Zapomenuté střípky z dějin českých exotářů - 4.část

Koncem července a začátkem srpna máme již léto. To bývá horko a také, že již je. V takovém případě je nejvhodnější se příliš nepřepínat. Po obědě se doporučuje zaujmout polohu vleže na kavalci. Dát si šlófa. Jenže usnout v tom horku se nějak nedaří. I když poloha těla je správně zaujata, v hlavě vržou staré vzpomínky. Jakže to tenkrát vlastně bylo? Vždyť to bylo přeci sepsáno!

Dějiny KPEP mají v současnosti dva díly, které končí rokem 1980. I když ten díl druhý spatřil světlo světa až v roce 2005, jde více méně o soupis dokumentů z předchozí doby, které také hovoří jazykem té doby. A tady to začíná být zajímavé a chtělo by to tedy malinko doplnit. Současný čtenář vůbec nemusí chápat, jak se to tenkrát, podle jakých pravidel, vůbec hrálo. Něco jiného jste četli v Rudém právu a něco jiného byl život sám. Do puntíku se to ovšem pochopit nedá, to dnes nedokáže vůbec nikdo. Zvláště proto, když jste přišli do bezprostředního styku s osobami, o kterých se dá říci, že to byla zatraceně velká zvířata té doby. Součástí té práce je i složení výborů základní organizace. Pamatuji se, kdo byl kdo, což však publikovat nemíním. Jen pro ilustraci se zmiňuji, že jedním členem výboru byl i kádrový a mobilizační náčelník vojenského zpravodajství. V tehdejší době beze sporu prostě šajba. Jinak však zapálený chovatel exotických ptáků, který dokonce ilustroval první knížku Rudolfa Víta o astrildech. Okolo chovu ptáků se dokonce motala i jedna osoba, která v jistý čas měla v rukách téměř neomezenou moc. Zmiňuje se o ní ve svých pamětech i do Itálie včas uprchlý ředitel televize J. Pelikán a říká, že tento vyšetřovatel StB vynikal pudovým antisemitizmem.

Obálka časopisu Chovatel z roku 1970.

Jednou z povedených akcí té doby, byla i výstava exotických ptáků, kterou zosnovala ZO, Praha 2, Vinohrady v roce 1971 v Moskvě. Ta výstava dopadla nad míru dobře, referoval o ní tisk, televize přinesla i obrazové reportáže, slavnostního otevření v Moskvě se zúčastnila i reprezentační delegace papalášů. Píše se, že s nápadem uspořádat tuto výstavu přišel tehdejší jednatel ZO Zdeněk Krátký. Jak ho to vlastně napadlo tedy nevím, bylo to mnohem složitější, ale v podstatě to byla pěkná kulišárna. Jako vždy šlo především o to, kdo to nakonec zaplatí. V Praze se od chovatelů vykoupí exotičtí ptáci za hotové, ti se dopraví do Moskvy, kde budou vystavení, aby se po jejím skončení prodali v jakési aukci. To se také nakonec stalo. Taková akce přesahovala samozřejmě finanční možnosti ZO. A také to vyžadovalo jaksi lobing v Moskvě, někdo to tam musel nějak předpřipravit. Tou osobou byl zřejmě Jurij Povalo Švejkovskij  z Leningradu. Jak došlo k jeho prvotnímu kontaktu a s kým u nás nemám tušení, ale jinak to být nemohlo. Celý plán měl v hlavě jednatel. I šli jsme s tímto jeho plánem za tehdejším ústředním tajemníkem ČSCHDZ  R. Boháčkem. Já tedy v pozici, které se obvykle říká křoví. Ten nás sice vyslechl, aby nás ihned razantně vyhodil. Šli jsme s jednatelem po ulici Na Poříčí, kde tehdá sídlil známý, nejvyšší úřad cenzury zvaný ČÚTI.  Když v tom proti nám jde jistý Andrej Keppert a povídá: „Co máte tak kyselý ksichty, kluci?“ Tak jsme mu to na té ulici vyklopili. Zamyslel se a povídá jednateli: „Zavolej mi zítra v 11, já zavolám do Moskvy.“ Tak zavolal do Moskvy a heleme se! Následující den čekal na něho nejen tajemník sám, ale prý celý uvítací výbor. Ačkoliv tedy původně o té výstavě nechtěl nahoře nikdo nic slyšet, nakonec byl do Moskvy uspořádán letecký zájezd, papaláši se zúčastnili slavnostního zahájení, nikde ani zmínka o tom, kdo to nakonec zaplatil. A již nemám ani potuchy o tom, jak to bylo s penězi, za které se ti ptáci v Moskvě následně prodali. Kdo se moc ptá, moc se dozví, říká se. Důležité je, že nakonec byli všichni spokojení.

Logo KPEP.

A kdo to byl Andrej Keppert?  Znali jsme jej jako šéfredaktora časopisu Chovatel, který vycházel v Zemědělském nakladatelství. Odtud přesídlil na ČÚTI, kam povýšil v začátcích normalizace. Kdo to byl před tím, vyplavalo nad vodu až po roce 1989. Byl prý Sudeťák, mluvil plynně německy, to mohu dosvědčit. Za války prý prošel školou agentů v Kyjevě, potom byl členem partyzánské brigády, který zcela náhodou přežil, když právě v ten čas, kdy ostatní padli, byl někde jinde. Po roce 1948 byl vysokým činitelem a vyšetřovatelem StB. Následně nejspíš někomu přerostl přes hlavu a po tři léta trávil svůj čas v léčebně v Bohnicích. Možná to bylo dohodou. Zajisté je výhodnější léčit se než náhodou vypadnout z okna. Byl však současně i agentem ruské KGB. Chovatelem ovšem skutečně byl a dokonce vydal i nějaké knížky s tímto námětem, jako třeba Holubníky, voliéry, nebo tak nějak.  Jisté také je, že bez jeho zásahu by se tedy ta výstava v Moskvě nikdy neuskutečnila!  
    
Tehdejší Československý svaz chovatelů drobného hospodářského zvířectva, dá se nazvat, na tehdejší dobu, docela dobře zavedeným podnikem. Patřil pod správu ministerstva zemědělství. Funkce ústředního tajemníka fungovala něco jako odkladiště starých soudruhů. Nebylo to sice nijak velké koryto, ale stále docela dobré korýtko, to ano. Stále se vyplatilo navenek vykazovat nějakou šetrnost. V takovém případě postupuje se metodou, lidově zvanou metoda padajícího lejna. Nevábně vonící subjekt dopadá obvykle až zcela dolů. To jsem zažil několikrát. A také se to v podstatě nedá odmítnout. Jenom to musíte přežít. Například.

Znak ČSCHDZ.

Soudruh tajemník Boháček odcházel na zasloužený důchod a na jeho místo přicházel nový tajemník z ministerstva zemědělství, aby se na nižším postu také dočkal svého důchodu. Soudruh Boháček byl poctěn i jakýmsi vyznamenáním. Nejnižším státním vyznamenáním, jak si vzpomínám, býval řád práce. Ten to nebyl. Pak byla nějaká vyznamenání za vynikající práci nebo tak nějak. Ta předával výkonný tajemník Národní fronty, což sama o sobě je v dnešní době málo pochopitelná organizace té doby. Nicméně existovala a malá slavnost předání vyznamenání se odehrávala v jejím sídle, které bylo v jednom nenápadném domě nad Národním muzeem. Měla to být pocta jak pro soudruha tajemníka, tak i pro celou organizaci jím řízenou. Samozřejmě. Ale šetřílkové nebyli schopní zajistit si ani profesionálního fotografa. Tak telefonovala tajemnice ÚOK ing. Hrubešová, abych to tam šel vyfotit. Vždyť já to, proboha neumím! Když umíš fotit ptáky, musíš umět fotit i tohle a basta. Ale to je úplně něco jinýho, tohle je reportáž z neznámého prostředí.  A také, že ano. Úplně ty nejhorší podmínky pro focení, jaké jsem si vůbec dokázal představit. Před tajemníkem Vacíkem tam kdysi sídlil jakýsi uhlobaron, takže ta ohromná místnost byla celá černá, obložená pravým ebenovým dřevem. Takže jsem dělal, že fotím, svítil bleskem a nakonec jim předal dva filmy, že vyvolat to sám nemůžu. Nikdo se již potom neozval, takže to buď dobře dopadlo, anebo to zkazili až při tom vyvolání. To samotné předávání vyznamenání byla taková, více méně, rychlovka. Musím však přiznat, že profesionálně nacvičená. Pan tajemník přednesl svůj projev spatra, předal placku, pila se vodka, jak jinak v té době, hodinku staří soudruzi vzpomínali na to, co všechno vybojovali a rychle sbohem. A další várka vyznamenání a vzpomínek starých soudruhů. Kdyby měl soudruh tajemník opravdu každý přípitek poctivě zapít skutečnou vodkou, musel být nutně v poledne pod stolem, což nebyl. Všimnul jsem si, jak ta jeho sekretářka bedlivě hlídá, aby mu přišla do ruky jen a jen ta jeho sklenička. Vodka v ní být nemohla, to by nevydržel. To by nevydržel ani Gottwald. Na druhou stranu, celej den předstírat, že připíjím vodkou a pít vodu, já tedy nikomu nezávidím. Mně nakonec také dali panáka vodky, nikoliv však společně se zasloužilými soudruhy, ale až při odchodu v kuchyňském koutku. Také profesionální scénář. Vodjakživa panstvo a fraucimor, hodovalo se zvlášť! 
   
Již jenom při tomhle si můžeme lépe představit ten rozdíl mezi starou a dnešní jinou dobou. Sice stále ještě existují profesionální fotografové, kteří se vláčí se svými přetěžkými dlouhými skly za nekřesťanské peníze, zatímco všichni ostatní si dělají selfíčka svými mobily vytaženými ze zadní kapsy kalhot. Z málokterého selfíčka však uděláte dobrou zvětšeninu. To chce zase profíka.

A nakonec jsou tady ty, sice nevšední, na druhou stranu však nicotné situace, které však neměly by být zapomenuty, aby celkový obraz byl co nejvíce věrným.