Zapomenuté střípky z dějin českých exotářů - 3.část

Vypadá to, že laskavý čtenář s větší oblibou dává přednost textům zavánějícím historií, před texty čistokrevně popisnými. Vlastně bychom se měli minulostí poučovat průběžně, ať již jde o skutečnosti považované v současnosti za kladné, přínosné, anebo ty záporné. Podívejme se třeba na chovatelství, pohledem jiného vědeckého odvětví než je obvyklé. Většinou díváme se pohledem zoologie, v našem případě pak ornitologie. Ovšem chovatelství se týká i lidí, chovatelů, nejen jejich chovanců a v tomto případě má přesah i do jiných oborů než je zoologie a její odvětví, ornitologie.

Chovatelství jako takové by mělo třeba zajímat vědu, která nazývá se sociologie. To je věda společenská, zkoumající společnost, její struktury, instituce a sociální interakce. Obvykle pracuje s pojmem sociálních tříd. Sociální třídy jsou velké skupiny lidí, které se ve společnosti liší podle svého postavení, přístupu ke zdrojům (majetek, příjem), moci a prestiže. Tohle se snadno dočtete na internetu. Je obvyklé, že jednotlivé společenské třídy, jak by se řeklo lidově, to spolu pečou a jiné společenské třídy jsou jaksi mimo. Jenže právě chovatelství nějak přesahuje tento zažitý rámec. Letmým pohledem do vlastní peněženky snadno zjistím, že tedy mezi třídu milionářů rozhodně nepatřím a neměl bych mít ani příležitost, se s nějakým milionářem osobně setkat a hovořit s ním z očí do očí. Přesto se mně právě tohle stalo. Jenom díky tomu, že jsem byl chovatelem exotického ptactva, posléze posuzovatelem, až nakonec mezinárodním posuzovatelem C.O.M.

To se nejdřív musíte stát organizovaným chovatelem. Listuje starými legitimacemi, organizovaným chovatelem stal jsem se v roce 1966, kdy jsem se zajímal o to, jak se dá kde sehnat proso. Asi jsem projevil nějakou snahu, a jak již to bývá, podáte-li prstíček, utrhnou vám ruku. Záhy jsem byl zvolen do výboru, kde zasedal jeden, který mne dokopal k tomu, že jsem se stal posuzovatelem exotického ptactva a to roku 1971. A také k tomu, že jsem vstoupil do ČSO a také se stal kroužkovatelem ptáků. To se stalo později, až v roce 1981. Je to však jiná historie. Moje legitimace posuzovatele C.O.M. nese datum vstupu do organizace O.M.J.  rok 1975.

Sbírka posuzovtelských odznaků kopie.

Zkratka C.O.M. znamená ve skutečnosti název organizace a to ve francouzštině, Confederation Ornitologigue Mondial. Nepřehlédněte, že se jedná o konfederaci, tudíž o volné sdružení samostatných a suverénních organizací za nějakým účelem. V tomto případě je to každoroční pořádání soutěže chovatelů ptáků, aby měli možnost porovnat v širší míře výsledky svojí činnosti. Nic více a nic méně. V tomto smyslu naše domácí soutěže příliš pochopení, co to vlastně ta C.O.M. je, nevykazují. Pokud pořádáte nějakou soutěž, bývá pravidlem, že jsou předem stanovena kritéria, podle kterých se soutěží. Je jedno, jestli jde o fotbal, hokej, soutěž ptáků, anebo společenský tanec. Pravidla C.O.M., kde na šampionátu soutěží dnes přes dvacet tisíc ptáků, musí být nutně jiná, než pravidla na soutěži, třeba v Mrákově, kde může být soutěžících tak do stovky. Soutěžit podle stejných pravidel nedává smysl. Tohle u nás tak nějak přehlížíme a jsme rádi, když se u nás vůbec nějaké soutěžní výstavy konají.

Stojí za pozornost, že organizace Ordre Mondial des Juges, tedy mezinárodní organizace posuzovatelů, i když působí jen na šampionátech C.O.M. , je do nějaké míry na C.O.M. nezávislá. U nás tomu tak není, když monopol na výrobu posuzovatelů a jejich činnost vlastní ČSCH. Na druhou stranu je pravda, že vlastně ani nikdo jiný toho schopen není. Jistou spojitost s C.O.M. to má, když tato mezinárodní organizace vyžaduje, aby každou jednotlivou zemi zastupovala vždy jen jedna organizace národní. V době vstupu byla u nás organizace jen jedna a to ČSSCHDZ. Výjimku mají pouze Němci, a to proto, že v době vzniku C.O.M. existovaly v Německu dvě velké organizace chovatelů, a to AZ a Deutche Kanarien Bund, které se nedohodly. Z celého, tak zvaného východního bloku, se stalo členem C.O.M. pouze Česko. Jak k našemu členství vlastně došlo, se ani dost dobře neví. Domnívám se však, že v tom měl prsty Emil Antonín, který se stal začátkem sedmdesátých let předsedou odborné komise chovatelů exotického ptactva. On byl totiž jako specialista na vojenské vysílačky podniku Tesla služebně v Alžírsku, které bylo v té době pod vlivem SSSR. Ve Francii se nějak na tehdejším šampionátu vloudil mezi představenstvo C.O.M., které mělo zájem na tom, aby i země východního bloku se staly členy, na důkaz apolitičnosti. Musíme vzít v úvahu, že k tomu došlo někdy okolo roku 1968, tedy v časech jistého politického uvolnění. Jak to všechno vlastně úředně proběhlo, to nevím. Sbírám v paměti pouhé střípky. Jisté je pak již jen tolik, že E. Antonín byl vlastně i prvním českým mezinárodním posuzovatelem. Další posuzovatelé složili zkoušky na šampionátu v roce 1975 v Mechelenu. Mezi nimi i já a Jan Popelínský. Pravděpodobně i MUDr. Shnapka z Olomouce.

Katalog Vídeň.

Prostřednictvím J. Popelínského se mohu vrátit k souvislosti chovatelství a sociologie. Součástí sociologie je i dogmatický směr Marxismus-Leninismus. Ten, ve zkratce, usiloval o beztřídní společnost. Základy beztřídní společnosti u nás byly položeny v roce 1953 za tak zvané měnové reformy, kdy při pohledu do vlastní peněženky, viděli všichni to samé. Totiž vzduchoprázdno. Jen o patnáct let později platil Popelínský za pracháče, který chová ty nejdražší papoušky té doby. Také je však i vystavoval, neboli držel basu. Jak k tomu došel, je na dnešní dobu vlastně legrační. Byl důchodcem, tudíž měl důchod. Měl byt v Libni, který pronajímal dvěma sexuálním pracovnicím působícím v hotelu Jalta. Tenhle hotel byl pod přísným dohledem STB, jak bylo všeobecně známo. Tudíž nemusel mít strach, že by jej snad někdo mohl popotahovat za nedovolené podnikání. Sám pak bydlel ve svahu zahrádkářské kolonie nedaleko, v takovém podlouhlém, přízemním baráku. Nad ním, i pod ním měl voliéry. Přes ulici byly dva stavební dvory, na které viděl ze svého okna. V tom jednom dvoře byl zaměstnán jako správce na plný úvazek. V tom druhém jen na půl úvazku. Krásný to případ, jak jeden čiperný důchodce vyklouzl z osidel beztřídní společnosti, která, tak jako tak, prostě nefungovala.  

A jak jsem se dostal k oněm milionářům, kteří prostřednictvím chovatelství přesahují tak nějak hranice společenských tříd? Inu takhle. Posuzoval jsem na šampionátu v belgickém Rooselare, tuším, že to bylo v roce 1979 a byl jsem tam společně s jedním posuzovatelem zpěvných kanárů, který byl v té době jistým druhem exota, již jen proto, že byl otcem osmnácti dětí! Kromě toho měl absolutní hudební sluch a kamkoliv přišel, hrál na harmoniku a staral se o všeobecnou dobrou náladu. Tak si nás pozvali na užší večírek elity C.O.M. Tam jsem poznal dva z pořádných milionářů. Jedním byl Jorge Arnold z Brazílie, druhým pak nějaký Haig Sarkisjan z USA, původně Armén. Arnold byl jakási šedá eminence C.O.M. , který létal na všechny šampionáty a zúčastnil se všech kongresů, kde míval hlavní slovo. Kdo to byl Sarkisjan, který byl v Rooselare v roli posuzovatele zpěvných kanárů, jsme původně nevěděli. Chodil však s lahví whisky a všem dával ochutnávat. Všichni mlaskli, že výborný. Jen já s J.T. jsme se pragmaticky nemohli rozhodnout, takže nám nalil dvakrát, než jsme řekli: jo, je to dobrý. Tak jsme se skamarádili. Vzpomenu si vždycky, kdykoliv uvidím někde v regálu whisky značky Haig. Nekupuji, přeci jenom cítím, že to není pití vhodné pro mojí společenskou třídu.

Nálepka Vídeň.

Potom jsem posuzoval ještě v roce 1980 v Olomouci a nakonec ještě v roce 1986 ve Vídni, kam jsem tedy původně jet neměl. Měl tam původně posuzovat Vlasta Lukavec ze Sadské, který však byl zaměstnán u Vojenských staveb jako opravář telefonů, avšak vojáci jej nepustili. Všichni jsme v té době museli mít na hranicích potvrzení, že jsme odevzdali do úschovy vojenskou knížku. Když by tam žádný náš posuzovatel nedorazil, byla by to jednak mezinárodní ostuda a potom bychom na příštím šampionátu přišli o jedno místo posuzovatele. V té době bylo zvykem, že posuzovali společně dva posuzovatelé, vždy jeden domácí a jeden zahraniční. Aby byla zachována objektivita. No, Vlasta se snažil do poslední chvíle, než musel s pravdou ven. To víte, v těch časech jste se do západní ciziny jen tak nedostali. I tak to nebyla žádná legrace, do jisté míry spíše oběť.  Posuďte sami.

Najednou mně telefonovala do práce tajemnice ÚOK ing. Hrubešová. Máš pas? Jo, dokonce sebou. Okamžitě jdi na ministerstvo zemědělství, dostaneš výjezdní doložku, jedeš do Vídně. Výjezdní, služební doložku dali. To byla nesmírná výhoda oproti výjezdní doložce turistické, protože tím okamžikem si na vás celníci nevyskakovali. Potom mně dali celých 160,- šilinků, což jsem musel asi sedmkrát podepsat. Ta částka představovala cenu jedné jízdenky na tramvaj a možná ještě jedno kafe. Vlak platí pořadatel, to ti zaplatěj. Jenže až po skončení šampionátu. Za co budu žít ve Vídni týden, nikoho nezajímalo. Tak jsem si vypůjčil na ten vlak a něco navíc. Od vrchního U Márinky jsem koupil sto marek a pro jistotu je schoval pod ponožku v pravé botě. Přijeli jsme s jistým L.S. do Vídně na Franz Joseph Bahnhof, kde chtěl čekat, kde podle tajemnice nás měl kdosi vyzvednout. Téhle mystifikaci jsem nepodlehl a šel se, se svojí chatrnou němčinou zeptat do trafiky, jak se dostanu do Ober Laa. Trafikant na mě chvíli zíral a pak povídá: Woher sind sie? No, přeci z Prahy. Tak proč nemluvíte česky? Sláva. Ukázalo se, že cesta bude poměrně složitá, jízdné komplikované, ale trafikant vymyslel, aby to vyšlo co nejlaciněji. Výstavní hala byla až na samém konci Vídně, vstupní hala byla společná s recepcí lepšího hotelu, kde byla i směnárna.  WC bylo za peníze. Stál jsem na jedné noze, jednu botu zutou, v ruce držím tu stomarkovku, když v tom mně někdo klepe na rameno. Von to milionář Arnold z Brazílie. Tady to neměň, tady je to nevýhodný, to musíš ve městě u Meinla. No jo, to vidím, ale já musím na WC. Já se na to nemůžu dívat, prohlásil a dal mi dvacet marek, který jsem si mohl vyměnit.

On mně takovou srozumitelnou, jednoduchou němčinou vysvětloval, že je původně Žid z Drážďan, kterého rodina uklidila do Brazílie, a zůstal nakonec sám. Stojíme takhle o přestávce a já lámu tu svojí chabou němčinu, vedle stojí jeden Čech, co jí uměl dobře, když mně chybělo nějaké slovo. I ptám se, jak se to řekne německy. Místo toho Čecha mně odpověděl sám Arnold. Zarazil jsem se, nasadil přívětivý úsměv, zvedl ukazováček a povídám: Ty syčáku, ty umíš česky a tejráš mě tady s němčinou, až z toho mám zpocený i trenýrky. Taky se smál a povídá česky: Uč se! A pak už zase jenom německy.

Problém byl v tom, že sice pořadatelé obvykle posuzovatelům platí nakonec i jakýsi obolus za posuzování, na který mnozí, majetnější ani nečekají a nevyzvednou si jej, ubytování a během posuzovacích dnů i opulentní večeře, ale během dne jsme dostali poukázku na dvě kafe. Jinak se každý stará až do večera sám o sebe. Pro příslušníky té nejméně majetné třídy docela problém, jak překonat hlad. Pomohla mi náhoda. Partnerem mně byl Švýcar, zase jeden, co neměl hluboko do kapsy. Šel jsem si pro to jedno kafe, ale vzal obě, i pro parťáka. Tohle se u nich nedělá, tam se každý stará jen o sebe. I divil se. Stál za námi jeden Němec, který, jak se ukázalo, prchnul tři roky před tím z NDR. A ten, tomu mému pracháči vysvětlil, že já, úplně nahej zadek, jsem mu věnoval poslední kafe, který jsem vůbec měl k disposici. Když to pochopil, měl jsem se jako v ráji. Jak jsem na sucho polknul, už stálo přede mnou pivo.

Nebo také. Seděli jsme na kongresu, čtyři u stolu. Vedle mě vlevo jeden Němec, kterého jsem již znal, a který mně s nadšením vyprávěl, že si koupil nový foťák, laciný, jen 3000,- marek. Vpravo pak Belgičan, mluvil bohužel jen francouzsky. Měl ten nejnižší posuzovatelský odznak, kdežto já měl již zlatou „inspektorskou zahrádku“. Choval se ke mně s jistým respektem. Prý majitel největší pneumatikárny v Belgii. První pivo bylo zadarmo, to druhé se platilo. Kolik to stojí? Měl jsem akorát na jeden a půl piva, tak jsem mu dal všechno. Já, příslušník té nejnižší třídy jsem byl najednou na stejné úrovni jako belgický milionář, který si mohl koupit celý pivovar, Němci si pivo již nekoupili. I podívali jsme se na sebe a mlčky, směrem k Němcům nasadili výraz, no to je úroveň.

I tohle všechno obnáší chovatelství, situace, které přesahují běžný život. Jenom se musíte holt přes nějaké další situace přenést. Nakonec to stojí za to.