Sojkovci, bulbulové a spol.

Tito zástupci řádu pěvci patří k pozoruhodným a málo obvyklým ptákům, kteří se k nám ještě nedávno dováželi tak početně, že byli cenově dostupní a mohl je získat každý zájemce o chov hmyzožravých a plodožravých ptáků. Snad právě proto o ně žádný velký zájem nebyl.

Ten se objevil až ve chvíli, kdy dovozy skončily a ceny sojkovců stejně jako dalších „nepapoušků“  se výrazně zvýšily. Dnes u nás funguje skupina chovatelů, jejichž cílem je vést evidenci držených ptáků a zprostředkovávat jejich vzájemnou výměnu či prodej (u nás i v celé Evropě) tak, aby se podařilo sestavit páry a tyto ptáky rozmnožit a zachovat pro další generace.

Drozdec není drozd…

Zastavme se nejprve u ptačí čeledi, která se vědecky jmenuje Pycnonotidae, česky drozdci či častěji bulbulové. Už samo jméno bulbul, trochu jazykolamné, není zcela šťastné, proto se stále častěji nahrazuje příjemnějším drozdec. To je však zase zavádějící, protože vedle jakés takés vnější podoby nemají bulbulové s našimi drozdy (čeleď drozdovití, Turdidae) mnoho společného. Pojmenování bulbul, užívané i v řadě jiných jazyků, přitom vzniklo z domorodého pojmenování a popisuje jeden ze zvukových projevů těchto ptáků.

Bulbulů dnes známe kolem 120 druhů. Obývají tropy celého světa s výjimkou Austrálie (tam ovšem byli v některých městech uměle vysazeni) a do chovu se jich dostává celá řada. Většinou jde o nenáročné ptáky, kteří při dobrém zacházení žijí mnoho let.

Rozmnožit se je ovšem podaří jen zkušeným chovatelům. Důležité je zajistit jim dostatek kvalitní potravy a zarostlou zahradní voliéru. Pokud naše ambice nesahají tak vysoko a chceme se jen kochat jedním nebo dvěma ptáky a naslouchat jejich většinou libému zpěvu, měla by nám postačit 150 cm dlouhá vnitřní voliérka. Zařídíme ji jednoduše, aby ji bylo možno snadno udržovat v čistotě a aby ptáci svým řídkým trusem nemohli znečisťovat vodu a potravu v miskách na dně. Dno pokryjeme novinami nebo savým papírem, který musíme pravidelně denně nebo obden měnit. Trus bulbulů je podobně jako jiných plodožravých či hmyzožravých ptáků je trochu řidší a ptáci ho produkují relativně mnoho, na to nesmíme nikdy zapomínat. Bude nutné pravidelně omývat i stěny klece.

Ideálním místem pro chov bulbulů je ovšem kombinovaná voliéra, jejíž venkovní výlet je bohatě zarostlý jehličnany a vnitřní část (postačí metr dlouhá) je vyhřívaná. V době, kdy teploty klesají k bodu mrazu, je vhodné bulbuly zavírat a držet je při teplotách pár stupňů nad nulou.

V každé voliéře zásadně držíme jen jeden druh bulbula a jen jeden pár, protože vůči sobě jsou zvláště v době hnízdění velmi agresivní. Ostatní ptáky ale nechávají na pokoji, takže ve voliéře odpovídajících rozměrů lze vytvořit zajímavé společenstvo například z páru bulbulů, některých mírumilovných papoušků (například neofém, korel, latamů), několika párů astrildovitých pěvců, páru exotických hýlů a třeba některých malých křepelů či křepelek.

Bulbulové si staví v přírodě ledabylé hnízdo v hustých keřích nebo v rozsochách stromů. V zajetí obvykle nemají k dispozici takový výběr stavebního materiálu, aby bylo hnízdo dost pevné a nerozpadlo se během hnízdění, proto se doporučuje do křovin upevnit košíčky či podložky, případně stará hnízda těchto ptáků z předchozí sezony, která si bulbulové vyspraví a rádi využijí.

Již jsme se zmínili, jak důležité je zabezpečit bulbulům dostatek kvalitní potravy. V přírodě se živí nejrůznějším hmyzem a zralými sladkými dužnatými plody. I když žijí samotářsky nebo při hnízdění v párech, na místech, kde právě dozrávají oblíbené plody, se mohou shromažďovat ve velkých počtech.

V zajetí je základem krmení prodávaná směs pro drobné hmyzožravce, která obsahuje sušený hmyz, korýše, vaječný základ a podobně, případně granulky pro malé měkkozobé ptáky. Tuto směs doplňujeme živým hmyzem – moučnými červy, mušími larvami, larvami zavíječů, na vlhké misce podávanými koretrami (larvy pakomárů určené jinak ke krmení akvarijních ryb) atd. Přes léto si hodně potravy nachytají ve venkovní voliéře. Větším druhům můžeme nabídnout i novorozená myšata. Krmení dále obohacujeme sekaným vařeným vejcem, uvařeným a nastrouhaným hovězím srdcem, kuřecím masem, sladkým ovocem, bobulemi atd.

Sojkovec není sojka...

Bulbulům se v mnohém podobají někteří větší zástupci čeledi timáliovití (Timaliidae) zvaní sojkovci. A stejně jako drozdci nejsou příbuzní s našimi drozdy, tak ani sojkovci nemají - až na určitou podobnost ve stavbě těla - nic společného s našimi sojkami. Timáliovití jsou početnou čeledí (přes 250 druhů tropických a subtropických ptáků) a někteří její zástupci patří k nejpopulárnějším hmyzožravým ptákům chovaným v zajetí. Na mysli máme právě pravé timálie čili čínské slavíky, jichž se hlavně v zemi původu drží v domácnostech prostých lidí statisíce.

Nás dnes ale zajímají největší zástupci skupiny, jimiž jsou právě sojkovci. Jsou to většinou ptáci velikosti našich kosů nebo větší, zajímavě vybarvení. Jejich chov je možný opět jak ve velkých interiérových klecích nebo voliérách, tak v zahradních voliérách s krytým prostorem. Jejich nároky na vybavení klecí a voliér jsou v podstatě shodné s nároky bulbulů.

Většina sojkovců hnízdí v křovinách, ale známe i druhy snášející na zem. Kromě podložek na hnízda je výhodné zavěsit do voliéry polobudky, jejich čelní stěna bude shora asi z jedné třetiny otevřená, a současně budku s vletovým otvorem 6 až 7 cm v průměru. Budka by měla mít základnu 20 na 20 cm a výšku asi 40 cm.

Základní potrava sojkovců se podobá potravě bulbulů. Vedle směsi a granulí pro hmyzožravce, hmyzu a ovoce ale přijímají i máčené a klíčené zrní.

Přestože jsou bulbulové i sojkovci velice zajímaví ptáci, své místo na výsluní chovatelského zájmu si teprve hledají. Bohužel doba, kdy si zájemce o ně mohl dovolit pořídit více druhů, je už pryč. Ovšem i tak se sem tam v inzerci objeví a kdo hledá, ten jistě najde.

Bulbulčík černý (Hypsipetes madagascariensis)  
Výskyt: Od jihovýchodní Asie (Srí Lanka) po Čínu, dále Madagaskar a Komory.
Prostředí: Horské lesy a pralesy, žije v korunách, na rozdíl od větších druhě často v hejnech. Hmyz loví i za letu.
Hnízdění: Hnízdo staví v hustých korunách, snáší 2 až 5 vajec, samice sedí 12 až 13 dně. Mladí vyletují po 12 až 14 dnech, rodiče je dva týdny dokrmují.
Zajímavost: Známe několik odlišně zbarvených poddruhů, na snímku je H. m. leucocephalus. Společným znakem všech je jasně červený zobák a nohy.

Bulbulčík černý (Hypsipetes madagascariensis)

Sojkovec chocholatý (Garrulax leucolophus)  
Výskyt: Od Sumatry po Himálaj. 
Prostředí: Suché listnaté lesy a bambusové houštiny, žije v hejnech čítajících 20 až 30 ptáků. Hodně času tráví na zemi sběrem potravy.
Hnízdění: Hnízdo staví v křovinách, snáší 4 až 6 vajec, oba rodiče sedí 14 dně. Mladí vyletují po 14 až 16 dnech, rodiče je dva týdny dokrmují hmyzem.
Zajímavost: Jeho hlas někdy připomíná lidský smích. Nehodí se do menších klecí, vynikne ve voliérách.

Sojkovec chocholatý (Garrulax leucolophus)

Sojkovec límečkový (Garrulax pectoralis)  
Výskyt: Od jihovýchodní Číny po Indočínu.
Prostředí: Nížiny a střední polohy, potravu sbírá na zemi nebo v křovinách.
Hnízdění: Velké hnízdo staví samice v křovinách, snáší 4 až 5 vajec, oba rodiče sedí asi dva týdny. Mladí vyletují po 18 až 120 dnech, rodiče je ještě asi týden dokrmují.
Zajímavost: Otužilý druh, který lze po nezbytné aklimatizaci držet celoročně venku. Nutný je úkryt, který nemusí být vytápěný, ale chráněný před větrem a vlhkem.

Sojkovec límečkový (Garrulax pectoralis)

Sojkovec červenoocasý (Garrulax milnei)  
Výskyt: Od Číny po Thajsko a Barmu.
Prostředí: Nížiny a střední polohy, potravu sbírá na zemi nebo v křovinách.
Hnízdění: Velké hnízdo staví ve voliéře v křovinách na podložkách, snáší 2 až 3 vejce, oba rodiče sedí 14 dní. Mladí opouštějí hnízdo asi po 15 dnech a nejsou plně vzletná, rodiče je ještě určitou dobu dokrmují.
Zajímavost: Větší druh (28 cm), atraktivně zbarvený. U nás ho lze vidět i v některých zoologických zahradách. 

Sojkovec červenoocasý (Garrulax milnei)