Vrabci a schopnost vidět

Nejsem již schopen házet lopatou, ale vím, jak se to dělá, protože v mládí jsem se musel mnohokrát takhle činit, abych si udržel svou čest. Bylo to v časech, kdy jsme se povinně zdravili: čest práci! Anebo jenom zkráceně: Čest. Ovšemže ne s každým a vždy. Jeden musel ovládat umění vypozorovat, před kým se sklonit a koho přehlédnout. V hovorové řeči je tato životní poučka srozumitelnější, na papír se nehodí. Zdá se mi však, že ona soustředěnost mysli při pozorování čehokoliv není vždy na stejné úrovni. Záležitosti všední přehlížíme a často se věnujeme těm nepodstatným. I takový papoušek dovede mluvit lidskou řečí, ale prý neví, co říká. No to mnozí lidé také ne. Nemohu se zbavit dojmu, že za zády mě kdosi pozoruje a podstrkuje záležitosti, kterými sám není ochoten se zabývat. Z ničehožnic mě najednou asi měsíc začala v počítači vyskakovat reklama na anglicky psanou knížku o vrabcích. Na českém knižním trhu anglicky psaná kniha o vrabcích! Trhu s knihami nerozumím, ale ten za mými zády odhadnul, že tenhle vůl to koupí. A taky že jo! Udolali mě, koupil jsem to a nezbývá nic jiného než to tedy prostudovat. 
    
Ta knížka není žádná vědecká práce, řekl bych, že je to knížka o přírodě pro zanícené zájemce tak ve věku střední školy. Je ovšem plná zajímavých fotografií i různých obrázků. A také i informací, které se k vám mohou dostat náhodně, třeba i poprvé. To samozřejmě rozšiřuje obzory. A protože je to tedy o vrabcích, ptácích, kteří jsou nám z těch přírodních nejblíže a mohli bychom tak jejich prostřednictvím vědět o přírodě hodně a lépe, opak je bohužel skutečností. Není všednějšího ptáka, než je vrabec.  A to dokonce i svým zbarvením a dokonce i v přeneseném slova smyslu. Když je nějaký drobný pták nevýrazného, hnědého, takového maskovacího zbarvení, řekne se jednoduše, že je to vrabcovité zbarvení. Přitom samec vrabce domácího je docela pestře vybarvený pták, ovšemže v mnoha odstínech hnědé, šedé, až černé barvy. A také vypadá na jaře a v létě jinak než v zimě. Výraz vrabcovité zbarvení tak odpovídá spíše samicím a mláďatům. 
    
Ta knížka je napsaná o dvou druzích vrabců, totiž o vrabci domácím a vrabci polním, kteří se vyskytují na území Anglie. U nás je tomu také tak. Žije u nás až dosud jednak vrabec domácí –Passer domesticus (Linnaeus, 1758) a vrabec polní – Passer montanus (Linnaeus, 1758). Oba dva druhy těchto vrabců jsou rozšířené široce po celém světě, původně jsou to ptáci tak zvaného starého světa, tedy Eurasie a severní Afriky. Člověk je však roznesl téměř všude, do Austrálie, Ameriky i Afriky pod Saharou. I na původním území, které je rozsáhlé, vytváří oba druhy značný počet zeměpisných forem, které se ovšem odlišují jedna od druhé opravdu málo. Jak odlišit jednotlivé zeměpisné formy vrabců domácích se mně dosud nepodařilo vypátrat. U vrabců polních jakbysmet. Ačkoliv tedy vrabci domácí vypadají od Anglie až někam po Thajsko skoro stejně a podle fotek nedokážete určit, kde byli ti ptáci vyfoceni, máme jednu nerozluštěnou záhadu. Jižně od Alp, až po Sicílii, poletují totiž italští vrabci, kteří jsou jiní, okem bezpečně rozeznatelní, ale chovají se naprosto stejně jako naši vrabci domácí. A také jsou stejné postavy a velikosti. Vrabci polní jsou pak nejen odlišného zbarvení, ale jsou i postavou menší než vrabci domácí a mají i odlišné chování. Systematika tápe. Dříve povětšinou řadila tyto Italy jako podruh vrabců domácích, tedy Passer domesticus italiae, anebo i jako samostatný druh Passer italiae, v současnosti u nás se cituje, možná dokonce i papouškuje, že jde o poddruh vrabců pokřovních Passer hispaniolensis italiae. Stalo se tak na základě práce nějakého německého přírodovědce, kterou dokonce v kopii i vlastním. Tu kopii mně opatřil jeden, který se v systematice vyzná nejméně o třídu výše než já a pronesl přitom svůj soud: „Blbost“ řekl. Takže jsem to prohlédl jen zběžně. Koketoval jsem s myšlenkou, že bych se rád podíval jednou do Terstu a přitom se tam rozhlédl po oněch italských vrabcích. To padlo. Jak již nejsem schopen házet tou lopatou, tak bych to nezvládnul ani v tom Terstu. Vsedě, cítím se být sice fit, ale jak vidím schody, omdlím.

Informace sem tam přicházejí však samovolně. V té knížce, o které je dnes také řeč, je například i obrázek prastaré fresky, asi z Pompejí. Doprovodný text přeložený do češtiny pak říká: „Tato nádherná freska, vytvořená kolem roku 30 před n.l. působí jako láskyplný portrét známých domácích ptáků – vlaštovky a vrabce domácího.“  Co nám to dnes opravdu říká? Z toho obrázku je jasné, že jde o vrabce italského! Tak. Před více jak dvěma tisíci léty žili vlaštovky a vrabci synantropním způsobem s člověkem. Že by byli domácími ptáky, je nevhodné vyjádření. Těmi dodnes nejsou. Jsou to volně žijící ptáci, kteří se již tenkrát rozhodli, že je z nějakých důvodů pro ně výhodné, aby žili v blízkosti člověka. Člověk způsobil něco, co pro ně bylo výhodné. Možná to byly umělé stavby, které stavěl. To by ukazovalo na to, že toto soužití má svůj původ asi v Egyptě a mnohem dříve, než nám napovídá tato italská freska. Vrabce je totiž možné identifikovat mezi egyptskými hieroglyfy. Nebo lépe řečeno, mezi hieroglyfy najdeme znak, silně připomínající vrabce. A vrabci domácí žijí v Egyptě dodnes, jsou však v současnosti popisováni jako odlišná zeměpisná forma. 
    
U nás a vlastně po celé Evropě a většině Asie žijí vedle sebe vrabci domácí a vrabci polní. V některých oblastech žijí vedle nich i další druhy vrabců rodu Passer. Tento rod zahrnuje   celkem na 22 různých druhů ptáků, vrabců. Valná většina samců tohoto rodu má sice kresbu v odlišných tónech vybarvení, od samců vrabců domácích, avšak v podstatě ve stejných hranicích. Jsou si do jisté míry podobní, i když trochu jiných barev. Asi polovina druhů je stejné velikosti jako vrabci domácí, ta druhá polovina jsou ptáci v těle menší, tak jako vrabci polní. 
    
V jižní části Evropy žijí ještě vedle obou druhů našich výše uváděných druhů vrabců ještě vrabci pokřovní – Passer hispaniolensis (Temminck, 1820). Ti jsou velikostí svého těla jako vrabci domácí, ale svým chováním napodobují vrabce polní. A dokonce jsou v severních částech svého rozšíření tažnými ptáky. Na zimu se stahují směrem k jihu. Setkal jsem se s nimi kdysi na dovolené v Bulharsku. U nás je tomu tak, že vrabci domácí osídlují spíše centrální části zástavby, vrabci polní pak spíše její okraje, případně blízké okolí. Takové rozmístění jsem pozoroval mezi vrabci domácími a pokřovními v Bulharsku. V centru obce, kam jsme jezdili na kole nakupovat solncev brak, což bylo jediné pití, které se dalo pozřít, bylo mnoho stromových hnízd vrabců domácích. Vrabci pokřovní hnízdili v dutinách pod střechami chatiček u pláže. Vrabce polní jsem tam tenkrát neviděl. 
    
Vrabci domácí, stejně vybarvení ptáci jako ti naši, se na jih od Alp po celé Itálii nevyskytují. Tady jsou domovem Italové. Má tomu tak být až po samý jih a Sicílii. Viděl jsem je na vlastní oči na benzinové stanici nad Bolzanem. Pumpař vyšel ze své kukaně a nasypal tam nějaké staré, rozdrobené rohlíky. A hned se objevilo hejnko vrabců, pro které to byla příležitost. Kdybych nevěděl, že tady již musí být Italové, nerozeznal bych je od těch domácích. Bylo to stejné, jako kdyby ty rohlíky vysypal kdysi na Václaváku. 
    
Jak je to s vrabci pokřovními v Itálii nevím. Některé mapy jejich výskyt nezakreslují vůbec, další pak jen na samém jihu. Zajímavá situace je na řeckých ostrovech. Dostal jsem fotky z Kréty a podle nich tam žijí vedle sebe vrabci pokřovní a Italové, co by ti domácí. Stejná situace z ostrova Rhodos. Poněkud zamotané. Ona prostě systematika není náboženství a ornitologie není víra. Nějak se nám to v tomto případě prolíná, mám dojem. 
   
Pokud se týká oné knížky, která mě krapítko vyprovokovala, potěšilo mne, že tam je fotografie křížence mezi vrabcem domácím a polním. V Anglii si všimli, že tedy oba druhy těchto vrabců se mezi sebou i kříží. Oni se tito vrabci mezi sebou kříží i u nás, jak jsem sám pozoroval ve Hvozdu u Rakovníka. A podařilo se ulovit i nějaké fotky, i když bohužel nikoliv v nejlepší kvalitě. 
   
Pokud se týká vrabců, těch nejobyčejnějších ptáků z našeho okolí, jejichž život běží natolik komplikovaným způsobem, že sotva kdy mu lépe porozumíme, mohl bych i dále pokračovat. Raději bych však pokračoval ve svém vlastním sběru poznatků, on zase ten pocit starého řeckého filozofa, totiž že vím, že nic nevím, až nějak povznášející není. Možná, až tahlecta umělá inteligence porozumí řeči vrabců, svitne naděje. Jo, nemá snad někdo autentické fotky vrabců přímo z Terstu? Měl bych zájem.