Kavky, hřivnáči a proměny městské přírody

Může být, že vám přestanou sloužit nohy natolik, že již nemůžete uskutečnit běžný ornitologický výzkum, nazývaný ptačí hodinka nebo hodinovka. Prostě hodinu brouzdáte terénem, každých sto metrů se zastavíte, pozorujete okolí a zapíšete si, co jste viděli nebo slyšeli. Není to úplně spolehlivá metoda, protože celé okolí o vás ví a všichni snaží se být nenápadnými. Účinnější je být pozorovatelem nenápadným, stačí tu hodinku prosedět na vhodném místě, třeba v autě. Vhodná místa sice existují, jen je najít. Můžete o nich i vědět, ale mohou se snadno stát pro vás nepřístupnými, z mnoha důvodů. Nakonec vám třeba zbyde jen pohled z vlastního okna. Konec konců to má výhodu v tom, že díváte-li se z toho okna dlouhou dobu, můžete dobře porovnávat. I pouhý pohled z okna má své limity. Když je venku zima, kdo by vydržel u otevřeného okna pozorovat ptáky celou hodinu? Pokud vlastníte pohodlné sezení, můžete přivřít oči a probírat vlastní vzpomínky. 
    
Letošní květen nebyl zrovna nejteplejší, tak jsem strávil brouzdáním vlastními vzpomínkami delší čas. Jako neporučíte větru, dešti, jak se v minulosti někteří holedbali, tak ani neporučíte tomu, co vám začne vrzat v hlavě. Najednou jsem tam měl mšice. Mšice, o kterých vlastně nevím nic. Drobounký hmyz, téměř nepohyblivý, který saje mízu z rostlin a který si hýčkají mravenci. Ptáci se jimi krmí. Jenže pozor. Zřejmě ne všechny mšice jim chutnají. Existují mšice zelené a černé barvy. Pokud jsou bílé, mají to být molice. Několikrát    jsem zkoušel dát ptákům do klece mšice. Vždy to byly ovšem ty černé. Prostě jsem ustřihnul větvičku obalenou mšicemi a dal ji ptákům do klece. Fungovalo to jako biograf, prohlíželi si to zblízka, ale žádnou konzumaci jsem nepozoroval. Mšice se dovedou hodně rozmnožit, takže leckomu lezou na nervy, nejvíc zahrádkářům. I na internetu, pokud si zadáte heslo mšice, vyskočí na vás ponejprv reklama na všemožné postřiky proti mšicím. Jak to s nimi opravdu je, nevím. Obvykle jsou to tvorečkové nelétaví, bez křídel. Někdy ovšem létají a je jich opravdu hafo. Něco podobného můžeme pozorovat u mravenců, u kterých o tom víme o něco více. U mšic jsem jednou zažil jakýsi výbuch jejich populace, kdy jich bylo ve vzduchu tolik, až to neustále šimralo v nose. Bylo to v roce 1957 a šel jsem do Dejvic na zkoušku. Měl jsem žluté tričko, které je silně lákalo. U nosu jsem si držel kapesník a v budově si sundal to žluté tričko a důkladně jej vytřepal. Na zkoušku přišel pozdě, takže jsem byl vyhozen. 
    
Před časem kolovala v ornitologických kruzích jakási vědecká práce, původem z Anglie, o tom, jak v Anglii ubývají vrabci, protože není dostatek mšic, kterými krmí svá mláďata. Z Prahy sice rovněž zmizeli vrabci, nikoliv ovšem mšice. Jako na potvoru jsem před časem, takhle těsně před covidem, seděl v otevřeném altánu pod stromem, kterému se říká bluma. Byl obalen mšicemi. Byly zelené a doslova z toho stromu pršely dolů. Pít víno a pivo s příměsí mšic není to pravé vořechové a tak jsme tam pověsili prostěradlo jako zástěnu. Ale přitahovalo to ptáky, kteří tam létali jako do cukrárny. Vrabci obou druhů, pěnice, budníčci, sýkory neustále prolézali korunou stromu. Nebrali všechno, ale pečlivě si vybírali, kterou sezobnou. Následující rok bylo tam sice mšic opět dostatek, nikoliv ovšem takové viditelně přemnožené zástupy. Dokonce jsem o tom již i referoval, když jsem ulovil i nějaké fotografie. Když člověk potká někdy někde v životě mraky mšic a potom čte vědeckou práci o tom, jak zase někde nejsou, tak se nedivte, že potom jenom vrtí hlavou, až ho bolí za krkem.

Městský holub hřivnáč

Každá pořádná pohádka vypravuje o princezně, která je krásná svým zjevem, laskavostí svého ducha a oplývá i jinými zázračnými vlastnostmi. Nelze přehlédnout, že obvykle rozumí také řeči ptáků. My ostatní nikoliv. Samozřejmě nejsme ani krásní, rovněž s laskavostí našeho ducha to bývá na pováženou, takže se nedivme. Zbývá jen zírat. 
   
No a jak tak zírám ze svého okna, nemohl jsem si nevšimnout, že ponejvíce mě tady letos přeletují kavky. Kavka, vždyť je to docela obyčejný pták, dokonce snad ani není řazen mezi ty ohrožené. To sice nevím jistě, to zase nesleduji přednostně, ale svou historií je to pták více než zajímavý. Není u nás a nikdy nebyl celoplošně rozšířeným druhem ptáků. Protože hnízdí v koloniích a vždy v dutinách, není překvapením, že v minulosti byly kavky přítomné jen v lesních porostech s dostatkem dutin a hlavně ve skalnatých oblastech, jako jsou třeba Prachovské skály. Nicméně z mnoha míst zmizely, proto byla dokonce založena při ČSO speciální skupina pro jejich sledování. Kdysi jsem si jich všiml třeba na hradě Kámen, kde byla nedaleko skupina opravdu starých stromů. A jednou také v Havlíčkově Brodu, takhle někde v blízkosti nádraží, kde jsem v brzkém podzimu plnil funkci odvozce autem. Čekal jsem v autě, přikryt dekou a pozoroval slet kavek před odletem. Naproti se zvedal terén a byla tam stará, secesní vila se zahradou a vzrostlými stromy. Na těch starých stromech, asi dubech, konal se slet kavek. Neustále přilétaly, již za tmy, menší skupiny a přisedaly k již přítomným. Stromy byly kavkami zcela obsypány. Nakonec, takhle před jedenáctou noční hodinou, jako kdyby někdo neviditelný zavelel, celé to ohromné hejno se zvedlo a společně odletělo, někam, směrem západním. To společné jednání ohromného ptačího hejna je fascinující. Jak všichni reagují, jako na povel, stejně. A nikdy jsem nepozoroval žádnou srážku ptáků ve vzduchu. 
    
Ale vraťme se k rozšíření kavek v minulosti a v současnosti. V jeden čas nepotkali jste v Praze žádnou kavku. Snad jen v zimních měsících, to však nebyli našinci, ale zimní návštěvníci, odněkud z východu. V knize Pražské ptactvo, která vyšla v roce 1945, píše Veleslav Wahl, že v Praze dnes nikde nehnízdí. Na podzimním průtahu přichází nejprve do předměstí přibližně ve stejnou dobu jako havrani v druhé polovině října. Hejna se později zvětšují a menší skupiny vidíme potom i uvnitř města, zvláště často v okolí reálky v Ječné ulici, na Albertově a Karlově námětí. Koncem března a počátkem dubna z města vymizí. Potom vyšel v roce 2002 Atlas hnízdního rozšíření ptáků Prahy, který zpracoval rozsáhlé výsledky mapování ptáků. To mapování se konalo na celém našem území, ale v Praze byly mapovací čtverce menších rozměrů, dá se tudíž říci, že i mapování bylo přesnější. Tato publikace pak říká, že kavka je v Praze řídce hnízdícím pěvcem. Těžiště rozšíření leží ve středu města. Součástí řady osídlených kvadrátů jsou však i parkové plochy se starými doupnými stromy a alespoň některé z nich kavka obecná k hnízdění využívá (Střelecký ostrov, Žofín, Vrchlického sady a Královská obora). V těch časech bývala na malostranském břehu Vltavy, naproti Národnímu divadlu, alej starých topolů. Plná kavčích hnízd. Při větrném počasí spadla dolů, mezi pocházející se lidi, stará, suchá větev. Co kdyby to někoho zabilo? I vypukla novinová kampaň. Takže tu alej okamžitě vykáceli, v hnízdním období, samozřejmě s povolením příslušného odboru životního prostředí. Kavky, nekavky. Co na tom, jak neustále žvatláme o ochraně přírody. Ona i taková ochrana přírody si nakonec žije svým vlastním životem, kterému by sotva rozuměla i pohádková princezna, obdařená darem srozumitelnosti ptačí řeči.

Zelené mšice

Na kavky to nemělo viditelný vliv. V mezidobí hojně obsadily další pražské čtvrti a zdá se, že v současnosti jsou všude přítomné. Alespoň v Břevnově, Střešovicích, Dejvicích, Kobylisích. Protože v minulosti jsem zachytil několik zpráv, že jejich hnízda byla nalezena i v nepoužívaných komínech, zcela dole, rýsuje se možnost, že v současnosti této nabídky hojně využívají. Dříve bylo samozřejmostí lokální vytápění, které potřebovalo komín. Většina domácností přešla v současnosti na ekologičtější a lacinější způsoby získání tepla pro domácnost, bez potřeby komínů starého typu. Ty zase obsadily kavky, proto se jim nejspíš v Praze tak daří. Kavka je dobrým letcem, proto vzdálenost mezi hnízdem a územím, kde hledá potravu, může být i delší. S oblibou hledají potravu na travnatých plochách, ale místa hnízdění v okolí nejsou. Systematické hledání jejich hnízd v Praze může být tvrdým oříškem. Jisté však je, že tady došlo k zásadní změně. Ze stavu, kdy v Praze žádná kavka nehnízdila, se jim najednou nebývale daří. A zdá se, že toto období vzrůstu ještě ani nedosáhlo svého vrcholu. Chtělo by to tu princeznu, co rozuměla řeči ptáků, abychom vyšpekulovali, proč se kavkám tak daří.

Nejsou to však jenom kavky. Druhým nápadným ptákem, kterému se viditelně daří, je beze sporu holub hřivnáč. Nejen, že se mu daří, ale on také změnil prostředí. Původně plachý obyvatel lesů a polí se, řekněme částečně, přestěhoval do okolí lidských sídel. Byl počítán kdysi mezi lovnou zvěř. Atlas lovné zvěře, vydaný v roce 1980 uvádí, že ročně se u nás uloví 60-90 tisíc kusů těchto holubů a stavy, jak se zdá, poněkud stoupají. V té době, u nás žila jen „venkovská“ populace. Tenkrát jsem pozoroval hejno, asi o sto kusech, sedící na drátech, dobře sto metů od silnice. I zastavil jsem, abych si udělal fotku. Jen jsem zastavil, zvedli se a usadili ve větší vzdálenosti, jen popolétli mimo dostřel. Jev, kdy se nějací ptáci nastěhují do měst z jiného prostředí, a který nazývá se urbanizací, zůstává prakticky neobjasněn. Maximálně víme a zaznamenáváme, že k tomu došlo, ale jak si mezi sebou řekli, že jinde bude lépe, to tedy nevíme. V roce 1945, podle popisu Veleslava Wahla, v pražských parcích při hnízdění nikde zastižen nebyl. Nejblíže k vnitřnímu městu hnízdil v Divoké a Dolní Šárce (zde nehojně), v roztockém lese a v lesíkách severně od Troje. To jsou místa, která dodnes můžeme považovat za širší okolí. Atlas hnízdního rozšíření ptáků Prahy, s údaji z roku2002 říká, že holub hřivnáč je v Praze pravidelně hnízdícím, avšak nepříliš početným zástupcem měkkozobých. Oblasti se souvislým výskytem se nacházejí pouze na hustěji zalesněných okrajích města. To dnes již není pravda. Asi před osmi léty jsem viděl hnízdící hřivnáče na Arbesově náměstí na Smíchově. To je plocha obklopená budovami a rušnými silnicemi ze všech stran. Uprostřed travnatá plocha, po okrajích asi do třiceti stromů, seřazených do aleje. Hřivnáč je velký pták, který dokáže svá hnízda ubránit před strakami. Jinak by v tomto prostředí prosperovat nemohl. Zdá se, že jev urbanizace hřivnáčů není ani domácího původu. Poprvé jsem hřivnáče v městském prostředí viděl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v zoologické zahradě ve Frankfurtu nad Mohanem, kde se přiživovali ve výletu jeřábů. Ta zoologická zahrada leží v samém středu města. 

Při pohledu z mého okna hřivnáči v okolí prosperují. Samci totiž vymezují svá území typickým letem, kdy vzlétají do výšky a odtud se snáší klouzavým letem. Značkujících samců je velký počet a dochází i k soubojům. Proces urbanizace tedy pokračuje. Není to však jen jev ve velkých městech, ale hřivnáči se objevují i v zástavbě vesnic. Viděl jsem to třeba ve Hvozdu u Rakovníka. Nicméně v Praze je to jaksi nápadnější.

No nic. Třeba někdy v budoucnosti tahlecta umělá inteligence si s těmito otázkami poradí lépe. Možná bude komunikovat i řečí ptáků.