Malí australští papoušci

Minule jsme si představili oblíbené australské rosely, papoušky střední velikosti. Neméně rozšíření a populární mezi chovateli jsou také menší zástupci dvou rodů – Neophema (česky nejznámější jako neofémy) a Psephotus (zde invence našich názvotvůrců zůstala na prostém papoušek). Ať dva odlišné rody, v chovu mají mnoho společného a u řady chovatelů najdeme zástupce obou skupin.

Podobně jako rosely jsou i menší australští papoušci ptáky nejčastěji otevřené krajiny, kteří výtečně a často na dlouhé vzdálenosti létají. Potravu leckdy sbírají na zemi, tvoří ji semena různý travin a bylin (neofémám se dříve říkalo papoušci travní), šplhání hustými porosty jim není vlastní. Chov těchto papoušků je za určitých okolností možný i ve větších klecích, mnohem lépe se budou cítit v zahradních voliérách s možnosti pobytu na slunci, na dešti, poskakování v trávě na dně voliéry. 

Chov voliér a jejich obrovskou popularitu podporují nejrůznější barevné mutace, jsou jich doslova desítky. Takové barvy jako rudoprsá nebo lutinová jsou skutečně obdivuhodné.

Chov ve voliéře

Voliéry nemusí být tak velké jako pro rosely, postačí délka 2 – 3 m a šířka klidně jen 50 cm. Konstrukci můžeme vyrobit i ze dřeva – nejedná se o významné ničitele dřevěných konstrukcí. Na potažení postačí králičí pletivo, není ale zdaleka tak estetické jako stále více se šířící pletivo bodované se čtvercovými oky. Voliérku zařizujeme střídmě, jen několika bidly, aby se ptáci mohli dobře prolétnout.

I když někteří chovatelé drží i tyto malé papoušky celoročně venku, přičemž voliéra má jen prostý zákryt, přeci jen jde o ptáky choulostivější a měli bychom jim poskytnout větší komfort. Když budeme stavět voliéry se zázemím, budujeme ho raději zděné a částečně izolované, abychom v něm mohli v nejchladnější části roku udržovat teplotu nad bodem mrazu, kdy nezamrzá voda v miskách.  Někteří chovatelé zakrývají na zimu voliéry igelitem nebo skleněnými okny jako skleník, uvnitř se udrží vyšší teplota než venku a navíc se dá zvýšit bez zbytečných nákladů na energii. Známe dokonce chovatele, který v mrazivých dnech do těchto voliérek staví (krytou pletivovou konstrukcí) obyčejné silné hřbitovní svíčky a teplota se zde udržuje nad bodem mrazu.

Jestliže nemůžeme zabezpečit zimní zálet, papoušky raději koncem října s příchodem mrazů přemístíme na zimoviště (obvykle někam do sklepa do klecí) a ven vypustíme až na jaře během dubna (záleží na počasí a jeho prognózách).

Ve voliérách i v klecích držíme tyto papoušky raději jen v párech od jednoho druhu, resp. rodu, snad jen ve velkých zahradních a dobře zarostlých voliérách mohou být společně. Ve voliérách k nim ale můžeme přidávat jiné mírumilovné ptáky, třeba korely, andulky, rýžovníky, kanáry, astrildy atd. 

Chov v kleci

Chovatelé, kteří nemají k dispozici zahradní voliéry, a přitom se chtějí věnovat chovu těchto papoušků, drží jednotlivé páry v klecích. Pro neofémy postačí klec 80 – 100 cm dlouhé, pro rod Psephoptus raději asi 100 – 150 cm dlouhé. Někteří chovatelé mají v místnosti více klecí, zvláště když se věnují chovu mutací. V něm totiž jeden pár nikdy nemůže stačit, jde o cílené dlouhodobé šlechtění, přítomnost genů je nutné v další generaci ověřovat a klece přibývají… Víme, o čem mluvíme, od 5 klecí ke 30 to netrvá někdy ani rok. Hlavně neofémy jsou dost citlivé na onemocnění dýchacích cest, kteří se v málo větraných prostorách mohou rychle šířit. Proto je nutné zabezpečit při chovu v místnosti kvalitní výměnu vzduchu (v ideálním případě klimatizací), osvědčují se ionizátory (omezení prašnosti).

Hnízdění

Ve venkovních voliérách začíná hnízdní sezóna s příchodem jara, neměli bychom ji ptákům umožnit dříve než během dubna, kdy se teplota ustálí. Chovatel na hnízdění páry připravuje, suchou směs zrnin doplňuje máčenou klíčenou, přidává vaječnou míchanici, hodně zeleného krmení. Chování párů se začíná měnit, můžeme pozorovat námluvy samců, dvoření samicím, vzájemné krmení.

Hnízdní budky mají mít rozměr dna 20 x 20 (neofémy) až 25 x 25 (Psephotus) cm a výšku 30 – 50 cm. Vletový otvor 6,5 (neofémy) až 7 (Psephotus) cm. Není příliš důležité, zda použijeme budky přírodní nebo prkenné. Na dno budek upěchujeme vrstvu hoblin a je vhodné, když zde vyrobíme důlek, protože některé páry obsah budky nadrtí a téměř celý vynosí, takže vejce by ležela jen na dně a nedržela by pohromadě pod samičkou.

Samice snáší 4 – 8 vajec, vždy obden, nasedá zpravidla po snesení druhého vajíčka. Sama vajíčka zahřívá 19 (neofémy) až 21 (Psephotus) dní. Mladí se líhnou postupně, v budce je krmí opět pouze samice, ale sameček jí donáší potravu. Mláďata hnízdo opouštějí plně opeřená po 4 (neofémy) až 5 (Psephotus) týdnech. Pokud chovatel používá nízké budky, může se stát, že mláďata při vyrušení vyskočí z budky nevzletná a nedokážou se vrátit zpátky. Problém nastane, pokud je ještě zima. Hrozí, že mladí prochladnou a uhynou.  

Potrava

Malé australské papoušky krmíme suchou směsí zrnin, kterou lze koupit již namíchanou přímo pro neofémy nebo menší (střední) australské papoušky. Tyto směsi řady značek vyráběné v chovatelsky vyspělých zemí (Belgie, Holandsko, Německo) obsahují široké spektrum známých i méně běžných semen v nejvyšší kvalitě. U doma míchaných směsí jsou základem různá prosa, lesknice, loupaný oves, kardi, hlavně v zimě trocha semence a drobnozrnné slunečnice (tu někteří chovatelé zcela vynechávají). Vhodným doplňkem jsou klásky senegalského prosa (v hnízdní době mohou být klíčené), nejrůznější travní semena v klasech, větvičky s pupeny, vyzkoušíme nadrobno krájenou směs ovoce a zeleniny. Poloviny jablek nebo kousky mrkve můžeme na háčku zavěsit na pletivo.  

Neoféma modrohlavá

Jednu dobu se mělo za to, že neoféma modrohlavá (Neophema splendida) v přírodě nenávratně vyhynula. Přispělo k tomu jistě i to, že žije převážně ve vyprahlých, nepřístupných oblastech, kam člověk zavítá málokdy. A navíc žije přes své zbarvení hodně skrytě a nenápadně, takže spatřit ji v akáciových křovinách či v suché, otevřené krajině s porostem lebedy je vzácný jev. Vlhké prostředí jí škodí, takže například místům, kde jsou bažiny, se obloukem vyhýbá. Ve třicátých letech 19. století se však v přírodě podařilo odchytit dva páry, z nichž jeden byl jako velká vzácnost předán darem anglickému králi Jiřímu V. Naštěstí se ukázalo, že tito překrásní ptáci se v zajetí poměrně snadno rozmnožují a nakonec se i ve volné přírodě podařilo, přinejmenším v západní Austrálii, populaci opět rozšířit. Přesto je v Austrálii dodnes přísně chráněna.

Neofému modrohlavou mnozí považují za vůbec nejkrásnější ze všech neofém. V mnohém se podobá rovněž překrásné neofémě tyrkysové, oproti ní má však sameček velkou, svítivě rudou skvrnu na hrudi. U samičky je rozdíl ve zbarvení hlavy a křídel - jsou mnohem tmavší.

Obecně ji ale lze označit za dobře chovatelný a také často odchovávaný druh. Svědčí o tom ostatně i množství barevných mutací, které se u ní podařilo vyšlechtit: modrá, žlutá, pastelová, strakatá, skořicová, běločelá, lutinová a další... Neoféma je typický voliérový pták, jako společník tedy není příliš vhodná – i ona se sice ochočí, pokud je člověkem zpracovávána od útlého mládí, ale její projevy nikdy nebudou takové jako u větších papoušků nebo andulek. 

Neoféma tyrkysová

Toužíte po krásném, co nejbarevnějším, atraktivním papouškovi, kterého nemá každý, ale přitom za něj nemusíte dát moc peněz a neoplýváte ani prostorem? Přesto byste se rádi jednou dočkali i mláďat? I tento zdánlivě neřešitelný rozpor se dá řešit. Pořiďte si neofému tyrkysovou (Neophema pulchella)!

Říkává se jí „kolibřík mezi papoušky“, a je to označení velmi přiléhavé. Její třpytivé barvy, zahrnující pestrou paletu od azurově modré přes zelenou a žlutou až po červenou, zvláště vyniknou v letu, který je podobně jako u kolibříků třepotavý.

Ještě před takovými padesáti lety byly velmi vzácné a drahé, postupně se však aklimatizovaly a začaly se v zajetí dobře rozmnožovat, takže dnes jsou dostupné prakticky každému. Říká se o nich, že jsou o něco hašteřivější a neklidnější než ostatní neofémy, takže se nedoporučuje chovat je v hejnu, ale ani chovné páry ve voliérách vedle sebe. S jinými druhy ptáků se však většinou snášejí dobře.

Ve starší literatuře se dočteme, že pochází z pouštních oblastí Austrálie, proto je na teplotu a především vzdušnou vlhkost o něco citlivější než většina australských papoušků. To se ovšem týkalo dovezených ptáků v prvních generacích. Dnes už se z Austrálie ptáci nedovážejí a neofémy tyrkysové se za desítky let chovu v našich podmínkách už dokázaly v mnohém přizpůsobit, takže jsou poměrně odolné. Celoroční ubytování venku jim nesvědčí, zimu by měly trávit v místnosti, kde nemrzne, ale jinak se spokojí i s nízkými teplotami. Sychravé, chladné a vlhké počasí však dodnes nemají rády, takže uvítají, když mají možnost schovat se kdykoliv dovnitř.

Starší označení „travní papoušek“ dobře vystihuje způsob života v přírodě. Neofémy se pohybují převážně po zemi, kde sbírají travní semena. Jen po ránu a kvečeru se zalétají napít k vodě. Z toho bychom měli vycházet i při chovu. Neofémy velmi ocení, pokud budou moci žít v zarostlé voliéře osázené travou, ve které se budou s rozkoší brodit a probírat. Také se rády prolétnou, zato šplhání příliš nevyhledávají. Jsou tiché, jejich hlásek se podobá švitoření pěnkav.

Neoféma ozdobná

Člověka, který má rád přírodu, vždycky potěší, když mezi hrozivými zprávami o vymírání či kritickém ohrožení mnoha druhů zvířat pronikne informace právě opačná. V případě neofémy ozdobné (Neophema elegans) vám ji můžeme poskytnout. Tento druh má obrovský areál rozšíření, navíc mýcení lesů, které způsobuje ohrožení mnoha živočišných druhů, mu vysloveně prospívá. Vznikají tak totiž rozsáhlá bezlesá území, kde se cítí nejlépe. 

Barvami sice hýří méně než známější neofémy tyrkysová a modrohlavá, ale její uměřenou, klasicky elegantní krásu nelze přehlédnout. Její hlas je jemný a melodický, zvláště „zpěv“ samečků je velmi příjemný. Z toho důvodu bývá doporučována jako vhodný chovanec i do pokojových voliérek, i když tak trochu k vlastní škodě. Tento ptáček miluje brouzdání v trávě a prolézání bujnou zelení, kterou – na rozdíl od většiny papoušků – takřka neničí. Pokud už se, ať už z jakéhokoliv důvodu, rozhodnete pro chov v bytě, snažte se jí alespoň poskytnout co nejvíce světla a prostornou klec postavte někde u okna.

Proti něžné neofémě ozdobné snad nelze říci křivého slova. Je skromná, nenáročná na potravu, snášenlivá a nedestruktivní. V zásadě je odolná i vůči chladu, ovšem stejně jako ostatní neofémy je suchomilná a nesnáší studené, sychravé a vlhké počasí. Proto musí mít k dispozici krytou část, přístřešek o velikosti alespoň jednoho krychlového metru. Velmi důležité je, aby byl dostatečně světlý, aby se tam ptáci naučili chodit. Ovšem pozor: okna nebo prosklený strop, které jsou jinak velmi žádoucí, je zapotřebí chránit pletivem, protože neofémy bývají zbrklé, při vyplašení mívají tendenci narážet do skla a snadno by si mohly rozbít hlavičku. Zvláště ohrožená jsou v tomto směru čerstvě vylétlá mláďata, která by měla mít klid na to, aby se mohla v klidu seznámit s neznámým okolním světem.

Papoušek mnohobarvý

Živý důkaz toho, jak rychle se v chovatelství věci mění. Ještě před pár lety byl papoušek mnohobarvý (Psephotus varius) mezi chovateli prakticky neznámý, první dovezení ptáci byli choulostiví a měli problémy s odchovem mláďat. Byli považováni za velkou vzácnost a prodáváni za vysoké ceny.

V dalších generacích však tyto potíže pominuly, papoušek mnohobarvý se rychle aklimatizoval a rozšířil ve voliérách po celém světě. Dnes je považován za jednoho z nejméně náročných papoušků a není problém ho sehnat, i když proslulosti a rozšíření svého nejbližšího příbuzného papouška zpěvavého zatím nedosáhl.

Oba druhy mají podobné nároky, i když papoušek mnohobarvý stále zůstává o něco choulostivější. I on pochází ze suchých, otevřených krajin a vadí mu tudíž přílišná vzdušná vlhkost. Hnízdění v pokojových voliérách probíhá obvykle bez problémů, venku však mohou nastat potíže. Samičky začínají s oblibou hnízdit brzy na jaře, a pokud se v té době náhle obrátí počasí, rozhodně jim to neprospívá. Proto je vhodnější papouškům rozvěsit budky v kryté, zastřešené části, a pokud začne být příliš sychravo a nevlídno, začít jim přitápět. V mlhách nebo při vytrvalých deštích ptáky raději ponecháváme zavřené v kryté části.

Na potravu a běžnou péči jsou jinak papoušci mnohobarví stejně nenároční jako většina ostatních australských papoušků. Neničí porost ve voliérách ani jejich konstrukci, nejsou příliš lekaví a ozývají se příjemným, flétnovým hlasem.

Povahově je prý dokonce ještě příjemnější než jeho nejbližší příbuzný, papoušek zpěvavý. Nebývá totiž agresivní ani v době hnízdění, takže mláďata při vylétávání není nutné tak úzkostlivě hlídat.

Papoušek zpěvavý

Dostupnost, nenáročnost, přizpůsobivost – takové jsou hlavní devizy papouška zpěvavého (Psephotus haematonotus), mezi chovateli důvěrně zvaného „zpěvák“. Již tento název prozrazuje, že se u něj nemusíme obávat pronikavého křiku a dalších obtěžujících hlasových projevů. Právě naopak. Sameček se ozývá pro lidské ucho příjemným, melodickým hlasem připomínajícím zpěv. 

Je to ptáček, na jehož chov může směle pomýšlet i úplný začátečník. Vydrží opravdu hodně. Pokud má k dispozici krytý přístřešek, obejde se v zimě bez vytápění. Můžete ho ubytovat i ve voliérce s dřevěnou konstrukcí, protože nemá příliš silný zobák a dřevo neničí. Z téhož důvodu může být voliéra potažená i obyčejným králičím pletivem.

Ani s jeho rozmnožováním nebývají potíže. Může zahnízdit již ve stáří jednoho roku a potom pravidelně i vícekrát ročně. Jediné, na co je třeba dát pozor, jsou ze strany samečka možné agresivní projevy vůči mláďatům vylétnutým z budky. Je záhodno ho bedlivě sledovat, a jakmile si všimneme, že mladé začíná pronásledovat, okamžitě je oddělit. Pár pak většinou ihned začne s druhým hnízděním.

Každý chovatel, který už zažil zoufalství při sestavování chovných párů u druhů, u nichž je obtížné rozlišit pohlaví, jistě ocení další přednost papouška zpěvavého. Pohlaví lze totiž dobře určit už v budce. Jakmile začnou obrůstat peřím, snadno rozlišíme výrazně barevnější samečky s typickými červenými pírky na kostřeci.

Chovatelé papoušků zpěvavých vyšlechtili mnoho krásných a zajímavých barevných mutací, díky nimž se tento – na první pohled nejobyčejnější papoušek – trvale drží na chovatelském výsluní.

Kakariky - papoušek, co mečí jako koza

Nakonec dnešního povídání jsme si nechali papoušky, jejichž domovinou je Nový Zéland a přilehlé ostrovy. Je jasné, že někdy v dávné historii měli tito ptáci společné předky s výše uvedenými malými australskými papoušky. Jejich život je ale přeci jen v lecčems odlišný.

„Méé, méé ...“. Když se takový zvuk ozve z voliéry chovatele exotického ptactva, nemusí to nutně znamenat, že dotyčný přesedlal na chov koz. Spíše si pořídil „kozí papoušky“ neboli novozélandské kakariky, kteří se ozývají tichým hlasem připomínajícím mečení kůzlete.

V mnoha ohledech jsou to velmi zvláštní papoušci. Létání je moc nebaví, zato dokážou celé hodiny neúnavně šmejdit po zemi, kde se pohybují vrabčími poskoky. Každou chvíli se zastaví, začnou hrabat jako slepice a snaží se nalézt něco k snědku. Proto velmi ocení, když alespoň část voliéry bude mít jiný než betonový povrch nebo když jim bude chovatel aspoň přinášet čerstvé travnaté drny. Velká plocha na zemi je pro něj důležitější než členité prostředí ve výšce s množstvím bidýlek.

Kakariky je tvoreček velmi aktivní, činorodý a nebojácný. I voliéroví ptáci chovaní po párech bez úzké vazby na člověka rychle zkrotnou, jsou velmi důvěřiví a zvědaví, takže nabízenou potravu si často berou přímo z rukou. Jednotlivě držení mladí ptáci se pochopitelně snadno ochočí. I oni se však s oblibou pohybují po zemi, jsou zvídaví a snaží se všechno prozkoumat, což je při běžném provozu domácnosti činí zranitelnými. Vypouštět z klece bychom je proto měli vždy jen ve chvíli, kdy doma nastane klid a kdy máme čas na ně dohlížet.

Díky svému bezprostřednímu, roztomilému chování, malým nárokům a snadnému rozmnožování patří kakariky k oblíbeným chovancům. Chovatelé jim rádi odpustí méně pestré zbarvení a spíš nenápadný vzhled.

Kakariky lze držet celoročně venku. Pocházejí totiž z chladnějšího území než většina ostatních papoušků. Bývají velmi plodní, po dvou hnízděních bychom jim však měli odebrat budku, aby se ptáci příliš nevysilovali.

Mezi chovateli se můžeme běžně setkat s trochu větším kakariky rudočelým (Cyanoramphus novaezelandiae), drobnější a méně běžný kakariky žlutočelý (Cyanoramphus auriceps), který je o trochu menší a má žlutou přední část hlavy, má ale nároky obdobné.

Rozlišování pohlaví obou druhů je poměrně obtížné, samec se podobá samici. Při troše zkušeností ovšem samce s vysokou pravděpodobností poznáme – je v těle a hlavě mnohem mohutnější, má větší zobák a výraznější barvy. Kakariky je vhodný i pro začátečníky. Hodí se i ke skupinovému chovu ve voliéře spolu s jinými snášenlivými ptačími druhy.