Stav labutí populace v Praze

Tak nám z Prahy prý zmizely labutě. Poprask. No, nějakou dobu se těmto nepřehlédnutelným ptákům opravdu v Praze na výsost líbilo a zvykli jsme si na ně. A samozřejmě jsme si vůbec nekladli otázku, proč jako se jim u nás tak líbí? Po Čechách se sice sporadicky tito ptáci kdysi vyskytovali, avšak jen v umělých chovech, respektive poloumělých. Tak na půl volně. Obvykle držení na zámeckých nebo lázeňských rybnících. Znal jsem je třeba z Karlových varů, kam jsem se několikrát dostal, co by voják sloužící v Chebu. Labutě nebyly tenkrát považovány vůbec za „naše“ ptáky. Dr. Josef Jirsík ve svém ornitologickém klíči „Jak poznám naše ptáky v přírodě“, který vyšel knižně v roce 1946, píše: Protože labuť každý jistě celkovým zjevem pozná, neřadíme labutě do celkového klíče, k poznání druhů dostačí obr. str. 136. U nás přicházejí labutě v úvahu jen jako zatoulanci.  Nejčastěji objeví se u nás labuť zpěvná. O labuti velké pak říká, že poměrně vzácně k nám zabloudí.

Dalším dobrým podkladem pro přečtení je kniha Veleslava Wahla Pražské ptactvo, která vyšla v roce 1946. Tam autor na straně 209 píše: Rozšíření v Čechách: Některá léta k nám zavítají ve větším množství (invaze v zimě 1940). Dále píše: Výskyt v Praze a okolí: Za poslední invaze byla několikráte zastižena. 21. ledna 1940 se zdržoval 1 ex. Na Vltavě u Mánesa (ČERNÝ 3); sám jsem ji viděl na tahu nad Střeleckým ostrovem 18. února 1940.

Labuť velká s mláďaty, Panoší Újezd 2012.

Následuje kniha Atlas hnízdního rozšíření ptáků Prahy 1985-1989 (aktualizace 2000-2002) kolektivu autorů, která vznikla na podkladu pětiletého sledování a mapování ptáků na pražském území. Tohoto mapování, metodou pravidelného sledování územních čtverců, se zúčastnila velká řada pozorovatelů, kteří podávali pravidelná hlášení.

Podle tohoto atlasu a odstavce výskyt v Praze v minulosti se hnízdění volně žijících labutí velkých na území Prahy, datuje až od sedmdesátých let dvacátého století, v období rychlého rozšiřování a nárůstu populace labutí v celých Čechách. První hnízdění na území Prahy zaznamenal patrně až Čtyroký (in litt.) v roce 1976, kdy na rybníku Brůdku v Šeberově fotografoval hnízdo s vejci. V létech 1950-1953 hnízdil a úspěšně vyváděl mláďata pár polokrotkých labutí v Královské oboře, známé také jako Stromovka (J. Formánek).    

Dalším dobrým zdrojem informací může být velká a rozsáhlá kniha Atlas migrace ptáků České a Slovenské republiky, která vyšla v roce 2008. Shrnuje poznatky vzešlé z kroužkování ptáků, i jejich mapování v předchozích létech. Nebude nejspíše zcela běžně dostupná, již vzhledem k tomu, že v době vydání byla její doporučená cena 799,- Kč. Dostal jsem se k ní vzhledem k tomu, že toho mapování jsem se tenkrát rovněž zúčastnil, i krapítko kroužkuji ptáky a tak tam byla jakási sleva, jejíž výši si ovšem již nepamatuji. Musela být asi zajímavá, jelikož bych to jinak nekoupil, jsem přeci českým důchodcem.

Tak podle tohoto pramene byla nejstarším kroužkovaným ptákem labuť velká kroužkovaná 1.1.1973  v Třeboni  (Jindřichův Hradec) a zpětné hlášení pocházelo z Německa s datem 9.11.1991. Mezi těmito daty uplynulo 18 let, 10 měsíců a 8 dní.

Labuť velká s mláďaty, řeka Sázava.

Nejvzdálenějším nálezem u nás okroužkovaného ptáka byla labuť, kroužkovaná právě v Praze29.1.1980 a posléze nalezená v Bělorusku, v místě zvaném Kobryn a to 15.12.1983. Vzdálenost mezi oběma místy má být 732 kilometrů, což tedy není právě za rohem.  Navíc je docela zajímavou skutečností, že tento pták se nacházel ve stejnou roční dobu v podstatě na dvou místech tak vzdálených od sebe. Kdyby tato dvě místa ležela někde na pomyslné ose sever-jih, zapadalo by to jaksi lépe do našich představ o ptačí migraci. Anebo v různou roční dobu. Labutě jsou v podstatě původně severoevropští ptáci, jejich rozšíření směrem k východu jsem vlastně ani nestudoval. Ani mě to nebere. Nicméně ptáci populací ze severovýchodu Evropy musí být nutně tažní, když v těchto krajích v zimě všechno zamrzne a nenajdou nikde volnou hladinu vody, nutnou k přežití. Co všechno mohlo mít vliv na populační explozi, která zanesla labutě jako hnízdící druh ptáků až do našich krajin, se můžeme jenom dohadovat. Vzhledem k dlouhodobému chovu, je původ některých současných populací sporný. Stojí psáno černé na bílém. Na rozšíření labutí mohla svým způsobem mít vliv i II. světová válka. Píše se třeba, že po druhé světové válce byly na různých místech vysazovány labutě pocházející především ze zbytků divoké populace v Polsku! V současnosti má být labuť velká rozšířena po celém evropském kontinentu, čemuž ještě docela nedávno tak nebylo. Ohnisek úspěšného šíření druhu bude povícero, to nelze vyloučit. Středoevropská populace je dnes považována za stálou. To proto, že jsme mohli labutě pozorovat i v zimních měsících na nezamrzlé hladině vody, především pak v Praze, tedy přímo před nosem. Vzpomínám si však, že jsem třeba viděl labutě v Ledči nad Sázavou, pod jezem, ačkoliv dále byla řeka zamrzlá. Nevzpomínám si však, že by snad vznikl, nějakou náhodou, nějaký soupis vhodnějších zimovišť labutí u nás. Spíše si vzpomínám, že zpočátku se objevovaly v tisku spíše zprávy o tom, jak hasiči někde zachraňovali labuť přimrzlou k ledu. To svědčí spíše o nezkušenosti některých ptáků, jak se chovat v mrazivém prostředí. A také to neznamená, že by snad labutě nevykazovaly žádný sezónní pohyb. Ale není to pravidelný tah, jako třeba u vlaštovek. 

Labuť vellká s mláďaty, Sázava 2012.

Ačkoliv jsme tedy měli v Praze dobře padesát let labutě přímo před nosem a měli ty nejlepší podmínky k jejich pozorování, nedá se říci, že bychom tyto podmínky dokázali dobře využít k vylepšení vlastních vědomostí. To si člověk uvědomí obvykle až s křížkem po funuse, jak se říká. Ano, dnes víme, že se tady labutě objevily jaksi najednou a víme v podstatě asi i kdy, ale nevíme již, kdy přesně došlo k úspěšnému hnízdění přímo uprostřed města. Že k tomu opravdu došlo, dokazuje fotografie z atlasu rozšíření ptáků v Praze, na které je zachycen pár se dvěma malými mláďaty na pozadí Karlova mostu. Je to v místě malostranské náplavky, kterému místní říkají „Na porážce“.  Bylo to potom oblíbené „žebradlo“ labutí. Labutě se pragmaticky shromažďovaly v centru města hlavně v okolí některých pobřežních restaurací a plovoucích hotelů, nazývaných botely, kde lze předpokládat, odpad z jejich kuchyní přímo do vody. Případně v místech, kde je lidé pravidelně krmili. 
  
Můžeme předpokládat, že ptáci vědí lépe než my, kde a v jakou denní dobu je nejlepší se vyskytovat, zvláště proto, aby jeden urval co nejlepší žvanec. Můžeme rovněž předpokládat, že většina labutí shromážděných někde v okolí plovoucího botelu, byli vlastně ptáci nehnízdící, i když bylo hnízdní období. Proč vlastně nehnízdí, samozřejmě nevíme. Nevíme toho vlastně o mnoho více. Většina ptáků je aktivních za denního světla a to mnohem déle než člověk. Od rozbřesku až do soumraku. A někde musí i nocovat a to tak, aby nebyli snadnou kořistí pro noční predátory. Jinak nocují špačci, jinak nocují vrabci, jinak brhlíci, ale jak vlastně nocují labutě jsem nikdy a nikde ani nečetl. Je ovšem třeba právě v tom hledat odpověď na některé otázky. 
    
Viděl jsem třeba, vlastně náhodnou fotografii, labutí a nutrií, jak je lidé krmí na malostranské náplavce. Z té bylo vidět, že oba tito živočichové si nijak na svém teritoriu jeden druhému vůbec nevadí. Ostatně, takový rozezlený labuťák dokáže převrhnout do vody i kanoistu. Jenže takový bobr je v podstatě noční živočich a dovedu si představit, že může vypudit z jejich nocovišť i labutě. Konec konců to nemusí být i nějakým přímým ohrožováním, ale jen znehodnocením nějakého území vhodného pro nocování labutí. Konec konců vůbec nevíme, jak vlastně pražské labutě nocovaly. Asi i jinak hnízdící a nehnízdící ptáci. V každém případě víme, že se novým obyvatelem Prahy stal právě přísně chráněný bobr. Ale vůbec nevíme, jaký má vlastně tento v podstatě noční živočich vliv na své okolí. 

Labuť velká s mláďaty na rybníce u Sedlčan.

V roce 2012 jsem objevil takové vhodné pozorovací místo na břehu menšího rybníka, támhle na Rakovnicku, podle rybářských údajů, o rozloze 3,5 hektaru. V tom roce tam vyhnízdil i pár labutí, ačkoliv okolní krajinu nelze nazvat jako rybniční. Skoro netypické. Možná, že právě tenkrát vrcholila populační exploze labutí. V tom čase bylo na hladině toho, ve své podstatě rybníčku, docela živo, co do počtu různých druhů vodních ptáků. Od té doby to šlo viditelně dolů. V letošním roce jsem pozoroval jeden jediný „vodní vláček“, stará kachna a za ní její vagonky kachňat. Za týden jich byla sotva polovina a potom nic. Ale jsou tam bobři. Podle do vody popadaných stromů pracují po nocích usilovně. Někdy jsou vidět i ve dne. Bohužel aparát zaostřil na jeden jediný stvol trávy, místo na plovoucího bobra. I tak je ta fotka dokladem jejich přítomnosti. 
   
Tak nám tedy zmizely z Prahy, v podstatě ze dne na den labutě. A to ještě dříve, než jsme si stačili ujasnit, proč se jim tady, celých asi padesát let vlastně líbilo. Hromadně zřejmě neuhynuly, taková labuť má na sobě opravdu hodně peří, to by muselo být někde vidět. Že by někdo lovil v centru města labutě, nepřipadá vůbec v úvahu, to by lidé nepřehlédli. Vzpomínám na jednu krásnou historku, kdy jistý Václav Jakubíček, specialista na kroužkování racků, které dokázal chytat do ruky na Karlově mostě, byl zmlácen starou dámou jejím deštníkem za pokřiku: „netrhejte těm ptáčkům nožičky“!  Protože u nás labutě nedávno vůbec nebyly, nebyly také nikdy považovány za lovnou zvěř. Jinde sice ano, třeba i v Holandsku. U nás tak leda na královské tabuli v podobě nadívaných labutích krků a to ještě spíše v pohádkách. 
    
Ačkoliv bylo u nás v průběhu času okroužkováno nejméně 11 tisíc labutí a to je ještě starý údaj, nevypadá to, že bychom o jejich pohybech věděli zase až tolik. Spíše by to chtělo nasadit nějaké to mobilní sledovací zařízení, které se již osvědčilo u jiných druhů ptáků, třeba u čápů černých nebo hýlů rudých. Toho se musí chopit někdo, kdo to umí a hlavně, kdo na to umí sehnat peníze. Děje se tak spíše iniciativou zdola, směrem shora by se to dalo považovat za zázrak. Zbývá nám čekat, jestli se někde neobjeví labuť, kroužkovaná právě v Praze. Někdy se dávají labutím i barevné límce, odečitatelné dalekohledem. Možná, že tomu všemu někdy přijdeme i na kloub.