Mníšek šedý (Myiopsitta monachus) a jeho chov

Celá řada papoušků se dlouhé roky drží na výsluní, aniž by zářili barvami, byli dokonalými imitátory lidské řeči nebo snad byli tak přátelští a tišší, že by se hodili do každé domácnosti milovníka zvířat. Můžeme se jen dohadovat, proč tomu tak je, zatímco jiní, kteří nejsou rozhodně o nic méně vhodní, se na pomyslném žebříčku k vrcholu nikdy nedostanou.

Na druhou stranu najít těch pár důvodů, které asi zájem či nezájem způsobují, nemusí být až tak nemožné. Jak už to tak bývá, tak obvykle je nejdůležitější prodejní cena. A ta je právě u mníška šedého, kterému se dnes budeme věnovat, skutečně velmi přátelská, zpravidla jen pár stokorun. Proč ale je tento pták tak laciný, když řada stejně velkých aratingů pocházejících také z jihoamerického kontinentu je daleko dražší a mezi chovateli se s nimi setkáváme jen vzácně? První důvod je nezpochybnitelný - mníšek je pták nesmírně otužilý, obývající i vyšší chladnější polohy Argentiny, a tudíž mu naši chovatelé nemusejí ani v zimě topit, pro jeho chov nejsou nezbytné kryté vytápěné zálety. Zato aratingové, obyvatelé tropického pralesa, jsou vůči nízkým teplotám mnohem choulostivější. Ostatně tady jsme narazili na zásadní důvod, proč většina chovatelů u nás bude vždy preferovat papoušky Austrálie (mnohem otužilejší) nad papoušky Afriky a Ameriky. Vždyť jen za zimní vytápění ušetří desetitisíce. A to nepočítáme vlastní investici do stavby zatepleného zázemí voliér.

Jsme v prostém kruhu: mníšek patří k nejrozšířenějším jihoamerickým papouškům, protože se mu nemusí topit. A protože se navíc poměrně dobře rozmnožuje, nabídka odchovaných mláďat převyšuje (leckdy) poptávku a cena klesá hluboko pod průměr stejně velkých ptáků.  V tomto ekonomickém kruhu je mnoho šetřivých chovatelů schopno přečkat i to, že mníšek je pták velmi hlučný, obzvláště když ho držíme v hejnu, což je mu nejbližší.

Výše uvedený kruh přináší ale i nesporné výhody. Jednak množství odchovů zvýšilo frekvenci, resp. pravděpodobnost výskytu mutací. A to se u mníšků v posledních letech skutečně stalo, s barevnými mutacemi se doslova roztrhl pytel. Dlouho byla známá jen mutace modrá, která se poprvé objevila v Belgii, pak byla odchována a draze prodávána mutace tmavnoucí (tmavozelený a olivový, v kombinaci s modrou kobaltový a mauve). A je to jen pár let, co se objevilo lutino a po něm kombinace s modrou - albino, mníšci skořicoví s červenýma očima (posléze opět v kombinacích), pallid (podobní skořicovým, ale s tmavýma očima), aqua, tmavoocí žlutí a bílí, šedozelení a šedí (poslední zatím velmi vzácně). A je jasné, že nejsme u konce, čeká nás další expanze mutací podobně jako u alexandrů malých a dalších běžnějších papoušků.

Trable začínají u páru

Samec i samice jsou u mníška stejně zbarveni. U přírodních ptáků jsou prakticky celí zelení, na spodině těla od brady po ocas s přelivem šedé barvy. Odlišit se dají pouze endoskopicky či rozborem DNA. Další možností je pustit více ptáků naráz do voliéry a dát jim šanci, aby se páry vybraly samy. Tak se asi budeme chovat u zelených ptáků, kde cena za určení pohlaví se prakticky rovná vlastní ceně mníška. U mutačních ptáků se ovšem rozbory provádějí běžně. 

Vybraný či sestavený pár dáváme hnízdit ve věku vyšším než jeden rok. Tedy ptáky narozené na jaře můžeme zkusit do hnízdění v létě roku následujícího, ale ne vždy se to podaří, mnohdy se dočkáme až o sezónu později. Pokud máme ptáky narozené později (v létě), pak se další hnízdění skoro jistě nedočkáme.

Chov je ideální v prostornější voliéře v hejnu, případně jen v páru. Na pár potřebujeme voliéru dlouhou alespoň 2 m, lépe ale 3 m, na skupinu zařízení se základnou 2 x 3 m a větší. Část voliéry zakryjeme, s výjimkou čelní strany. Zde budou mníšci hnízdit, dostávat potravu, nocovat ukryti před deštěm, větrem a sněhem. Bidla budeme vzhledem k silnějšímu zobáku a stavební aktivitě mníšků pravidelně měnit.

Voliéra by měla mít pevnou konstrukci, nejlépe kovovou, a dostatečně silné pletivo, aby se papoušci neprokousali ven a neulétli. Nějaké králíkářské rozhodně nestačí. Na zahradě jí umístíme na klidnější místo, co nejdále od sousedů. Protože mníšci jsou opravdu velmi hluční ptáci.  

Hnízdění

Mníšek šedý je v každém případě pták velice zajímavý. Jako jediný ze známých druhů papoušků nehnízdí v přírodě v dutinách, nýbrž si staví velká kulovitá hnízda z větví s dutinami uvnitř, která upevňuje mezi větvemi stromů. Hnízdí ve velkých koloniích. Jednotlivé páry staví svá hnízda jedno na druhém a proplétají je, takže v závěru vzniká impozantní koule s mnoha východy, která může mít průměr dva až tři metry a vážit několik set kilogramů! Stává se dokonce, že hnízdo je tak těžké, že ho ani složitý systém příchytek neudrží v koruně stromu a zřítí se na zem. Každý má svůj vlastní kousek soukromí sestávající z předsíňky a vlastního hnízdního prostoru, do něhož vede samostatný vchod. V takovém obřím hnízdě je schopno zahnízdit třeba i dvacet párů najednou.

Tomuto způsobu hnízdění se vždy snažili chovatelé přizpůsobit. Skupině mníšků do voliéry upevňují pevné drátěné podložky blízko stropu, a právě v prostoru mezi stropem a podložkou si kolonie staví své hnízdo.  Od počátku doby hnízdění je nutné do voliéry dávat množství větví o průměru do 2 cm, různé délky. Ptáci si je ke stavbě hnízda sami upraví. Jednotlivé páry staví zpravidla svorně bez velkého hašteření.

S příchodem nových zajímavých mutací se však chov v hejnu ukázal jako poněkud nepraktický. Chovatel nemá nikdy zajištěno, že se mu ve skupině spárují právě ti dva ptáci, u kterých by toho rád docílil. Jenže lze koloniálně žijící mníšky chovat jen v páru? Je to překvapivě snadné, i když je to pták koloniální, nerozpakují se ve voliéře hnízdit jen ve dvojici. A dokonce si nestaví kulovité hnízdo, ale zahnízdí v budce. Na rozdíl od jiných papoušků ale ne s typickým vletovým otvorem (ani to ale není nemožné), nýbrž v jakési polobudce, tzv. rehkovníku, samozřejmě odpovídajících rozměrů. Tato budka má čelní stěnu v horní třetině otevřenou, mníšci sem nanosí větve a vyvedou mláďata.

Mníšci v našich podmínkách začínají se stavbou hnízd brzy na jaře, snášejí od dubna. Samice klade zpravidla 4 až 7 bílých vajíček, na kterých sedí povětšinou sama. Samec jí v hnízdě krmí, samice ho opouští, jen když se potřebuje vyprázdnit. Asi po 24-25 dnech se líhnou mláďata. Pokud jsou všechna vejce oplozená, tak nejprve dvě naráz (v jednom dni), protože samice nasedá po snesení druhého vejce. A další mláďata s odstupem dvou dnů tak, jak je samice postupně kladla. V hnízdě mláďata rostou rychle a opeřená ho opouštějí asi po pěti týdnech. Ještě však nejsou samostatná, musí se teprve naučit hledat a vybírat potravu, takže je rodiče dokrmují. Někdy se na noc vracejí do hnízd, později však nocují na větvích. Osamostatní se tak po dalších 2 týdnech.

Mníšek šedý je ideální papoušek pro začínající chovatele, kteří mají dostatek prostoru, mohou postavit voliéry a bydlí na samotě nebo s tolerantními sousedy. Jako nenáročný pák se chovateli odvděčí zajímavým chováním, životem v hejnu a snad i početnými odchovy.

Miláček do klece?

Mníšek se prezentuje jako ideální papoušek do klece – ochočený mazlíček. Přes veškerou snahu chovatelů, věnujících se dokrmování mláďat, je tvrzení o mníškovi jako ideálním bytovém papouškovi více než sporné.  Nikdo nemůže rozporovat, že od mláděte dokrmovaný mníšek přivykne na člověka, který se stane jeho partnerem. Ovšem takové vtisknutí, etology odborně nazývané imprinting, známe se živočišné říše napříč druhy a skupinami. Stejně „člověkem“ se bude cítit hroch či nosorožec, odchovaný uměle. Ale že by si ho někdo pořídil jako domácího mazlíčka, to napadne málokoho. Mníšek bude po dokrmení velký mazel, dokonce se naučí při správném zacházení nějaké to slovo, ale řvát bude jako tur, této vlastnosti se nezbaví. A když to přežijí členové vaší rodiny, tak sousedé rozhodně ne. 

Mám v paměti čerstvý případ kolegyně ze zoo, která právě v těchto dnech musí dát pryč – po dvou letech – svého zcela ochočeného mníška. Nesnáší se s jejím přítelem, na kterého je agresivní a hlavně v jeho přítomnosti neustále strašně křičí a nedá se tomu nijak zabránit. Zkoušeli ho zavírat alespoň večer do koupelny (bez okna), přikrývat hadrem, nic nepomáhá. Mníšek řve do chvíle, než ho majitelka vyndá z klece, nebo muž odejde. V tu chvíli je z papouška ten největší mazel, leží na zádech, oždibuje paničce uši, prolézá vlasy. Běda ale, když se objeví nebo je třeba jen v doslechu někdo cizí.

Žárlivost není u tak inteligentních zvířat, jako jsou ptáci, nijakou vzácností. Ovšem ve spojení s ohlušujícím křikem je nesnesitelná. A sousedům je jedno, co křik způsobuje. Proto musí mníšek z bytu kolegyně a bude hledat nového majitele. Nejlépe opuštěnou paní bez návštěv.

Mníšek šedý

Řád: Papoušci (Psittaciformes)
Původ: Jižní Amerika, Brazílie, Bolívie, Uruguay, Paraguay, Argentina.
Prostředí: Lesnaté oblasti, otevřenější porosty, svahy hor.
Velikost: Délka těla asi 38–42 cm.
Chov: Chov je možný v páru, vhodnější ale v kolonii, v prostorné, celokovové zahradní voliéře, a to celoročně. Jsou velmi otužilí. Na stavbu hnízda upevníme pod strop voliéry podložku. Pro chov v bytě jsou vzhledem k pronikavému křiku nevhodní. Problémy bývají i s ochočenými ptáky.

Potrava: Směs pro střední papoušky, nejrůznější ovoce, zelenina, piškoty, zelené krmivo. V době hnízdění vaječná míchanice, naklíčená slunečnice, zelené krmivo. Hodně větví na okus a stavbu hnízd.
Rozmnožování: Samice snáší 4–6 vajíček, mladí se líhnou asi po 25 dnech, z hnízda vylétají asi v 5 týdnech, samostatní jsou po dalších 2 týdnech.
Rozlišování pohlaví: Není možné, samice se podobá samci.