografiích, když si je v PC zvětšíte, můžete takového křížence identifikovat.

V Praze se běláci objevili ve více exemplářích někdy na přechodu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století v okolí kostela svatého Jindřicha na Novém městě. Byli však vychytáni a byl podniknut pokus o jejich rozmnožení v zajetí, který však skončil nezdarem. Dnes vrabce v Praze vlastně nenajdete, zmizeli. Názory na to proč se od sebe značně liší. Nelze vyloučit, že hlavní příčinou bylo nebývalé rozmnožení populace krahujců, kteří změnili své chování. Místo v tradičních smrkových tyčkovinách, ve kterých stavěli svá hnízda dříve, podle literatury, stavěli svá hnízda v Praze kdekoliv. Dokonce i na balkonu paneláku. Vrabec je pro krahujce nejoblíbenější kořistí. Lze to pozorovat na chování vrabců kdekoliv. Dnes bývají zalezlí v nejhustším roští a vylézají ven málokdy.

Vraťme se však zpět k atypickému zbarvení. Jiné než běžné vybarvení, je výsledkem nějaké chyby, má vlastně nějakou příčinu. Ať již jde o albinizmus, anebo leucizmus, je to, co vidíme jen vnějším znakem jiné, vážnější chyby. Jestliže běláci nejsou schopni ukládat v peří melaninové barvivo, obvykle také nejsou schopni produkovat i jiné látky, důležité třeba pro jejich imunitu. Například se ví, že recesivní bílí kanáři bývají ptáci méně odolní než kanáři jiných barev.

Snahy o rozmnožování ptáků v zajetí jsou opravdu hodně staré. Například na prvních výstavách ptáků v Praze okolo roku 1880 byli již vystavováni odchovaní loriové horští. Jenže ptáci odchovaní v zajetí bývali z počátku viditelně slabších postav než přírodní junáci. Příčin byla samozřejmě celá řada, ale snadno je bylo možné vyjmenovat. Proto začali být pořádány chovatelské soutěže, neboli soutěžní výstavy, na kterých je vybírán nejlepší jedinec podle předem daných představ. Takové představy jsou zakotveny ve standardu. Nejde vlastně o nic jiného než o suplování tvrdého přírodního výběru, kdy v přírodě mají možnost rozmnožovat se, vlastně jen ti nejvhodnější jedinci. Pokud je taková přírodní soutěž nějak omezena, vede to k chybám.

Bílí vrabci a mutace vůbec

A každá barevná mutace je vlastně chybou, která sebou nese i další chyby. Obvykle nemají ptáci barevných mutací šanci zvítězit nad ptáky přírodně zbarvenými, proto soutěží odděleně. Je však možné pečlivým výběrem a systematickým postupem zachovat odlišné vybarvení a přitom odstranit i chybu, která takové zbarvení provází nebo dokonce i vyvolává. Avšak lidská touha vlastnit, či získat nebo udělat něco mimořádného je věčná, mnohdy i žádoucí.

Taková korela je běžný papoušek, kterého lze vcelku snadno odchovávat v zajetí. Někdy v šedesátých létech minulého století, objevily se v chovu kdesi na Floridě v USA bílé korely. Nebyli by to Američané, aby si neuvědomili komerční příležitost, kterou jim náhoda nabídla. Ptákům se dostalo pojmenování měsíční paprsek. Posléze se bílé korely dostaly i do chovů v západní Evropě. Zprávy o tom se donesly i k nám. V Praze v té době chovali korely i dva plukovníci, dělali všechno možné i nemožné ve snaze jak vyšlechtit také bílé korely. Měli prý i nějaké výsledky a korel velké hejno, nicméně neprodali ani pírko. Mezi chovateli to vřelo a toto napětí donutilo tehdejší Zverimex, aby dovezl několik málo párů bílých korel. Zverimex přepočtem stanovil cenu za pár na 18 000,-Kč. To byla cena opravdu horentní, avšak oficiální, což tehdá mělo svůj význam. V tom okamžiku to plukovníci všechno prodali, jelikož nemohli být osočeni z nezákonného obohacování. Dnes stojí bílá korela, stejně jako skoro každá jiná pár stovek. Je to stejné jako i jiné hrátky, kterým obvykle říkáme letadlo. Kdo byl tenkrát rychlý, vydělal.

Bílí ptáci jsou nápadní. Takových si leckdo všimne. Můžeme ovšem i spatřit jiné odlišnosti, které si však nedovezeme vysvětlit. Kdysi býval v Praze hojně se vyskytujícím ptákem drozd zpěvný. Kdykoliv jsem začal hadicí kropit trávník, na který si táta potrpěl, okamžitě mě několik málo metrů za zády poskakoval drozd, čekající až povylezou ze země žížaly. Žádný z nich neměl na čele rezavou skvrnu a to ani na fotkách nebo ilustracích z té doby. V Praze jsou dnes drozdi minulostí a vyskytují se řídce někde na venkově. Fotil jsem je támhle u Rakovníka. Najednou koukám, že ti novější mají výrazně rezavou přední část hlavy. Co to může být? Zatím se všichni diví. Proč ta změna?

Všechno je jinak, řekl na smrtelné posteli starý, moudrý rabín, od kterého všichni čekali nějaké poučení. Taky mně to tak připadá. Proto pozorujte, pozorujte, možná také uvidíte něco, co je jinak.

Podělte se s námi o názor na tento článek →

Petr Podpěra

Autorem od: 16.10.2023

Publicista, bývalý dlouholetý chovatel, ornitolog a obdivovatel přírody.

Podobné články

Může vás také zajímat