Papoušci daleké (Východní) Asie

Vedle alexandrů, které jsme představili v minulém díle našeho seriálu, je Asie domovem desítek dalších druhů papoušků. Těm nejznámějším z nich – loriům a kakaduům, se budeme následně věnovat v samostatných povídáních. Dnes si stručně představíme méně známé, ale přesto nesmírně zajímavé skupiny z této části kontinentu a přilehlých ostrovů.

Lorikulové

Začneme skupinou maličkých papoušků z příbuzenstva loriů, kterým většina chovatelů říká lorikulové. Ovšem z těžko pochopitelných důvodů je před nedávnem odborníci přejmenovali na netopýříky, takže z nejběžnějšího lorikula korunkatého (Loriculus galgulus) se stal netopýřík modrotemenný a do systematiky ptačích druhů tak vnesli zmatek. Ale to nic nemění na skutečnosti, že tento roztomilý maličký papoušek (velký jen asi 13 cm) se pyšní zářivými barvami a doslova svádí nezkušené chovatele k dojmu, že se jedná o nenáročný druh vhodný do bytu. Opak je pravdou. Na tomto trpaslíkovi si už vylámal zuby nejeden zkušený chovatel. 

Nejenže je poměrně choulostivý a potřebuje hodně tepla, také jeho potravní nároky jsou vysoce nadstandardní. V přírodě tvoří hlavní složku jeho potravy nektar z květů, tropické plody a hmyz. Nahradit mu tento exkluzivní jídelníček v domácích podmínkách opravdu není jen tak! Chovatelé plodožravých ptáků by vám navíc mohli vyprávět, jak obtížné je udržet v jejich klecích a voliérách čistotu.

Mají řídký, stříkavý trus, který se obtížně čistí a jenž tudíž prakticky znemožňuje jejich držení v bytové kleci. Vhodnější jsou zarostlé venkovní voliéry, protože tito ptáčkové příliš neničí vegetaci a v porostu se trocha toho trusu ztratí, zvláště když ho budeme pravidelně ostřikovat vodou. Zde mohou ovšem pobývat jen dobře aklimatizovaní ptáci, a to jen pozdě na jaře a v létě. K rozmnožení v zajetí dochází jen výjimečně a tak měl málokdo příležitost pozorovat, jak si lorikul sám cupuje listy stromů a keřů, zastrkává si je do peří a odnáší do budky, aby si z nich v budce postavil hnízdo. Tito krásní ptáčci mají i další zajímavé životní projevy. Kupříkladu mají ve zvyku odpočívat zavěšení hlavou dolů (odtud jméno netopýřík).

Tento lorikul pochází z Malajského poloostrova, Sumatry, Bornea a dalších ostrovů. Samička nemá červenou barvu na hrdle a žlutou na spodní části zad, zobák má zbarvený rohově. Sameček má zobák černý.

Krmíme ho stejně jako další lorikuly nektarem pro lorie, sladkým ovocem, podáváme přesnídávky pro děti, smetanové krémy, méně i směsí pro malé papoušky (máčená a klíčená), zeleným krmením, míchanicí, směsí pro měkkozobé ptáky.

Lorikulové hnízdí v malých budkách. Naše páry hnízdily v suchých bambusových tyčích s průměrem kolem 10-12 cm. Samice snáší 3–4 vajíčka, sedí na nich asi 19–22 dní, mláďata vyletují asi po 4 týdnech. Postačí malá budka, u nás úspěšně zahnízdili v dutých bambusových stoncích o vnitřním průměru jen asi 12 cm.

Kozí papoušci

„Méé, méé...“. Když se takový zvuk ozve z voliéry chovatele exotického ptactva, nemusí to nutně znamenat, že dotyčný přesedlal na chov koz. Spíše si pořídil „kozí papoušky“ neboli novozélandské kakariky, kteří se ozývají tichým hlasem připomínajícím mečení kůzlete. 

V mnoha ohledech jsou to velmi zvláštní papoušci. Létání je moc nebaví, zato dokážou celé hodiny neúnavně šmejdit po zemi, kde se pohybují vrabčími poskoky. Každou chvíli se zastaví, začnou hrabat jako slepice a snaží se nalézt něco k snědku. Proto velmi ocení, když alespoň část voliéry bude mít jiný než betonový povrch nebo když jim bude chovatel aspoň přinášet čerstvé travnaté drny. Velká plocha na zemi je pro něj důležitější než členité prostředí ve výšce s množstvím bidýlek.

Kakariky je tvoreček velmi aktivní, činorodý a nebojácný. I voliéroví ptáci chovaní po párech bez úzké vazby na člověka rychle zkrotnou, jsou velmi důvěřiví a zvědaví, takže nabízenou potravu si často berou přímo z rukou. Jednotlivě držení mladí ptáci se pochopitelně snadno ochočí. I oni se však s oblibou pohybují po zemi, jsou zvídaví a snaží se všechno prozkoumat, což je při běžném provozu domácnosti činí zranitelnými. Vypouštět z klece bychom je proto měli vždy jen ve chvíli, kdy doma nastane klid a kdy máme čas na ně dohlížet.

Díky svému bezprostřednímu, roztomilému chování, malým nárokům a snadnému rozmnožování patří kakariky k oblíbeným chovancům. Chovatelé jim rádi odpustí méně pestré zbarvení a spíš nenápadný vzhled.

Kakariky lze držet celoročně venku. Pocházejí totiž z chladnějšího území než většina ostatních papoušků. Bývají velmi plodní, po dvou hnízděních bychom jim však měli odebrat budku, aby se ptáci příliš nevysilovali.

Velmi podobné nároky jako kakariky rudočelý (Cyanoramphus novaezelandiae) má kakariky žlutočelý (Cyanoramphus auriceps), který je o trochu menší a má žlutou přední část hlavy.

Domovem kakariků je Nový Zéland a okolní ostrovy. V chovu je krmíme směsí pro malé a střední papoušky (i klíčenou), dále nabízíme hodně zeleného krmiva, jeřabiny a další plody, větvičky s pupeny. V době hnízdění vaječná míchanice.

Samice snáší do budky 5–9 vajec, sedí na nich 19–21 dní, mláďata vyletují v 5 týdnech, po dalších 3 týdnech se zcela osamostatňují.

Zbarvení samců i samic je shodné. Přesto je zkušenější chovatel odliší. Samička je drobnější, červenou skvrnu za okem mívá menší a méně sytou než sameček, má menší zobák a oranžovou duhovku (sameček červenou). 
 

Papoušek s chocholkou

Jedním z nejpodivnějších a nejhezčích papoušků oblasti je papoušek chocholatý (Eunymphicus cornutus). Jeho největší ozdobou je chocholka ze dvou pírek na temeni hlavy. Je to ale celkově velmi dekorativně zbarvený pták, v chovech však vzácný a poměrně drahý. Ovšem pravidelně se u nás odchovává a zájemci ho mohou sehnat. Pochází z Nové Kaledonie, ostrova Ouvea v souostroví Loyalty.

K chovu jsou nejvhodnější celoroční voliéry s dost velkou proletovací částí a krytým vytápěným zimovištěm. Hnízdí ve vysokých budkách, samice snáší 2 až 4 vejce, většinou se ale odchovají jen dvě mláďata. Na hnízdě sedí sama, mladí opouštějí hnízdo asi po 6 týdnech po vylíhnutí. Potravou je směs semen pro střední papoušky, klíčená i suchá, dužnaté plody, míchanice.

Dvoubarevný papoušek

Eklektus různobarvý (Eclectus roratus), zvaný také papoušek různobarvý, je jedním z nejkrásnějších a nejzajímavějších ptáků vůbec. A navíc staví na hlavu základní pravidlo přírody, že když už se liší ve zbarvení samec od samice, pak je samice nenápadná a samec krásně barevný. U eklektusů je to ale překvapivě naopak. Samečci jsou zářivě zelení, samičky purpurově červené! Rozdíl je tak obrovský, že každé z pohlaví dokonce bylo od 16. století, kdy byli tito ptáci objeveni, pokládáno za samostatný druh. Až v roce 1874 přišel ředitel muzea v Mnichově Meyer na to, že různé barvy jsou jen projevem pohlavní dvojtvárnosti. 

Eklektus je sice dražší, ale poměrně rozšířený velký papoušek.  Obývá rozlehlé území na mnoha indonéských ostrovech a dokonce v severní Austrálii. Tvoří zde mnoho barevně a velikostně odlišných poddruhů, při odchovech je nezbytné přísně spojovat jen ptáky z jednoho poddruhu, kříženci jsou bezcenní. Dlouho se ve vědeckých kruzích tápalo, do příbuzenstva jakých papoušků eklekty přiřadit. K roselám, loriům, nebo někam úplně jinam? Dnes stojí v systému samostatně, i když s lorii toho mají mnoho společného. V přírodě jsou převážně plodožraví a také v chovu tvoří plody, ovoce či zelenina minimálně třetinu jeho krmné dávky. Nedostatek rostlinné stravy a v ní obsažené vlákniny může dokonce vyvolat závažné onemocnění. Eklektové málo létají, zato rádi šplhají. Ani jejich hlas se nepodobá hlasu jiných papoušků, volání samečka připomíná spíše krákorání havrana. Jsou velice inteligentní a poměrně nadaní na opakování lidských slov, proto se stále více odchovaných mláďat uměle dokrmuje a prodává jako mazlíčci. Ze všech papoušků mají však nejlabilnější povahu, a když jsou frustrovaní ze samoty, mohou si začít vytrhávat peří, a těžko se tohoto zlozvyku zbavují.

Dosud nebyla spolehlivě vysvětlena chovateli mnohokrát ověřená skutečnost, že se rodí výrazně víc samců než samic. Uvažuje se o vlivu teploty prostředí na pohlaví nenarozených mláďat, podobně jako tomu je u mnoha plazů. Spolehlivé důkazy nám ale stále chybějí.

K chovu je nejvhodnější celoroční voliéra s velkým proletem a vyhřívaným zimovištěm. Kmenovou budku zavěsíme vždy uvnitř, protože páry mohou hnízdit i v zimě. Ochočeného eklekta držíme v přiměřeně velké kleci a denně vypouštíme.

Krmíme je směsí pro větší papoušky, nejlépe máčenou a klíčenou, dále mnoho plodů a bobulí, ovoce a zelenina, zelené krmení, nezralé kukuřičné klasy, míchanice. Samice snáší 2 vejce, sedí na nich asi 28 dní, mláďata vyletují zhruba po 11 týdnech. Hnízdí i vícekrát v roce.

Papoušek s holou hlavou

Pokud je eklektus jedním z nejkrásnějších papoušků, pak tricha orlí (Psittrichas fulgidus) je jedním z nejošklivějších a nejpodivnějších. Spíše než „orlí“ by se mu mělo říkat „supí“. Podobně jako pověstní mrchožraví ptáci má totiž i on holou hlavu. I důvody jsou podobné: zbytky zaschlé měkké potravy, kterou se živí, na ptácích neulpívají a nekazí se. Jen u supů je to maso, kdežto u trichů přezrálé tropické ovoce, které v přírodě tvoří hlavní součást jejich jídelníčku. Kromě toho si rád pochutná na květech a jejich nektaru, jichž je v deštných tropických pralesích dostatek.

Ani v dalších ohledech se běžným papouškům příliš nepodobá. Po stromech na rozdíl od nich nešplhá, nýbrž trhavě poskakuje z větve na větev a pomáhá si při tom křídly. Jeho let je pomalý, křídly při něm zabírá do značné hloubky. Občas také plachtí po způsobu supů.

Tento papoušek je nejenom nesmírně zajímavý, ale také vzácný. Má tu smůlu, že kromě ničení jeho životního prostředí – kácení pralesů, které zasahuje všechny jejich obyvatele – na něj mají ještě zvlášť spadeno domorodci. Kůže z trichy orlího je jimi bůhvíproč považována za nejcennější svatební dar pro nevěstu.

V zajetí je tricha stále považován za velkou vzácnost, a to i v zoologických zahradách. V těch našich se s ním setkáte jen zcela výjimečně, pokud byste ho chtěli spatřit na vlastní oči, budete se muset vypravit do Německa, nejlépe do německého ptačího parku ve Walsrode nebo do Loro Parque na Tenerife. K prvnímu odchovu došlo teprve v roce 1976, tehdy však mládě uhynulo. Od té doby se odchov několikrát podařil, většinou však nikoliv pod vlastními rodiči, ale díky ručnímu odchovu chovatele. V současné době se chová, a dokonce odchovává i u nás.

K chovu se hodí prostorné skleníkové či kryté voliéry, ven je pouštíme jen při vyšších teplotách.  Potřebují také vyšší vzdušnou vlhkost. Krmíme je ovocem, zvláště pak tropické druhy, protože obsahují enzymy nezbytné pro zažívání, ideální je papája, mango, nabídneme i jablka, hrušky, hroznové víno atd. V Loroparque na Tenerife jim podávají kaši připravenou z jablek, banánů, hrušek, mrkve a velkého množství papaje. Do této směsi jsou přidávány granule pro lorie a vitamínové doplňky.

Do velkých budek samice snáší většinou 2 vejce, mladí se líhnou po 27 – 31 dnech, většinou se podaří odchovat jen 1 mládě. Budku mládě opouští asi po 2 měsících. Sameček se pozná podle několika kopinatých červených pírek za očima a podle silnější hlavy.

Madové

Skutečně podivnými papoušky jsou také madové, středně velcí papoušci asijských ostrovů. Někteří mají extrémně velké zobáky, jiní zase zajímavě prodloužená rýdovací pera.

Největší a nejkrásnější z je mada červenoramenný (Tanygnathus megalorynchus), monumentální pták s nepřehlédnutelným červeným zobákem. Potkat ho můžeme na řadě ostrovů Indonésie včetně malých, které s oblibou vyhledává. Nejčastěji žije v blízkosti pobřeží.  U nás je velmi vzácný. Krmíme je směsí semen pro střední papoušky, nejrůznějším ovocem a zeleninou, zeleným krmením, piškoty, míchanicí.

Zástupce druhé rodu mada vlajkový (Prioniturus mada) je drobnější, nemá obrovský zobák, zato střední tmavě modrá rýdovací pera mají na koncích prodloužených ostnů modrozelené vlaječky. Je to horský pták ostrova Buru v Indonésii, v Evropě dost vzácný. Potravou je směs pro lorie, různé ovoce, zvláště banány, bobule, ořechy a semena včetně máčených a klíčených. Mady chováme ve voliérách se zatepleným zimovištěm, jejich krása vynikne za letu.

Fíkoví papoušcí

Na Nové Guinei a okolních ostrovech žijí také menší druhy krátkoocasých a nádherně zbarvených papoušků několika příbuzných rodů, které řadíme mezi tzv. fíkové papoušky, protože divoké zralé fíky tvoří skutečně významnou část jejich potravy v přírodě.

Loríček žlutoboký (Opopsitta diophthalma) patří u chovatelů k běžnějším zástupcům jinak nepříliš rozšířené skupiny, ovšem u nás se s ním setkáme jen výjimečně. Chováme je jak v zahradních voliérách, tak v metrových klecích. Raději jen po párech, při rozmnožování jsou agresivní. Krmí se vedle ovoce směsí pro plodožravé či nektarožravé ptáky.

Zástupcem dalšího rodu je loríček červenohlavý (Psittaculirostris desmarestii). Je to poměrně vzácný druh nížinných pralesů i otevřenějších savan. Živí se především různými plody, nejčastěji fíky. Hnízdí zřejmě v koloniích na vysokých stromech, někdy společnou dutinu obývá více ptáků. Doposud se však nepodařilo zjistit, zda se jedná o rodiče a starší mláďata nebo o více párů. V zajetí je stejně jako příbuzné druhy vzácný.

Zabijáci ovcí

Vedle kakariků žije na Novém Zélandě také jeden z nejpodivnějších zástupců ptačího světa, o jehož životě se tradují pověsti a který rozhodně nedělá papouškům dobré jméno. Přitom zřejmě neprávem, a navíc je to jeden z neinteligentnějších zástupců ptačí říše vůbec. Jedná se o nestora kea (Nestor notabilis). Je dokonce tak chytrý, že s ním pracují etologové, zkoumající schopnosti zvířat řešit složité úkoly.

O keovi se toho můžeme dočíst tolik jako o žádném jiném papouškovi. Mezi novozélandskými pastevci se kdysi dávno rozšířila fáma, že kea je vražedník schopný zabíjet a loupit jejich ovce nebo jim zaživa vytrhávat ze zad kusy masa. Ačkoliv nikdy nebylo prokázáno, že by kea byl něčeho podobného schopen, nanejvýš se někteří jedinci tu a tam přiživili na pověšených nevyčiněných kůžích nebo na mase uhynulých kusů, farmáři mu v minulém století vyhlásili nemilosrdný boj. Začali vyplácet odměnu za každý odevzdaný zobák a kea se velmi rychle ocitl na pokraji vyhubení: v přírodě zůstalo naživu jen několik desítek těchto ptáků. Na poslední chvíli novozélandská vláda vyhlásila přísná opatření přetrvávající dodnes. Keu se podařilo zachránit (dnes se počty jedinců v přírodě odhadují na 5000). Má to však i druhou stranu mince. Tento nesmírně inteligentní a šikovný tvor brzy zjistil, že mu nehrozí žádné nebezpečí a začala terorizovat své okolí. Zvláště turisté se předhánějí ve zprávách, jak jim keové pronikají do zavazadel a stanů a kradou jídlo, jak se nedají odehnat a někdy se chovají až agresivně. Nebojí se vnikat do domů každou myslitelnou škvírou – prý i komínem – a zanechávají po sobě boží dopuštění. I když tyto historky mohou být přehnané, svědčí o tom, že keové jsou mimořádně silné osobnosti a svými životními projevy se vymykají ostatním papouškům. Určitě mezi nimi patří k nejinteligentnějším, jsou nesmírně zvídaví, nápadití a hraví. Ačkoliv zrovna nehýří pestrostí barev, patří k nejoblíbenějším chovancům těch nemnoha zoologických zahrad, které je chovají. Vývoz keů z Nového Zélandu je již několik desítek let zakázán, ale naštěstí se vcelku daří odchovávat je i v lidské péči. K prvnímu odchovu nestorů kea došlo nedávno i u nás, a to překvapivě nikoliv v zoo, ale u soukromého chovatele, který jim poskytl členitou patnáctimetrovou voliéru i špičkovou péči.

U nás byl kea v poslední době u soukromníka dokonce odchován, ovšem patří stále k nejvzácnějším ptákům. K chovu je nutná mnohametrová členitá venkovní nebo vnitřní voliéra s betonovou podezdívkou a dlaždicemi, protože keové výtečně hrabou. Důležité je koupaliště, a také jako možné hnízdiště samostatná jeskyňka s úzkým vlezem.

Krmíme směsí pro velké papoušky, granulemi pro plodožravé ptáky, nabídneme pestrý výběr ovoce a zeleniny, různé ořechy (zvláště makadamové), nezbytné jsou větvičky ovocných stromů i s kůrou a pupeny, zelené krmení, vařené maso, tvaroh, smetánky, krmení pro lorie atd.

Odchov je vždy unikátním úspěchem, ale může se podařit. Do jeskyňky u země samice snáší 2–4 vejce, sedí na nich asi 3–4 týdny, mláďata vyletují zhruba po 3 měsících.