Kdo je kdo? Akita inu, nebo americká akita?
Počet psích plemen se blíží čtyřem stovkám. A to ještě hovoříme jen o těch mezinárodně uznaných. Mnohá se od sebe liší tak výrazně, že s jejich rozlišováním nemají milovníci psů vůbec žádný problém. Potom jsou tu ovšem taková, která bývají laiky často zaměňována.
Až do přelomu tisíciletí bychom akitu inu a americkou akitu proti sobě v našem seriálu představit nemohli. Proč? Prostě proto, že až do té doby se jednalo o plemeno jedno. Tedy přinejmenším v Evropě. V USA si akitu „přivlastnili“ již v roce 1972, ovšem aniž by se dohodli s Japonskem, takže američtí psi se bez možnosti kontaktu se zemí původu stále výrazněji odlišovali. Došlo zde k podobnému vývoji, jaký známe i od amerických kokrů.
Teprve v roce 1999 FCI uznala, že rozdíly mezi původní a „americkou“ akitou jsou tak velké, že by bylo přece jen vhodné rozdělit je raději na dvě plemena se samostatnými standardy. Nakonec se podařilo dosáhnout i dohody s japonským Kennel Clubem, takže během světové výstavy v Mexiku v roce 1999 došlo k oficiálnímu rozštěpení. V následujícím roce pak ve všech zemích, kde se oba typy chovaly, došlo k rozdělování na akity inu a velké japonské psy, jak byl někdejší americký ráz původně nazván. Nové plemeno bylo ne zcela logicky zařazeno do skupiny II, tedy mezi dogovitá plemena.
1. 1. 2006 pak bylo plemeno snad už definitivně přejmenováno na americkou akitu (jak jí chovatelé po celou dobu stejně říkali) a zařazeno tam, kam patří: do V. skupiny FCI mezi špice.
Americká akita
Co mají společného
Samozřejmě původ. Nikdo nepopírá, že ještě relativně nedávno se jednalo o plemeno jedno, tudíž se společnou historií. Původně to byli špicovití psi spíše střední velikosti určení ke vzájemným soubojům i k lovu, především medvědů. Ve druhé polovině 19. století začalo docházet ke křížení s molossoidními plemeny (hovoří se především o tosa inu a mastifech). Plemeno výrazně nabylo na velikosti a ztratily se některé typicky špicí vlastnosti.
Během 2. světové války byla vládou nařízena konfiskace všech psů s výjimkou ovčáků. Někteří chovatelé akit se snažili na tento zákaz vyzrát tím, že své psy křížili s německými ovčáky. Důsledkem bylo další rozdělení populace akit. Psi z takzvané linie Dewa, na kterých se výrazně projevovaly právě znaky mastifů a německých ovčáků, se s americkými vojáky vracejícími se domů dostali do USA. Američané si je velmi oblíbili a věnovali se jejich šlechtění, které nakonec vyústilo ve výše zmiňovaný vznik dvou samostatných plemen.
Přesto si jsou vzhledově i povahově japonská i americká akita stále velmi blízko. Jsou to velcí, robustně stavění psi se silnou kostrou. Jako všichni špicové mají poměrně malé vzpřímené trojúhelníkové uši a vysoko nasazený huňatý ocas nesený přes hřbet. Jejich typické trojúhelníkové oči působí vzhledem ke zvednutí vnějšího oka jako „šikmé“.
I co se týče chování a povahy, je zde mnoho styčných bodů. Obě akity působí důstojným dojmem. Jsou to vyrovnaní, sebevědomí, velmi odvážní psi, kteří disponují neoddiskutovatelným charismatem.
Čím se liší
Pro laika je tím vůbec nejvýraznějším rozlišovacím znakem barva. Zatímco akita inu může být pouze červenobéžová, sezamová, žíhaná nebo bílá a musí mít tzv. urajiro (= bělavá srst na stranách tlamy, na lících, na spodní straně čelisti, krku, hrudníku, těle a ocasu a na vnitřní straně končetin), americká akita může být zbarvena prakticky jakkoliv: červeně, žlutě, bíle, strakatě, žíhaně, s tmavou maskou nebo bez ní. U akity inu je tmavá maska zcela nepřípustná.
Velký rozdíl však je i v konstituci. Americká akita je větší „medvídek“, je mohutnější, většinou vyšší, se silnějšími kostmi. Psi akity inu mají průměrnou kohoutkovou výšku 67 cm, feny 61 cm (obojí s tolerancí ±3 cm). Psi amerických akit mívají 66 až 71 cm, feny 61 až 66 cm.
Trochu jiný je také základní tělesný rámec. Akita inu má standardem předepsaný poměr kohoutkové výšky k délce těla (od hrbolku lopatky k hrbolku kosti sedací) 10:11.
U americké akity je poměr kohoutkové výšky k délce trupu zhruba 9:10 u psů a 9:11 u fen.
Americká akita má širokou hlavu ve tvaru tupého trojúhelníku a uši směřující dopředu. Má také širší a hlubší tlamu, na krku může mít minimální lalok, pysky minimálně visící. Akita inu má tlamu zužující se, ale nikoliv zašpičatělou, pysky těsně přiléhající, krk bez volné kůže.
Povahově bývají americké akity přítulnější, méně nedůvěřivé k cizím, zkrátka větší „mazlové“. Akity inu jsou orientálně nedůvěřivé, uzavřenější, celkově rezervovanější.
Akita inu
