Zapomenuté střípky z dějin českých exotářů - 2.část

Pomalu, ale jistě, blíží se sté výročí založení Klubu přátel exotického ptactva. Původně tedy Klubu pěstitelů exotického ptactva. Ta změna názvu souvisí se současným pohledem na věc. Převládá názor, že pěstují se rostliny, kdežto živočichové se chovají. Původně tomu tak nebylo, můžete se přesvědčit třeba studiem slovníků. Ta změna souvisí malinko i s tak zvaným družstevním zemědělstvím. Na středních školách zaměřených na zemědělství, vyučovaly se dva směry. Totiž rostlináři a živočicháři. Tak se zrodil i názor, že rostliny se pěstují, kdežto zvířata se chovají. Zbývá nám tu ještě výraz šlechtit, to by však vyvolalo nejspíš příliš bouřlivé reakce, ponejvíce nezasvěcených. Jak už to tak bývá. Od počátku normalizace také nepěstujeme, či nechováme exotické, ale okrasné ptactvo. S touto změnou přišel na tehdejším celostátním sjezdu, tehdy ještě Československého svazu chovatelů drobného hospodářského zvířectva, jeho tehdejší předseda, MVDr. Černošek, původně vojenský veterinář. Ten sjezd konal se v Praze na Vinohradech a byl jsem tam delegován jako užitečný mouřenín, činovníkům s lepším kádrovým posudkem se tam prostě ani nechtělo. Měli bychom si připomínat všechno.
    
V celku dohledné době několika málo let vypuknou tedy oslavy stého výročí založení KPEP a dokonce jsem zaznamenal i jakési podzemní pnutí těchto příprav. Snad se najde i pokračovatel, který dopíše dějiny klubu. Tahle naše země byla vždy ptáky a jejich chovem silně ovlivňována a o některých maličkostech se i dobře ví. Třeba, že již císař Rudolf II, začátkem sedmnáctého století zakázal v Praze chov pávů. Nebo že již padesát let před založením KPEP konaly se v Praze celkem čtyři výstavy exotického ptactva. Duší těchto výstav byl tenkrát MUDr.Šír. Jenže to zašlo jaksi na úbytě, jak se tenkrát říkalo. Prostě Šírovy došly peníze. Sice se ještě dočkal i jakéhosi vyznamenání od samotné monarchie, leč nestačilo to. Lidová pořekadla mají svou platnost. Jedno z nich třeba konstatuje, že tedy holt peníze dělají peníze, kdežto vši dělají zase jenom vši. Škoda. Při pohledu na katalogy oněch prastarých výstav, zjistíme, že v Praze se vyskytoval tenkrát i papoušek karolinský, dnes vyhynulý. 
    
V mezidobí od těchto výstav, založení KPEP a dneškem, proběhly i dvě světové války, což na chov exotů muselo mít beze sporu záporný vliv. Známe přeci prastaré rčení, že když mluví zbraně, múzy mlčí. Po obou válkách se tedy chov exotů, ku podivu rychle vzkřísil. O vzkříšení chovu víme více po 2. světové válce. To, že u nás vůbec chov exotů tuto nepříznivou dobu přežil, je vlastně zázrak. Vždyť i KPEP jako český spolek byl okupačními úřady zakázán.

Hýl dlouhoocasý - Uragus. Foto: Petr Podpěra

Avšak ani následující léta nebyla chovu exotického ptactva nijak nakloněna. Exotičtí, či okrasní ptáci nebyli totiž nijak důležití pro výživu lidu. Takže třeba výkrm jednotlivých býků na maso byl všemožně podporován i praktikován a mnozí si tak i přilepšili. Základní krmivo pro ptáky, totiž proso, v podstatě volně v prodeji vůbec nebylo. Bylo téměř výhradně jen na příděl, který byl udílen jen organizacím  tehdejšího  svazu chovatelů. Proto byli všichni chovatelé také členy svazu. Příděly byly realizovány prostřednictvím podniků zemědělského zásobování. Ale nemyslete si, že jste tam přijeli a odvezli jste si svůj příděl prosa. To vůbec ne. Po většinu roku i tam žádné proso neměli. To se muselo hlídat, mít svojí zpravodajskou službu, a jakmile přišlo echo, že mají proso, bleskově jednat. ZO Praha 2, exotáři, měla svůj vlastní sklad i klubovnu v tenkrát nevyužívaných krámech na Vinohraech. Posléze přišla o ten sklad a krmivo se skladovalo a vydávalo v klubovně. Dodnes cítím na zádech ty stovky pytlů prosa odnošených do skladu. 
    
Zase to nebylo všechno, protože příděl nepokryl zájem. Jenže to také nebylo stejné v Čechách jako na Slovensku. Jednak na jižním Slovensku se stále ještě pěstovalo proso, v Čechách již nikoliv. A také zemědělci, členové družstev, mohli vlastnit tak zvané záhumenky. Byla to vlastně malá políčka, stroji neobdělávaná. Okopávaná ručně. V Čechách si tam lidé většinou pěstovali brambory pro vlastní potřebu. Povolená největší rozloha záhumenku byla však na Slovensku vyšší. Zdeněk Pichlík z Dunajské Stredy, největší náš papouškář z konce sedmdesátých let, měl záhumenek čtyři hektary, na kterých pěstoval především senegalské proso. A byli tam i další záhumenkáři. Jednotlivec si v podstatě nemohl dovolit koupit nákladní auto prosa ze Slovenska, to se dalo realizovat jen prostřednictvím povolené organizace. Další důvod pro vysokou organizovanost chovatelů.

Pěnkavice severní. Foto: Petr Podpěra

I za krajně nepříznivých podmínek vyrostla u nás velká chovatelská zařízení, především pro chov papoušků. Jedním z velkých chovatelů byl i autor tehdejší chovatelské literatury, pan Rudolf Vít ze Dvora králové. Byla to doba, kdy mít voliéru, vzbuzovalo závist. Většina voliér té doby měla dřevěnou konstrukci, potaženou pletivem. Řešil se problém, jak zabránit velkým papouškům, kteří, jak známo jsou velkými ničiteli dřeva, aby tu voliéru prostě nesežrali. Jaký to rozdíl oproti dnešku, kdy existuje takové chovatelské Lego, z kterého si sestavíte voliéru jakéhokoliv tvaru a kolikapatrovou, prostě jakou chcete. 
    
Moje vzpomínky evokoval jeden článek z posledního dvou čísla Nové exoty. Lehce ironicky psaný, jako kdyby jej psal duch samotného Saturnina, kde se popisovala návštěva úspěšného chovatele z jižních Čech. Dům obestavený voliérami velkého stylu, nádhera. Ano, zajisté by se mělo presentovat něco, jako ukázka, čeho lze dosáhnout. Inspirace. Neměli bychom však zapomínat na předešlé generace chovatelů, které dokázaly téměř nemožné, za naprosto odlišných podmínek. 
   
I já jsem se stal koncem šedesátých let organizovaným chovatelem. I já jsem zatoužil postavit si, alespoň malou zahradní voliéru pro chov astrildů. No, žil jsem prostě od výplaty k výplatě, úspory žádné a vlastně to bylo jedno. Potřebný materiál se stejně ani koupit nedal. Před naším domem se v ten čas právě zavážely bývalé lomy na opuku. V zavážce se našlo i bohatě starých cihel. Jeden musel být ovšem rychlým, protože zájem byl enormní. Z oněch cihel postavil jsem masivní zeď do tvaru U, do které jsem zazdil vstupní dvířka vytvořená ze staré reklamní skřínky po strýci, který býval fotografem. No, nebyly to dveře, dalo by se říci, že vstupní otvor, ale býval jsem mladým a pružným. K tomu jsem plánoval přistavět vlastní konstrukci voliéry. Náhodně jsem přišel ku vhodnému materiálu. Asi tři ulice od nás zrovna zrušili starý obchod, koloniál a přeměnili na byt. Starou, mřížovou roletu z toho krámu vyhodili jen přes ulici, kde byla plocha nikoho. Když jsem si toho všimnul, tak jsem to znárodnil. Majzlíkem odsekal spojovací nýty, nařezal na potřebnou délku. Chtělo to svařit, leč v těch časech neexistovala potřebná svářečka ani k zápůjčce. Někdo mi tenkrát naohýbal potřebné kousky plechu do rohů. Vyvrtal jsem díry a vyřezal závity M8 a sešrouboval. Pletivo se tenkrát v podstatě nedalo sehnat, leč osud mi přál a přivezli mi jej, vlastně jako úplatek. Chtěli tenkrát jednu prkotinu, o které jsem mohl rozhodnout jen já. Přišel tenkrát jeden správce budov a jeho šéf, o kterém se v tehdejší hantýrce dalo říci, že to byla šajba. A začali se šmajchlovat, až mi to bylo divný. Slyšeli jsme, že chováš ptáky a prý si stavíš voliéru a nemůžeš sehnat pletivo. Když jsem se dost nabědoval, řekli: Máš ho na zahradě. Tak jsem jim holt musel jít na ruku. Vyžadovalo to sice ještě vyjednávání na jiném místě, ale dalo se to zařídit. Ruiny té voliéry mně stále stojí na zahradě, pletivo již dvakrát zcela uhnilo, ptáci tam již nejsou. Již nejsem schopen jim poskytovat potřebný servis.

Zvonohlík zahradní. Foto: Petr Podpěra

Za těch necelých šedesát let, co to tam stojí, však to zařízení odvedlo svou práci. Odchoval jsem tam dosti různých druhů astrildů i dalších ptáků. Dokonce se tam vloudil, oproti mé vůli jakousi dírkou, i pár zvonohlíků a odchoval mladé. Nejprve samice a potom se k ní přidal samec. Až potom jsem tu dírku našel a zadělal jí. Měli to jako na zámku. 
   
Nejvíce pyšným na odchovy z této voliéry jsem na prvoodchovy hýlů dlouhoocasých, hýlů mongolských a pěnkavic severních. Dokonce ani ruská literatura, Dementěv, nevěděla, jaké barvy jsou jejich vejce. Jsou čistě bílá. 
    
Dnešní možnosti chovatelů jsou zcela jiné, příznivější, než dříve. Na druhou stranu jsou tady jisté překážky, které jsme dříve ovšem neměli. Překážky jsou ovšem od toho, aby se překonávaly. Když se dívám na fotografie misek s krmením pro ptáky, mám chuť, dát si to sám jako moučník. Stále tady jsou i výzvy. Nejsme pohádkové princezny, abychom rozuměli řeči ptáků. Nicméně za lepších podmínek bychom měli lépe porozumět jejich potřebám. Tím také by mělo docházet i k vyšším odchovům. To lze považovat za ochranu přírody, která je nyní tolik v kurzu. Tak do toho!