Astrildi - krása v malém těle

Zdaleka ne všichni milovníci a chovatelé ptáků vidí svůj cíl v chovu velkých papoušků. Možná stejně početná skupina obdivuje a chová ptáky drobné, roztomilé, ovšem krásně barevné, příjemně se ozývající, se zajímavými každodenními projevy, ale také poměrně náročné na rozmnožování – astrildy. I mezi nimi najdeme druhy vhodné pro naprosté začátečníky, ale asi více je druhy, kteří vyžadují velké zkušenosti chovatele. Nabídka druhů je nepřeberná, vybere si každý.

Čeleď astrildovití (Estrildidae) zahrnuje drobné štíhlé ptáky starého světa a Austrálie, dodnes je popsáno asi 130 druhů. Jsou většinou společenští, hnízdí mnohdy v koloniích a během roku se spojují do početných hejn. Obývají travnaté a křovinaté, méně stromové pásmo, potravu sbírají téměř výhradně na zemi. Nohy mají krátké, křídla krátká a zaoblená. Létají prudce a přímo. Ocas je spíše krátký, někdy s některými prodlouženými pery. Zbarvení samců bývá často výrazné, zatímco samice jsou nenápadné.

Vyskytují se od Afriky přes jižní a jihovýchodní Asii po Austrálii, na mnoha jiných místech byli vysazeni. Nejčastěji je najdeme v travnaté otevřené krajině, savanách a stepích, v zarostlých bažinách, ale i na okrajích lesů, v kulturní krajině, kde se přiživují na zrajících polních plodinách (rýži a dalších obilninách). Jsou stálí.

Dávná historie

Chov astrildů v Evropě má dávné kořeny a začíná již 17. století. Krásní ptáci všech velikostí a barev lákaly portugalské mořeplavce a ti je často vozili ze svých pravidelných cest podél rovníkové Afriky. Nechyběli mezi nimi ani nápadně zbarvení astrildi. Týdny a měsíce trvající převozy loděmi přežili jen ti neotužilejší a stávali se ozdobou voliér a klecí panských dvorů, vladařů a šlechticů. Ke konci 17. století se obchod s ptactvem velice rozšířil, ptáci se stali výhodným obchodním artiklem a dováželi se po tisících. Postupně se rozšířili i k měšťanům a řemeslníků. Informace o rozmnožení v klecích a voliérách jsou mladšího data, začínají na konci 19. století chovatelský boom přichází ve druhé polovině století dvacátého. Zvyšují se znalosti o chování v přírodě, potravních a hnízdních nárocích.

Chov drobných astrildů je dnes po celém světě velmi populární a rozšířený. Hlavně pro obyvatele menších městských bytů jsou ideální možností, neboť nejsou nároční na prostor a svým hlasem nebudou rušit sousedy.  

Klec

Drobné astrildy lze chovat po párech v nevelkých klecích (postačí 50 cm délky). Přestože v přírodě žijí astrildovití ptáci po celý rok v hejnech, v zajetí se nedoporučuje vypouštět do klece nebo menší voliérky více jedinců stejného druhu, a to zvláště v hnízdní době, kdy mezi nimi nastávají šarvátky. Vzhledem k tomu, že se ptáci na omezeném prostoru nemají kam ukrýt, potyčky nemusí vždy dopadnout dobře. Potřeba kontaktů je ovšem u astrildů velmi silná, pár si mnoho minut denně vzájemně čistí a probírá peříčka na hlavě a krku, tlačí se k sobě na bidélku a spokojeně cvrliká.

Klec zařizujeme velice prostě, postačí dvě bidýlka na opačných stranách. Připravíme je raději z uřízlých větviček nestejného průměru, abychom omezili vznik různých růstových deformací na ptačích nožkách. Na dno klece položíme větší mističku s vodou (všichni astrildi se velice náruživě a často koupou), mističku na suchou potravu a další případně na míchanici.

Ptačí pokoj či voliéra

Astrildi nejlépe vyniknou v ptačím pokoji nebo skleníkové voliéře, přes léto mohou být i ve venkovních voliérách. Do voliér lze vpustit několika druhů najednou, raději však jen po párech (existují samozřejmě mnohé výjimky a vždy je dobré vzájemnou toleranci či agresivitu vyzkoušet v konkrétních podmínkách). Voliéry bohatě osadíme keři a na stěny zavěsíme více budek různých tvarů, skořápek kokosových ořechů s otvory, proutěných či listových košíčků atd., aby páry měly možnost výběru. Ve voliérách astrildy také můžeme úspěšně rozmnožovat, ovšem chovatelé tvrdí, že výsledky nikdy nebudou takové, jako když chováme samostatné páry. Ptáci se totiž vzájemně navštěvují a ruší při sezení na vejcích a krmení mláďat. Na druhou stranu jsme často svědky jakési vzájemné spolupráce při odchovu, kdy s krmení pomáhají další ptáci z voliéry nebo mláďata z předchozího hnízdění.

Hnízdění  

V přírodě hnízdí v párech, vzácněji v koloniích, páry jsou někdy trvalé po celý život. Hnízda jsou velká, kulovitá, na jejich stavbě se podílejí oba ptáci z páru. Jsou umístěná v travinách či keřích a mají postranní vchod. Méně často hnízdí v dutinách stromů či na lidských stavbách atd.

Pár, který se chystá ke hnízdění, poznáme brzy podle nápadného toku. Ptáci vzrušeně poskakují, naklánějí se, sameček ukazuje samičce střídavě hlavu a ocásek. Pokud je samička ochotná se pářit, dá to samečkovi najevo přikrčeným postojem s rychlými souvislými pohyby ocasu. Osobní kontakt je u astrildů velmi důležitý a ptáci si projevují náklonnost také čištěním a probíráním peří na hlavě či krku a tlačí se k sobě na bidélkách.

Sameček poté vyhledává vhodné místo pro stavbu hnízda, kam poté vábí samičku svým zpěvem. Vždy je dobré poskytnout jednomu páru alespoň dvě hnízdní místa, aby si mohl vybrat to nejlepší.

Pokud do rohu klece zavěsíme několik hustých větviček, mohou začít tam, raději však volí obyčejnou polobudku nebo budku s větším vletovým otvorem. U polobudky vyřízneme na vstupní čelní stěně celou vrchní třetinu. Samotné hnízdo je neurovnaná kulovitá nebo hruškovitá stavba, která vyplní celý vnitřek budky. Oba rodiče ho staví z materiálu, který jim poskytneme. Tím by měla být jemnější suchá tráva, nastříhaná na kousky asi deset až patnáct centimetrů dlouhé (s většími by drobní ptáčci mohli mít v malé kleci problémy), mech, psí nebo kočičí srst, kousky papíru, hadříků apod. Nikdy nedáváme vatu, do které se ptákům snadno zamotají nohy a často tímto způsobem dochází ke zraněním.

Samice snáší 4 - 8 vajec, na kterých sedí samec i samice 10 - 14 dní. Mláďata jsou krmena 14 - 21 dní natrávenou kašovitou potravou z volete. Hned po vylíhnutí mají mláďata uvnitř zobáku zvláštní hltanovou kresbu z tmavých čar a skvrn. Navíc mají na patře podobné bradavičnaté papily v různých barvách, které hrají důležitou roli při identifikaci mláďat. Díky nim si rodiče nikdy nespletou vlastní potomky s mláďaty jiných astrildů.

O mladé se starají oba rodiče. Již pár hodin po vylíhnutí začínají ptáčata zvedat hlavičky a žadoní o potravu. Rodiče je opatrně krmí natrávenou kašovitou potravou z volete. Způsob krmení je přitom v celém ptačím světě ojedinělý. Rodiče přelijí velkou část obsahu svého volete přímo do hltanu ptáčete pomocí pumpujících pohybů. Oba zobáky jsou při tom velmi pevně a dlouho spojeny. Právě pro tento zvláštní způsob krmení obvykle nejsou schopni mláďata odchovat náhradní rodiče jiného druhu.

Mláďata odkládají trus na okraj hnízda. Podle jeho struktury (pevnosti) lehce poznáme, zda předkládáme vhodnou potrvu. Při tekutém trusu (průjmu) přidáváme do vody vitamín B. Zhruba po týdnu nechávají se  vzdalují od mláďat z hnízda. Ta nejsou ještě zcela opeřená a je důležité, aby měla dostatek tepla.

Mláďata otevírají oči kolem sedmého dne a opeřuje jim ocas. Zcela opeřená jsou zhruba ve třech týdnech a opouštějí hnízdo. Chovatel ho musí vyčistit, protože pár obvykle okamžitě nasedá na další snůšku. Ještě dva až tři týdny po opuštění hnízda rodiče vylétlá mláďata dokrmují, někdy jen ten pták, který nesedí na další snůšce. Následně je vhodné je hlavně z menší klece odchytit, protože je mohou rodiče začít zahánět od hnízda.

Po skončení doby hnízdění se mladí i staří astrildi spojují do početných hejn, často tvořených více druhy, a toulají se krajinou za potravou. Dostávají se i na obilná a rýžová pole a mohou způsobit značné škody na úrodě. Také chovatelé vypouštějí často po sezóně páry s mladých do velkých proletovacích voliér, kde zesílí a přepeří.

Některé páry mají snahu hnízdit prakticky neustále. Samotné hnízdění a odchov mladých jsou pro ptáky velmi namáhavé. Může to vést k oslabení ptáků a zhoršenému hnízdění v příštím roce. Proto je důležité nechat jej hnízdit zhruba třikrát a poté jim odebrat budky. Nepodáváme jim také tak pestrou bílkovinou a zejména naklíčenou stravu jako v době hnízdění, která sama o sobě nabádá k hnízdění.

Astrildi jsou společenští, hnízdí v koloniích a žijí v hejnech. Při odpočinku vysedávají na větvičkách těsně vedle sebe a vzájemně si čistí peří na hlavě a krku. V přírodě si takto sedají obvykle jen příslušníci stejného druhu, v zajetí se tak druží i odlišné druhy.

Potrava

Chovatelé dělí astrildovité do dvou vizuálně odlišných skupin – na vlastní astrildi s tenkým a poměrně dlouhým zobákem a na druhy se zobákem krátkým a silným, takzvané amadiny. Obě skupiny si blíže představíme v dalších číslech našeho časopisu. Hlavní potravou všech jsou v přírodě travní semena.  Potravu sbírají především na zemi nebo vybírají semena z klásků trav. Často však tvoří podstatnou část jejich potravy hmyz a drobní živočichové. Ty jsou důležité hlavně při odchovu mláďat.

Ke krmení vybíráme čistá, čerstvá a dobře usušená drobná semena, pokud má chovatel zahrádku, nabízí také nezralá semena v kláscích, která si dokonce na část roku mlže zamrazit. V dnešní době jsou dostupné různé druhy hotových krmných směsí. Hlavními složkami těchto směsí jsou různé druhy prosa. Především však drobnozrnného jako je čumíza, mohár, senegalské proso, déle lesknice a niger, který obsahuje olej a jeho podíl by neměl činit více jak 5 % krmné dávky. Nejvíce je potřebný v době hnízdění a chladných obdobích. Na doplnění je vhodné použít semena různých travin, máku, semence, pampelišky, jitrocele, salátu, bodláků a pcháčů. Astrildu mají ve velké oblibě senegal v klasech.

Nezbytnou součástí krmení je hlavně v době hnízdění vaječná míchanice. Ať už připravená z vařeného vajíčka, mrkve a strouhanky s doplňkem zeleného krmení (ptačinec, špenátový a pampeliškový list atd.), nebo komerčně prodávaná suchá vaječná směs obsahem sušeného hmyzu. Při odchovu mláďat je u některých obtížnějších druhů také nezbytné podávat živý drobný hmyz, i když někteří nejzkušenější chovatelé se bez něj dokážou obejít a nahradit ho.

Pokud chováme astrildy celoročně v místnosti, je obvykle vhodné potravu doplňovat vitamínovými a minerálními prostředky. V nabídce je jich mnoho druhů od řady firem. Je nutné dodržovat dávkování, protože mnohem horší je předávkování, než dočasný nedostatek (který by neměl nastat, pokud chovatel krmí pestrou stravou a vaječnou směsí).

Astrild, co vlastně není

Ano, skutečně existuje pták, který je astrild, ale přitom se s ním v přírodě nemůžeme potkat. Tím ptákem je chůvička japonská (Lonchura domestica). Jak přesně chůvička vznikla vlastně nikdo přesně neví: víme jen to, že nejde o přírodní druh a že byla v Japonsku již před několika stovkami let vyšlechtěna z různých druhů divokých amadin. Dnes ji právem považujeme za zcela domestikovaný druh a zřejmě nejsnáze chovatelného exotického ptáka vůbec.

Své jméno nosí plným právem. Je totiž schopna spolehlivě odchovat nejen vlastní mláďata, ale i všechna další, jež jí podstrčí do hnízda chovatel ve snaze odchovat potomstvo i od druhů v tomto ohledu méně svědomitých a úspěšných (často například od amady Gouldové a dalších vzácnější astrildovitých pěvců). Pravda, pokud se tak činí dlouhodobě, dále to oslabuje schopnost oněch druhů samostatně odchovávat mláďata, takže celé populace jsou pak odkázány na pomoc ptačích pečovatelek – ale za to už chůvičky nemůžou, to je jen věcí chovatelské cti.

Tito drobní ptáčkové jsou tak nenároční a skromní, že je lze doporučit i absolutním začátečníkům nebo lidem, kteří mají jen minimum času. S trochou nadsázky se dá říci, že se spokojí s malou klíckou, hnízdní polobudkou, miskou s prosem a čistou vodou, a za těchto spartánských podmínek jsou dokonce schopny odchovat mladé. Svědomitý chovatel však samozřejmě i chůvičkám přilepšuje zeleným krmením a v době odchovu vaječnou míchanicí.

Spolehlivě odchovají potomstvo i v obytném pokoji, trpělivě snesou, když jim budete denně nahlížet do budky a kontrolovat vajíčka i vývoj mláďat. Stejně tak je ale můžete mít ve společné voliéře, protože jsou snášenlivé a mírné.

Většinou jsou schopny zahnízdit několikrát za sebou. Neměli bychom jim to dovolit častěji než dvakrát či třikrát, protože jinak se neúměrně vysílí. Proto jim nejpozději po třetím hnízdění odebereme budku a necháme je asi dva měsíce odpočinout.

U chůviček se lidem podařilo odchovat mnoho barevných mutací: černobílou, žlutobílou, čistě bílou, tmavohnědou, žlutou, ale také třeba chocholatou. Chovatelé výstavních chůviček pořádají svá mistrovství, kde soutěží, který z jejich ptáčků ztělesňuje ideál chůviččí krásy přesně stanovený standardem.