6 životních lekcí, které mi koně dali

Pracovat s koňmi, zejména mladými nebo problematickými, je výzva a člověk si často říká, jestli to má zapotřebí. V takových chvílích mi pomáhá jedna myšlenka: „co se s koňmi naučíš, v reálném životě jako když najdeš.“ Nebo také – prostřednictvím koní se učíme, jak být lepší. A já tedy i po několika desetiletích cítím, že se mám pořád hodně co učit. Vybrala jsem z toho „hodně“ několik věcí, které si nyní, při sbírání zkušeností s mnoha různými koňmi, uvědomuji víc, než kdy dříve.

Nebojuj, mysli

Proč se tak často snažíme „urvat“ věci silou, nebo donekonečna tlučeme hlavou proti zdi, když je mnohem účinnější vydechnout a nad problémem se v klidu zamyslet? A to nejen u koní, ale v celém životě. Většinou je to proto, že jsme natolik ponoření do problému, který chceme vyřešit, že zevnitř řešení nevidíme. Ještě nikdy se mi nepovedlo koně přeprat silou, i když ví bůh, že jsem se o to párkrát v životě snažila (a nejsem na to dnes vůbec pyšná). A pokud jsem ho přeprala za pomoci síly nějakých udělátek, stejně to bylo vždy jen dočasné.

Dneska už jsem se doufám naučila, že nejlepší cestou jak od koně něco získat, je v klidu ho požádat… což ale funguje pouze tehdy, pokud žádám o věci, které je schopen a ochoten mi dát. A to zjistím pouze tak, že nebudu zahleděná jen do toho, co chci já, ale budu přemýšlet, jak se cítí a co chce on.  Rozhodně tato cesta nevede k tomu, že vždy v každý moment dostanu přesně to, co zrovna chci, ale minimálně jdu správným směrem. A přesně stejně je dobré fungovat i s lidmi.

Jezdíme pro radost

Ano, tuhle větu drtím mezi zuby ve chvílích, kdy něco opravdu, ale opravdu nejde. A pomáhá. Díkybohu nejsem profesionál a nemusím mít výsledky, to je úžasně osvobozující pocit, který mě spolehlivě vrací do pohody. A opět je to stejné v celém životě – nic nepomáhá víc, než si uvědomit, že na tom, z čeho se právě stresujeme, možná už za týden nebude vůbec nikomu záležet.

Nespěchej 

Spěch vychází z toho, že se soustředíme sami na sebe a na svůj cíl. Pokud se poctivě zaměříme na bod jedna, tedy budeme se soustředit primárně na koně, zjistíme, že spěchat přestáváme. Koně totiž, když jsou v klidu, nikdy nespěchají. Spěchají pouze z nepříjemné situace. V životě to beze spěchu občas nejde, ale měl by být výjimkou, ne pravidlem.

Nepřivolávej problémy, ale buď připraven, protože vždy přijdou

Ano, spolehlivě platí, že pokud si budu říkat, že se mi kůň jistojistě poděsí támhletoho divného keře, stane se to. Na druhou stranu ale také spolehlivě platí, že pokud něco vypadá opravdu dobře, téměř stoprocentně se to pokazí. A pokud si budeme uvědomovat, že život (nejen s koňmi) je plný výzev a problémy k němu patří, budeme méně zaskočeni.

Jen přendávej nohy

Někdy se člověk dostane do situace, kdy opravdu neví, kudy kam, nebo je tak vyčerpaný a zoufalý, že už se mu nechce se ani snažit. Když ještě žila moje babička, vždycky na to říkala: „Tak jenom přendávej nohy a uvidíš, že časem bude líp.“ 

Vzpomněla jsem si na to nedávno, když mi jeden místní (tedy portugalský) trenér řekl: „Každý, i malý krok tě přibližuje k cíli. Ale pokud se k cíli neblížíš, potom ty kroky nevedou správně. A každý krok tě naopak od cíle vzdaluje.“ Od té doby neřeším, jak velké kroky dělám, ale o to víc si hlídám, aby vedly správným směrem. I když cíl je trochu v mlze.

Dělej méně

Tahle rada pro mě byla naprosto nepochopitelná a trvalo mi několik let, než jsem ji dokázala vstřebat a docenit. Většina našich problémů na koni skutečně vzniká z toho, že toho děláme moc. Moc pevně držíme otěže, nebo za ně dokonce taháme. Moc pobízíme, nebo neklidnou holení koně okopáváme. Jsme příliš hlasití a koně se tak učí náš „křik“ ignorovat. Samozřejmě – je třeba dávat správné pomůcky a říkat svému koni, co má dělat. Ale současně bychom měli vědět, kdy s tím přestat. Zareagoval? Pomůcka pryč. Snaží se položit do otěží? Povolte. Moc se dřete? Co takhle se zkusit uvolnit? Někdy je tohle přesně to, co oba potřebujete. 

A to se mi nejvíc osvědčilo v manželském soužití. V práci nestíhám, šílím, že jsou zase všechny domácí povinnosti jen na mně, protože manželovi je zjevně fuk, že v kuchyni vybuchla bomba a dcera asi propadne z matematiky. Překvapivě, když nedělám „dusno“ a nechám domácnost plavat, nějakým zázrakem se to „samo“ vyřeší… pravda, je to většinou okomentované něčím jako „když nic neděláš, musel jsem já“, ale cíle je dosaženo.