Léto, pražské labutě, lidská paměť

Je léto, prý nejkrásnější a nejpříjemnější část roku. I když se letos nějak moc nevyvedlo. Vlastně je ho zatím jen půlka za námi, takže si stále ještě může napravit svou dobrou pověst. Všichni mají prázdniny, školáky počínaje, přes parlament až po ty ostatní, třeba novináře. Ti ostatní tomu říkají spíše dovolená. Jde jen o to, zabývat se něčím jiným než svou celoroční obvyklou činností, kterou si musím vydělávat na svůj chléb vezdejší. V létě zdá se být život příjemnější, když jsme méně obtěžováni nepříjemnými zprávami, když i jejich výrobci mají ve vyšší míře ty prázdniny. Někdy se tomu říká okurková sezona. Bohužel jde jen o klam. Nesmíte si sami naběhnout, tak jak jsem sám učinil. 
    
Z Prahy nám koncem května nějak náhle zmizely labutě a lidé si toho docela záhy všimli, protože taková labuť je pták velký, nápadný a docela nebojácný. Asi padesát let jich bylo na vhodných místech opravdu hafo, jak říkají Ostravaci. A z čista jasna zmizely. A nikdo neví proč, a kam zmizely. Není to zase až tak moc překvapivé, v přírodě se takové záležitosti dějí docela běžně, aniž by si toho někdo vůbec všimnul. A samozřejmě tomu ani nerozumíme. Ale rozumět bychom tomu lépe měli, protože se nás to také týká. Tak jsem se chtěl jenom podívat na internet, jestli snad o tom zmizení nejsou nějaké novější zprávy. Nejsou. Přečetl jsem si však i komentáře obyčejných lidí a to jsem neměl dělat. Na jednu stranu máme právě tu okurkovou sezonu, kdy bývá méně námětů k filozofování, na druhou stranu by se měli zdržet komentářů tací, kteří k tomu nemají co říci. Některé komentáře mě tedy dostaly do kolen. Jako třeba: „No hnus, kdo za to může?“ Nebo lakonické: „Co na to policie?“ 
    
K takovým názorům se tedy jaksi vyjadřovat nemohu a nechci, nejsem odborníkem. Nicméně i na takové otazníky odborníci existují. Já jsem si kdysi koupil u Lidla takový malý zápisníček, protože byl v akci a proto téměř zadarmo a navíc měl velice příjemné desky. No, nekupte to! Ale co s tím? Občas si tam něco zapíši, básničku, citát. Tak třeba emeritní prezident Miloš Zeman se dal onehdá slyšet, když citoval pana profesora Cyrila Höschla, jednoho z předních evropských psychologů: „Třetina obyvatel je slabá duchem ..Každý sedmý obyvatel je debilní nebo dementní nebo alkoholik. …Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt.

Vlaštovka obecná.

 Někdy to může vypadat, že snad dokonce i my všichni. Mnohokrát jsem si vyslechl odborné zprávy o úbytku ptactva na podkladě odborného a delší čas trvajícího pozorování a obvykle to končilo konstatováním, že, proč tomu tak je sice nevíme, pravděpodobně úbytkem zeleně. Úbytek zeleně sice jaksi nevidím, hodlám se tomu někdy věnovat, protože vlastním nějaký, řekněme časosběrný obrazový materiál. To až někdy příště. 
  
Že nám zmizely labutě, je sice otázka docela zajímavá, která by si zajisté zasloužila nějakého vysvětlení, ale mnohem zajímavější zdá se mi být otázka jejich populační exploze. Ještě před zhruba padesáti léty nebyla labuť velká považována vůbec za ptáka žijícího u nás. Co vedlo k jejich tak mohutné prosperitě, že se rozšířily až k nám? To samozřejmě nevíme. Můžeme asi považovat za úspěch, že jsme si toho vůbec všimli.
    
Jednou jsem četl docela vážnou vědeckou úvahu o tom, že vrabci ubývají, protože je málo mšic, kterými krmí svá mláďata. Nemají proto svou omladinu čím krmit a proto ubývají. Původně to bylo sepsáno anglicky, četl jsem to však ve své mateřštině, protože to bylo u nás hojně publikováno. Bla, bla. Je tomu asi tři roky, kdy hned vedle zahradního altánu támhle na Rakovnicku byla jedna vedle stojící bluma tak obsypána mšicemi, že přítomní hledali kde jaký pivní tácek, aby jejich pitivo nebylo zasypáváno mšicemi. Byla to populační exploze mšic. Od té doby má ten strom sice mšic stále dost, ale jen přiměřeně. 
    
Tím chci říci, že populační exploze se dějí v přírodě jaksi průběžně a to jak u živočichů, tak i u rostlin a samozřejmě nevíme proč, anebo si to vysvětlujeme špatně. 
    
Taková předivka brslenová – Yponomenta cagnagella (Hübner, 1813) je docela malinký, světlý motýlek, pro mě spíše můra, která se čas od času dokáže rozmnožit natolik, že její housenky způsobují holožír. A nejen to, její housenky předou vlákna, po kterých se spouštějí na zem, kde se kuklí. Původně jsem znal jen ten brslen, protože děda, který byl cizelérem, říkal: „Cizelérské kladívko musí mít topůrko ze zimostrázu nebo aspoň z brslenu, aby nepálilo do ruky“. Asi před deseti léty jedu takhle autem po Rakovnicku a najednou koukám, že poslední keř na mezi je celý stříbrný, jako vánoční stromeček. Jenže byl právě začátek července. Ani se nedalo poznat, co je to za druh keře, byl docela bez listí. Až příští rok zase ten keř obživl a od té doby jsem tam ani žádnou housenku té předivky nenašel. Zase předla někde jinde. Jednak to ty housenky sežraly opravdu dokonale, ale ani ten keř to nezahubilo, což zdá se mi být zajímavé.

Holožír předivky brslenové.

Pokud se týká ptáků, ta situace se opakuje nějak stále dokola. U mnoha druhů je docela dobře i zdokumentována, avšak ta dokumentace není soustředěna přímo na tuto otázku. Není seznam druhů, které jsou vlastně u nás nepůvodní. Některé druhy ptáků se k nám invazně rozšířily, aby postupně zase vymizely, u jiných druhů jejich populační exploze má svůj vrchol již za sebou, ale jsou stále přítomní. Udrží se i nadále? Některé druhy se rozšířily díky přítomnosti člověka, alespoň to lze předpokládat, u jiných takové soužití ani příliš nepřipadá v úvahu. Příležitostí k takovému studiu je tady více než dostatek. Nedávno jsem zaslechl zajímavý názor, vyslovený jaksi spontánně. Říkám: Nějak tady nevidím vlaštovky. Odpověď: Jo, vod tý doby, jak nedávno dali dráty pod zem, do kabelů, tak se vodstěhovaly. I tohle může být jedna z příčin, proč je někde vlaštovek více než jinde. Na druhou stranu, tak někdy před sto a padesáti léty na žádné vesnici dráty nebyly, ale vlaštovky ano. Nebo všichni víme, že vlaštovky hnízdí nejraději uvnitř budov, nejlépe ve chlévech. Ale zeptejte se mě, kdy asi začali naši předkové stavět chlévy? No, kdo to ví, ať se přihlásí. Když jsme u těch vlaštovek. I u nás se drobní ptáci chytali „na jídlo“, než to bylo v roce 1870 zákonem zakázáno. Vlaštovky však nikoliv, to byl hospodář rád, když je měl ve chlévě.
    
Jedním z druhů ptáků, který můžeme nazvat nepůvodním, byl třeba strnad zahradní – Emberiza hortulana  Linnaeus, 1758. Ten je domovem spíše ve Střední Asii, kde bychom asi mohli hledat pravlast tohoto druhu strnadů. Fauna ČSSR, vydaná začátkem osmdesátých let minulého století, říká, že je to pravidelně hnízdící druh, avšak početnost a charakter jeho výskytu se však v uplynulých 120 létech silně měnil. V prvé půli XIX. století byl uváděn jen jako vzácně protahující pták; jediné 3 konkrétní záznamy pocházejí z Čech z let 1833 – 1843. První zpráva o hnízdění pochází z let kolem roku 1860 z Benešova nad Ploučnicí. Druh se totiž šířil z východu západním směrem podél severních okrajů našich hor, než proniknul do vnitrozemí, aby někdy začátkem padesátých let minulého století byl třeba ve středních Čechách hojným. Jako kluci jsme jeli v té době na kolech od Středokluk k Okoři a na každém telegrafním sloupu seděl zpívající strnad zahradní. Potom jich začalo ubývat a posléze se stal jen ptákem, se kterým jste se mohli setkat jen tam, kde se objevil nejdříve. Nejdéle se udržel v Českém Středohoří. Ornitologické tabulky Dr. J. Mlíkovského z roku 2003 odhadují počet hnízdících párů na celém našem území na pouhých 200-300 párů. Podobnou situaci můžeme pozorovat třeba i u zvonohlíků zahradních. Ti se k nám začali šířit někdy v polovině předminulého století, i když nikoliv ze stejného směru jako strnadi zahradní. Početnost jejich populace vrcholila rovněž někdy koncem padesátých let minulého století. V té době nebylo roku, abych nenalezl jejich hnízdo na své vlastní zahradě v Praze. Stále ještě jsou však přítomní třeba na Rakovnicku, kde je sporadicky fotografuji na místě, kam ptáci létají na grit. Jsou to ptáci tažní, ale při vrcholném počtu jejich populace v oněch padesátých létech minulého století, bylo možné pozorovat i jedince, kteří se pokoušeli u nás přezimovat. Jak jejich počty šly dolů, vymizel i jeden jejich typický projev. Samci totiž zpívali i během zvláštního způsobu letu, kterému se říkávalo netopýří let. Tento způsob toku jsem nepozoroval léta letoucí.

Zvonohlík zahradní.

Dalším, kdysi nepůvodním u nás ptákem, je dnes všeobecně rozšířená hrdlička zahradní -Streptopelia decaocto (Frivaldszki, 1838), pták původně u nás známý pod jménem hrdlička balkánská. Ta se začala poměrně rychle šířit z Balkánu před polovinou minulého století, v Praze se poprvé objevila v roce 1946, aby nakonec obsadila vlastně celou Evropu. Ačkoliv se k nám tito ptáci rozšířili od jihovýchodu, tedy z teplejších krajin, nejsou to ptáci tažní, jak by se dalo předpokládat, ale jsou u nás stálí, tedy zůstávají u nás i přes zimu. Což je tedy podstatný rozdíl. Navíc jsou to ptáci s mnohem větším rozsahem své orientace a zřejmě i vlastní komunikace než jakou disponují menší druhy ptáků jako strnadi nebo zvonohlíci. Existuje starší odborná práce, která se zabývala hrdličkami, které létaly na sila se slunečnicí tukových závodů v Olomouci. Prokázalo se, že ptáci tam létali až ze vzdálenosti 30 kilometrů.  V současnosti se sice jejich počty nevyrovnají početnosti, kdy byl druh na svém vrcholu, ale stále je téměř všude přítomná. 
    
Vyštrachal jsem v paměti několik příkladů, abych připomenul, že pohyb a vývoj v přírodě je normální a také neustále přítomný, dokonce bychom měli mnohé z těchto změn i pamatovat a také, že příroda není něco, kde panuje všeobecný boží mír a klid, jak si idealisticky představujeme. Lev nikdy nebude trávožroutem, raději lidožroutem, i když to může být pro něho i nebezpečné. Stejně bychom se měli snažit složitému chodu přírody lépe porozumět, to může být přínosné i pro takové, kteří si o sobě myslí, že tomu již dobře rozumí. Ostatním bych připomenul, že policie se volá na zloděje a vrahy, ne na labutě.