Bavorský nebo hannoverský barvář
Počet psích plemen se blíží čtyřem stovkám. A to ještě hovoříme jen o těch mezinárodně uznaných. Mnohá se od sebe liší tak výrazně, že s jejich rozlišováním nemají milovníci psů vůbec žádný problém. Potom jsou tu ovšem taková, která bývají laiky s oblibou zaměňována.
Hannoverský i bavorský barvář jsou příslušníky jedné z nejstarších nejstarší skupin loveckých psů, z honičů neboli brakýřů. Pro tyto psy, lovící zpočátku převážně ve smečkách, bylo typické hlasité štvaní zvěře, a to buď na studené stopě zdravých zvířat, nebo na pobarvené stopě poraněné zvěře, kterou měli za úkol dohledat. Právě to bylo doménou barvářů. Hannoverský barvář jako plemeno se stabilizoval na rozhraní 18. a 19. století jako lovecký pes schopný pronásledovat zvěř i v těžko prostupných, zarostlých terénech. Pracoval především na řemenu a v poměrně rovinatém okolí Hannoveru, kde vznikl, se výborně osvědčoval. Ve svažitých horských loveckých terénech se však tito poměrně těžcí, mohutní psi pohybovali jen s obtížemi. Zde byl zapotřebí rovněž dostatečně odolný, ostrý a hlasitý pes, avšak lehčí konstituce, rychlejší a pohyblivější. Sice vytrvalý, ale poměrně pomalý a těžkopádný hannoverský barvář začal proto začal přibližně v této době křížen s l různými varietami tzv. německého brakýře, většinou plavě zbarvenými horskými honiči. Vznikl lehčí, temperamentnější a samostatnější bavorský barvář, jenž už pracoval bez řemenu a používal se především k dohledávce postřelených jelenů.
Bavorský barvář
Co mají společného
Oba blízce příbuzné typy jednoznačně navazují na staré keltské honiče, jejichž vyobrazení se dochovala už z doby několik set let před naším letopočtem. I dnes představují mimořádně starou formu domácího psa, jejichž podoba se oproti minulosti změnila jen málo. Byli to psi používání původně jako vodiči, tedy k dohledávání poraněné zvěře na dlouhém řemenu. Vynikali schopností vypracovat i několik dní starou stopu, a to i na velké vzdálenosti. Dodnes je pro ně typická posedlost prací spojená s až neuvěřitelnou vytrvalostí. Dnes už se k lovu ve smečkách nepoužívají, oba jsou však nenahraditelní při dohledávání postřelené zvěře, která by jinak byla nenávratně ztracena. Používají se především na dohledávku tzv. vysoké, tedy srnčí a jelení zvěře, již na konci zastaví až do doby, než dorazí střelec. Mají fenomenální nos i potřebnou ostrost nezbytnou pro důrazné zastavení zvěře. Myslivci si jich velmi cení, zvláště ti, kteří mají v revíru jelení zvěř. Mimo lovecké kruhy se ani jeden z nich prakticky nevyskytuje.
Už na první pohled nezapřou blízkou příbuznost. V obou případech se jedná o hladkosrsté psy střední velikosti, s typickýma delšíma těžkýma zavěšenýma ušima splývajícíma po stranách hlavy. Jsou to psi obdélníkového formátu, výrazně osvalení, s delším silným krkem. Také základní zbarvení mívají podobné, jejich barevná škála sahá od šedohnědé přes červenohnědou a červenožlutou až po žlutou.
Doma jsou to spíše klidnější, vyrovnaní psi, jejichž obrovská lovecká náruživost propukne až v přírodě.
Čím se liší
Bavorský barvář byl vyšlechtěn z barváře hannoverského v podstatě jako jeho lehčí, menší, pružnější a pohyblivější varieta vhodná pro práci v náročném horském terénu. Tím je řečeno mnohé. Hannoverský barvář je větší střední velikosti (psi od 50 do 55 cm, feny od 48 do 53 cm s tolerancí 2 cm), poměrně těžký, se silnou kostrou a mohutným svalstvem. Také hlava je poměrně velká, široká, mozkovna mírně klenutá, kůže na čele tvoří mírné vrásky. Má výrazněji vyvinuté pysky. Na krku se připouští malý lalok.
Bavorský barvář je jen středně velký pes (psi 47–52 cm, feny 44–48 cm bez tolerance), vyvážených proporcí, jemnější a lehčí stavby těla, přesto však svalnatý. Hlava není příliš těžká, mozkovna jen nepatrně klenutá, čenich méně hluboký, i když ne zcela špičatý. Pysky jen středně vyvinuté.
Hannoverský barvář má viditelně těžší kosti, silnější končetiny. Bavorský barvář má končetiny štíhlejší a na pohled působí jak delší.
I když základní škála zbarvení je podobná, bavorský barvář bývá světlejší, více do plava, má tmavší uši a čenich („masku“), na hřbetě má vždy srst ve tmavším odstínu a není žíhaný. Hannoverský barvář bývá tmavší, vždy žíhaný, ať už méně nebo více výrazně, tmavou masku mít může, ale nemusí.
Rozdíly jsou také v povaze. Hannoverský barvář je klidnější, rozvážnější, vyniká houževnatostí a cílevědomostí. Bavorský barvář je hbitější, aktivnější a temperamentnější. U nás, ale i v Evropě, je mnohem více rozšířený, něž celosvětově vzácný barvář hannoverský.
