Vločkovníci - oblíbení astrildovití pěvci

Astrildovití pěvci jsou a byli nejčastěji chovanými exotickými ptáky v klecích. Je to dáno především jejich hojnými počty v přírodě a také snadným jejich krmením u chovatelů. Jde o poměrně ostře ohraničenou skupinu, dnes čeleď, pokud se týká řazení do systému. Neznamená to však, že byly již odstraněny všechny pochybnosti, pokud se týká řazení všech druhů do této čeledi. Nejméně jeden druh do této čeledi rozhodně nepatří, netýká se to ovšem ptáků samotných, ale práce tak zvaných systematiků. Není to sice jednoduché, nicméně z hlediska času docela překvapující. Ten systém se rodil těžce, mám však dojem, že dosud nedospěl. Používá tak zvaného latinského názvosloví, ale většina lidí se dorozumívá v rodném jazyce. Zatímco v názvosloví latinském nebo lépe snad řečeno vědeckém, má každý rod, na které se každá čeleď dále dělí, své vlastní pojmenování. V národních jazycích tomu tak není. To vyvolává někdy další velké rozepře. Je tomu tak i v češtině. A podílí se na tom i historie. Některá rodová jména jsou z historického hlediska pozůstatkem dřívějších, avšak milných názorů. Jedním ze zapomenutých názorů v názvosloví astrildovitých bylo dělení celé čeledi (dříve jen podčeledi) na astrildy a amadiny. Vločkovníci, naši dnešní ptáci, byli dříve astrildy svým rodovým pojmenováním, ale byli, ve snaze celé názvosloví modernizovat, přejmenováni na ty vločkovníky. Proti tomu se protestovat nedá, nicméně to má stále k naprostému ideálu daleko. Dnes totiž, my Češi, nazýváme vločkovníky celkem čtyři rody astrildovitých ptáků. Vločkovníky proto, že na svém opeření nesou na bocích výrazné, velké, bílé, okrouhlé skvrny, na tmavém podkladu, připomínající sněhové vločky. Tak proto tedy vločkovníci. Nejsou to sice jediné druhy ptáků, které takové nebo jim podobné bílé skvrny na bocích mají, mezi astrildovitými najdeme i další, ale ty čtyři rody, kterým tak říkáme, jsou docela blízce příbuzné. Mezi vločkovníky dnes řadíme tyto rody: Hypargos, Mandingoa, Clytospiza a Euschistospiza. Všichni tito ptáci jsou původem z Afriky. Věnujme se nyní jednotlivým rodům a druhům do nich řazených. Začnu rodem Hypargos, který je evropským milovníkům ptáků nejdéle známým.

Vločkovník červený, samec Foto: Petr Podpěra

Rod Hypargos : Vločkovník červený – Hypargos niveoguttatus (Peters, 1868)

Afrika byla Evropany kolonizována, dnes snad lépe řečeno poznávána, což je nakonec jedno, postupně a pomalu. Jisté vědomosti o Africe měl již starý Řím, což znamenalo, že znal i některé druhy afrických ptáků. Bohatí Římané nosili, s oblibou na rameni ochočené papoušky žako. Nejvíce nových poznatků přinesla však překotná kolonizace Afriky během devatenáctého století. Také většina nových druhů astrildovitých, nově v té době popsaných, nese ve své předepsané formě letopočet z tohoto období. Subsaharská Afrika byla nejdříve kolonizována a poznávána směrem od jihu. Díky evropským vystěhovalcům, kteří se tady usazovali od dob evropských náboženských válek patnáctého století. Plošné poznatky o Africe máme však až od druhé poloviny století devatenáctého. A týká se to samozřejmě i ptáků. Dnes víme, že astrildovití jsou „trávožrouty“, což znamená, že hlavní a převážnou jejich potravou jsou semena trav. Jsou to semena tak zvaného moučného typu, semena olejnatá většinou neberou. Jenže rostlin, které můžeme považovat za trávy a které se dále rozmnožují jejich semeny, existuje na světě nepřeberné množství. A rostou také v rozmanitém prostředí. Většina trav jsou rostliny spodního rostlinného patra. Proto také astrildovití, kteří se živí převážně jejich semeny, jsou ptáci, pohybující se jen nevysoko nad zemí a mnoho jejich druhů si také na zemi staví svoje hnízda. Samozřejmě, že ze všeho existují výjimky, které potvrzují pravidlo. Jak se říká. Bambus, jehož mnohé druhy dosahují stromového vzrůstu, není zase nic jiného než tráva. A i v bambusových porostech žijí některé druhy astrildovitých. Netýká se to však našich dnešních vločkovníků červených. Systém nerozlišuje podle toho, kde v jakém prostředí ten, který druh žije. Pro chovatele je to však důležité, aby si právě tohle uvědomovali. Je rozdíl, když ptáci žijí převážně v suchém prostředí polostepí a křovinatých, suchých savan, či v mnohem vlhčím prostředí porostů, rostoucích v blízkosti podél vodních toků. Africké travní porosty také nevypadají vždy stejně jako naše louky. Na jedné dřívější schůzi pražského KPEP promítal diapositivy účastník expedice za černými čápy do východního Senegalu. Tamější travní porost vypadal jako evropský mladý les. Co je to za tunel? Tam šel hroch. Záběrů nějakých astrildů jsme se nedočkali, ale museli tam být. Přednášející ukazoval záběry neustále nad porost vyletujících, tokajících samců vdovek, proto tam museli být i nějací z astrildovitých v hojném počtu, protože vdovky jsou přeci jejich hnízdní parazité. Nesou svá vejce do hnízd astrildovitých. Menší druhy astrildovitých, jako třeba astrildi vlnkovaní, žijí spíše v suchých oblastech, kde jsou i nižší porosty trav. Vločkovníci rodu Hypargos jsou obyvateli spíše vlhčích porostů jižní a jihovýchodní Afriky. Je proto dobré krmit je častěji vlhčenými a naklíčenými semeny. Velmi osvědčenou metodou posledních let, je metoda namáčené zrní proprat a potom smíchat s rašelinou nebo rašelinným substrátem, kde semena doklíčí. Chovatelé tuto směs předkládají ve větších plochých miskách. Ptáci ji takto rádi přijímají. Je to pro ně přírodní chování a větší zábava. Vločkovníci červení si staví svoje hnízda na zemi, kde nejdříve vyhrabou mělký důlek. V malé vnitřní voliérce, kde jsem svůj pár držel, jsem jim mezi dvě cihly udělal v betonu důlek a vysypal jej pískem. Spolehlivě to místo přijali. Jenže v našich podmínkách je i uvnitř budov vždy nižší teplota při zemi než o metr výše. Kdysi jsem viděl u jiného chovatele, že stavěli svá hnízda výše, ale na prkně, které bylo asi metr nad zemí. Chtějí prostě plochou podložku a možnost hrabat svůj důlek pod hnízdem. Při troše představivosti není problém jim něco takového připravit. Zahnízdí, obvykle velmi snadno. Další problémy ovšem následují, proto úspěšné odchovy jsou spíše vzácností. Hnízdo je větší kulovitá stavba s delší vstupní rourou. Proto není do hnízda vidět. Nejvhodnějším materiálem pro stavbu hnízda jsou kokosová vlákna. Ta dnes seženete snadno. Velmi často vysedí vejce, ale mláďata následně vyhází z hnízda. Nejspíše je to způsobeno přílišnou sexuální aktivitou samců. To je problém. Samice nemají k výchově mláďat potřebný klid. Zkoušel jsem, i u jiných druhů afrických astrildů, vyrábět různá „udělátka“, formovaná ze zbytků čtvercového, pevného pletiva. Ve smyslu malé klece umístěné ve vnitřní, domácí voliérce. Aby hnízdo bylo postavené uvnitř tak, aby samice byla trochu oddělena a mohla před tokajícím samcem unikat. Samci se při páření zaštipují samicím vzadu na hlavě a krku do peří, takže samice bývají po skončení hnízdní sezony téměř holohlavé. Zoologické zahrady a někteří movitější západní chovatelé chovají také ptáky v zařízeních s řízeným režimem dne. U nás totiž ptáci v letních měsících jsou překrmováni v důsledku delšího dne, na což není jejich organismus stavěn. Vždy musíme mít na mysli, že ptáci pocházejí z oblastí, které leží mez obratníky. V těchto oblastech je celoročně stejně dlouhý den jako noc. To je u nás jenom dvakrát do roka. A to v čase jarní a podzimní rovnodennosti. Přes všechny tyto překážky se podařilo tyto ptáky odchovat i v zajetí. Dosud však spíše náhodně.

Vločkovník červený, samice Foto: Petr Podpěra

Systematika

 Vločkovníky červené – Hypargos niveoguttatus (Peters, 1868) popsal v roce 1868 poprvé Peters v časopise Journal für Ornithologie z roku 1868, číslo 16, strana 133. Dal jim jméno Spermophaga niveoguttata. Vzorek, podle kterého byl nový druh popsán, pocházel z místa, které je nazýváno jako Inhambane v dnešním Mozambiku. Rod Spermophaga byl ustanoven o rok dříve než Peters popsal vločkovníky červené a to Swainsonem v roce 1867. Do jisté míry jsou oba druhy těchto ptáků skutečně podobné. Protože však nyní, v čase, kdy přeci jenom již víme o něco více, říkáme ptákům řazeným do tohoto rodu louskáčci. Nicméně již v těchto dávných časech již rod Hypargos existoval, když jej ustanovil v roce 1862 Reichenbach. Což asi Peters tenkrát nevěděl. Již tenkrát byl znám další druh ptáků, které dnes řadíme do rodu Hypargos a to sice vločkovník perličkový – Hypargos margaritatus (Strickland, 1844).  Také tento druh byl autorem prvotního popisu zařazen mezi louskáčky, posléze však byl přeřazen. Když si to nakonec zopakujeme, tak nejdříve byl objeven vločkovník perličkový a teprve potom, až po dvaceti a čtyřech létech po něm vločkovník červený. Původně však měly oba druhy v češtině rodové jméno astrild. Oba druhy najdeme jak u Karáska, tak i posléze u Rudolfa Víta, v jeho knize z počátku sedmdesátých let minulého století: Chováme exotické ptactvo. Vločkovník červený je uváděn pod jménem astrild vločkovaný, vločkovník perličkový pod jménem astrild perličkový.

U vločkovníků červených bylo v průběhu času popsáno několik zeměpisných forem, které však většinou nejsou dále uznávány. Jürgen Nicolai & Joachim Steinbacher ve své velké knize Prachtfinken Afrikas redukují počet zeměpisných forem jen na dvě formy. I tak jsou rozdíly mezi těmito dvěma formami jen malé. U ptáků, kteří pak přepelichali již v kleci, lze předpokládat, že viditelné rozdíly se ztratí. Nicolai & Steinbacher uvádí pouze nominátní formu Hypargos, niveoguttatus niveoguttatus (Peters, 1868) a potom jen formu Hypargos niveoguttatus macrospilotus Mearns, 1913. Pod tuto druhou formu spadají pak všechny další dříve popsané formy. Pro pořádek si je uvedeme. Jsou to: H.n.interior Clancey, 1961; H.n. idius Clancey, 1961; H.n. centralis Clancey, 1961; H.n. baddeley Wolters, 1972. V mapce výskytu jsou barevně odlišeny oblasti všech, tedy i dnes již zase neuznávaných forem. U vločkovníků perličkových žádná další forma nikdy popsána nebyla, druh je monotypický.

Vločkovník perličkový – Hypargos margaritatus – (Strickland, 1844)

Ptáci jsou velmi podobní vločkovníkům červeným, přesto jsou snadno rozeznatelní. Samci nejsou červení, ale výrazně růžoví. Takovému tónu barvy se obvykle říká starorůžová. U obou druhů existuje výrazný pohlavní dimorfismus. U samic vločkovníků červených vidíme v jejich opeření také červenou barvu, ne však na hlavě. Lze tedy samce od samice bezpečně odlišit pouhým pohledem. Samice vločkovníků perličkových nemají pak růžovou barvu na svém těle vůbec. Vločkovníci perličkoví byli dováženi do Evropy opravdu zřídka kdy. Jejich první evropský odchov měl docílit švýcarský chovatel Burkhard až v roce 1967. Jejich chování a přírodní stanoviště jsou natolik podobná s vločkovníky červenými, že je lze považovat za opravdu blízce příbuzné druhy ptáků. Všechno, co bylo řečeno o vločkovnících červených, platí v podstatě i pro vločkovníky perličkové. Vločkovníci červení byli zastoupeni v českých chovech v podstatě průběžně, avšak jen v opravdu malých počtech. Větší dovozy se k nám uskutečnily jen na přelomu tisíciletí. Dovoz vločkovníků perličkových si však pamatuji jen jednou. Jsem rád, že se mi tenkrát podařilo ty ptáky vůbec vyfotografovat. Domnívám se však, že naši chovatelé tenkrát svou příležitost nakonec propásli a většina dovezených ptáků byla prodána následně mimo naši republiku.

Vločkovník perličkový, samec Foto: Petr Podpěra

Mám takový dojem, že vydavatel Nové exoty mívá dobrý čich na to, co se kde na evropském trhu s ptáky kde objeví. Proto mě něco napovídá, že by snad mohly být tyto dva druhy ptáků někde k mání. Asi to nebude právě za mírnou cenu, nicméně při úspěšném odchovu by se mohla investice i dobře vyplatit. Úspěch čeká na dobře připravené. Chtělo by to spíše větší klece s vhodnou podlahou, oba druhy se hodně pohybují na zemi. Nemělo by to mít vážnější problémy, když se v dnešní době dá z moderního pletiva postavit cokoliv. Nemít svojí vlastní tělesnou schránku již natolik zchátralou, lákalo by to i mě.

Vločkovník perličkový, samice Foto: Petr Podpěra